Snad urputnost našeho snažení, snad neznalost takovýchto akcí vyústila nakonec v událost, na kterou nikdo z nás nebude vzpomínat v dobrém. Ale po pořádku...

Příběh začal někde na přelomu roku 2009-2010, kdy jsem přemýšlel, co s letní dovolenou. Zavítal jsem orientačně na několik stránek s popisy hor, pohoří a výprav. Nakonec jsem zahlédl něco, co mě okamžitě zaujalo: IRKESHTAM. Tenhle zájezd byl plánován na léto a byl popsán jako dobrodružná expedice do ne úplně známých končin Kyrgyzstánu. Bohužel jarní události a ne zcela sametový státní převrat v této zemi obrátily naše poznávání do jiných končin tohoto středoasijského státu a to do pohoří Tian Shan na severovýchodě země.

Praha

31.7.2010. Po několika mailech jsme byli rozřazeni do „družstev“ a této hierarchie jsme se tak nějak drželi celý zájezd. Bylo to zřejmě řízení osudu, že člověka, se kterým jsem měl sdílet výbavu, potraviny a vůbec celý pobyt na horách, jsem na letišti spatřil jako prvního. Ale kromě Karla byla opodál již skoro celá banda a já se dozvěděl, že nás bude 28 osob !!! Kvůli výše uvedeným válečným událostem se totiž spojily tři akce do jedné.
Vážení batohů proběhlo v pořádku a přes Istanbul jsme si to namířili do hlavního města Kyrgystánu-Biškeku, kam jsme dorazili asi ve 2 hod ráno (časový posun +4h.). Kolem čtvrté hodiny přijely dvě maršrutky a odvezly nás do centra města, kde jsme měli ubytování. Zde jsem zažil šok, když na jedné křižovatce v neděli v 5:30 ráno místní úklidovka ručně zametala ulice !!! Ubytování je na místní poměry luxusní a my uléháme a dospáváme narušenou noc.

Bishkek

1.8.2010. Město je poklidné a vládne příjemné teplé počasí. Vyrážíme na prohlídku a především za jídlem. Necháváme si poradit a nasedáme na místní MHD a jedeme na Ošský rynok. Vládne zde neskutečný mumraj a nakupujeme zde především sušené ovoce v množství více než malém. Také objevuji typický kyrgyzský klobouk- kalpak, který se stává mou kořistí. Plánovanou večerní sešlost v hospodě ignoruji a ještě jednou se vydávám na obhlídku města. Objevuji nádherné kouty jako starý plavecký areál, pravoslavný kostel, cirkus, ale především neskutečné množství různých památníků všech možných událostí a osob, památník Lenina a druhé světové války s „věčným ohněm“ nevyjímaje. Večer se blíží, přebalujeme a chystáme se k spánku, ze kterého nás řevem budí Peťo se Simonem, kteří mají venku nějakou potyčku s místním mafiánem a jeho ochrankou.
Odjezd je plánován na 9 hodin ráno. Řidič naší maršrutky je asi Čaginův brácha, mastí to po místních relativně dobrých komunikacích docela svižně. Máme před sebou cca 600km. Při jedné zastávce v motorestu sedáme kolem stolu na lavice a Michal (vedoucí) nás seznamuje s místními názvy a s tím, co se pod nimi může skrývat. Po deseti hodinách jízdy jsme u heliportu v Karkaře. Spíme na kazašském území, stan s Karlem nestavíme a koukáme na nádhernou noční oblohu s padajícími meteority. Přinesou nám štěstí ?

Karkara

3.8.2010 Budíček v 6 hodin. První polovina pasažérů po nezbytném vážení a kontrole vrtulníku odlétá v 8:15. Let trvá asi 45 minut (100km), kdy přelétáme ledovec severní Inylček, sedlo a dosedáme v základním táboře na ledovci jižní Inylček ve 4000m, kde nás srdečně vítá místní vedoucí tábora a Pik Pobedy tyčící se v pozadