To je normální
Tomáš a Miroslav používají tu nejlevnější lezeckou výbavu, jakou jsem kdy viděl. Jejich karabiny, popruhy a smyčky jsou  mišmaš veteše, kterou by nepoužil ani Chongo Chuck (pozn.překl. – legendární lezec žijící v yosemitském údolí).

Blonďatý Miroslav, s jeho povlávajícími vybělenými loknami á la David Lee Roth, si obléká purpurové flísové kalhoty s kostkovanými záplatami na zadku a kolenách. Tomáš (který má husté kudrnaté vlasy, míval však hlavu plnou dredů, dokud o všechny s výjimkou dvou “antén” nepřišel jedné noci v hospodě, kde ztratil vědomí a stal se obětí nůžek svých kamarádů) si obléká ponožky a svoje zašlé lezecké bačkory a odřené manšestráky a uvazuje si pláštěnku kolem ramen jako nějaký pás na náboje. Dva z nejvýkonnějších lezců v Adršpachu vypadají víc jako bezdomovci než uznávaní lezci.
  Oba žijí prostými životy nedaleko Náchoda. Miroslav (30) pracuje jako pokrývač a Tomáš (24) šetří peníze na průvodcovskou firmu a pracuje v matčině obchodě s tabulovým plechem. Jsou si plně vědomi, že je v Praze nabízeno technologicky vyspělé lezecké vybavení, ale podobně jako většina Čechů, s kterými jsme lezli, mají malý zájem o vymoženosti třetího tisíciletí. Jen si zaháknou pár smyček a uzlů na svoje chatrné sedáky, které jsou tu skutečným pokrokem, neboť zdejší lezci  ještě do konce 80. let používali jen prsní úvazek.
  Tedˇ je to náš třetí den v Adršpachu a odešli jsme s Miroslavem a Tomášem na odpoledne do krásného shluku třicetimetrových věží. Ještě jsme s nimi nelezli a jsme nedočkaví, až uvidíme tyhle chladnokrevné šelmy lézt v českém stylu. Počítáme, že nás jdou provést nějakou příjemnou položenou plotnou za 5.8 (pozn. překl. – 5+/6- UIAA) nebo něčím podobným.
  Namísto toho Miroslav shazuje svůj batoh pod spárou děsivě rozšířenou ve výduť. Vypadá to obtížně - nejmíň 5.10 (pozn. překl. – 7 UIAA) – a určitě ne příjemně.
Zjistili jsme, že tu jsou stupnice obtížnosti v zásadě nepodstatné – všechno je děsivé, od málo děsivého až po hodně děsivé. Převádění stupňů obtížnosti je navíc úplný multinárodní epos. Miroslav nejdřív říká obtížnost v české stupnici Tomášovi, ten ji převádí do německé stupnice UIAA a poté do francouzské stupnice a  BAG následovně vyslovuje obtížnost ve stupnici YDS (pozn. překl. – US stupnice, tzv. yosemitská). Tedˇ, když jsme se dostali ke stupnici YDS, jsme šťastní, že jsme se ustálili někde v rozmezí 5.9 až 5.11+ (pozn. překl. – 6 až 8 UIAA).
  “Velmi dobrá spára,” říká Miroslav a připravuje si matroš a přehazuje si přes ramena 11ti mm smyčky s uzly. Potom cvaká do sedáku několik pramenů perlonu, čtyři nebo pět zchátralých karabin, které byste schrastili někde na úpatí El Capa, a starodávnou slaňovací osmu. Potom cvaká do sedáku něco, co vypadá jako 2 a půl metru (pozn.překl. - v originále uvedena délka 8 stop, tj. 2,4 m)  dlouhé zahrocené pravítko. Použije tuhle tyčku (která se mu klátí pod nohama a bouchá o skálu jako dřevěná zvonkohra) k nacpání uzlů do spár.
  Problém je, že Miroslav nezakládá žádné uzly. Nejméně prvních 10 metrů, které se zdají být klíčové. Chrochtá si to vzhůru širokou spárou a rozhodně nevypadá, že  by byl nějak vystresovaný a riskoval 10ti metrový pád do hliněného náručí pod sebou a nebojácně pokračuje dál. Dostává se skrz výduť, zakládá jeden ze svých uzlů velikosti pěsti, cvaká kruh, vytahuje střechu a vybíhá 18 metrů na vrchol. OUUU-KEJ……to bylo tak trochu sportovní.
Mezitím se Tomáš připravuje na vedení položené linie okolo 5.11, která vede na vedlejší věži s řadou kapes. Vidím ve výšce 15ti metrů kruh, nic víc. Ujišťuje mě, že to není moc těžké a že nemůžu odsud vidět tunelovitý zářez.
  Tomáš se poklidně vydává vzhůru 5ti metrovou sekvencí kapes a BUM! – řítí se na zem, dopadá na záda a je roztažený jako andělíček ve sněhu. Leží tam dobu, co byste napočítali do tří a pak pomalu vstává a kašle.
“Do prdele! Jsi OK?” ptám se ho pobíhaje okolo.
“Jo, myslím, že jo,” říká Tomáš a setřásá si jehličí z vlasů a manšestráků. “Lezu hovno. Nelezl jsem tři měsíce. Zkusím to znovu. Tedˇ už nechci spadnout.”
Sundává si pláštěnku uvázanou jako nábojový pás kolem ramen a pouští se do sekvence kroků se stejně úděsným zoufalstvím. S roztřesenýma nohama zakládá pár chatrných třímilimetrových sňůr, cvaká kruh a bez pohromy se dostává na vrchol.
Během našeho 11ti denního pobytu v Adršpachu vidíme stále tutéž scénu: vědomi si nebezpečí  Češi drze valí dloooouhééé nejištěné prásky, ale vypadá to, že jsou neteční vůči možným následkům. Jdou zpříma do toho, často na hranici svých možností riskují těžké pády. Žádné nacvičování toprope, Češi se prostě obujou, navážou a pak se uvidí. Tomáš vysvětluje svůj jednoduchý recept na to, jak přežít: “Když to cítíš, měl bys to udělat. Ale když to necítíš, no, pak si myslím, že bys to udělat neměl.”
  BAG zkouší následovat Miroslava, který právě vyvedl cestu, ale strmá pěstní spára trhá její ptačí ručičky. Má těžce roztrženou ruku, která ji krvácí a díky Miroslavovu velkému průvěsu při jištění absolvuje řadu asi třímetrových pádů.
“Hodně dober! Dober!”
BAG háže držku.
“Dober!”
BAG háže držku.
    Miroslav nezná víc než 50 anglických slov a slovo “dober” mezi ně evidentně nepatří. Poslouchám rychlou českou slovní výměnu mezi Tomášem a Miroslavem, kteří sedí na sousedících vrcholech a Miroslav dotahuje průvěs a natvrdo dobírá BAG, která leze rozšířenou spárou na vrchol.
“Páni! Omluvám se,“ říká BAG, když dolézá k Miroslavovi. “Je to hrozně široký….CO TO – SEŠ, KURVA, BLÁZEN, MIROSLAVE?!”
“Ne, ne,” odpovídá Miroslav klidně, “to je normální.”
Ukázalo se, že zatímco BAG tvrdě bojovala ve spáře, seděl nezajištěný Miroslav na hraně vrcholu a jistil ji PŘES RAMENO.
“Proč ses necvakl do slaňáku?!” běsní BAG. “Proč jsi nejistil přes osmu?”
„Ne, ne,“ odpovídá Miroslav tiše. “ To je v Česku normální.”


Pivní terapie


  Po šesti dnech těchto nočních můr jsme se rozhodli pro odpočinek, abychom se zbavili stresu. BAG a Dickey si s nepřetržitě třesoucíma rukama balili cigára. Já jsem se nadopoval práškama, abych se otupil. Každodenní, celodenní hrůzná představení stupně R si vybraly svoji daň. Včera to bylo nejhorší: Dickey spadl do 4milimetrového uzlu (díky vůli boží držel) a zastavil se půl metru nad zemí. Já jsem se bláhově pustil do 36 metrů vysoké, nádherné strmé hrany (“Jsem si jistej, že tam nějakou smyčku založím…”) a totálně vyčerpaný zhruba tři metry pod vrcholem, ale 7,5 metru nad kruhem, jsem sletěl masivním 15ti metrovým obloukem dolů. To se stalo celkem třikrát a pak jsem se vzdal.
  To bylo přesně ono: potřebovali jsme intenzivní PIVO terapii. Takže jsme strávili celý den plněním adršpašské Trojí Koruny: pitím ve třech adršpašských hospodách, přičemž naše oblíbená stála 15 metrů od chaty, kterou jsme si pronajali od Mocka a jeho ženy Nadi. Hospoda byla klasická: dlouhé dřevěné stoly, tradiční český guláš z vepřového a česneková polévka,  vzduch nasycený hustým dusivým kouřem, půllitr plzeňského za 60 centů a atmosféra, jako všude, kde jsme v České republice byli, ohromně přátelská, i k podivným Američanům.
  Naše přítomnost v tomto zapadákově, kde žije okolo 200 srdečných Čechů a kam zavítá jen málo Američanů, způsobila menší rozruch. Ostatně, v turistických brožurách o Adršpachu není nic v angličtině. Během naší první noci v hospodě jsme bezvýrazně zírali do jídelního lístku a neměli jsme tušení, co slova SVICKOVA nebo HOVEZI znamenají. Teď už nás číšník zná a směje se zmatený z našich krkolomných pokusů objednat si v češtině. Jedna fráze, kterou se nám dařilo vytočit, zní: TRE PIVOS, PROSIM – tři piva, prosím.
  Prakticky to vypadá, že českému jazyku není možné rozumět. Výslovnost je od angličtiny tak rozdílná, že nejsme schopni říct, jestli vývěsní tabule říká “Prodej brambor” nebo “Pozor, vysoké napětí”. Dokonce i jednoduché slova lze zpackat – např. “NO” (pozn.překl. – autor má zřejmě na mysli české “nó”, „no jo“) znamená “ano” a “NE” znamená „ne“. Více než jednou jsme omylem řekli “NO” a skončilo to dalším kolem piv. Výslovnost Dickeyho jména je zdrojem veselí mezi místními, protože to v češtině znamená “Děkuji”. Dickey není zrovna radostí bez sebe, že už na dvou kontinentech si dělají lidi z jeho jména legraci.

Jonathan Thesenga, Rock and Ice 144/05, www.rockandice.com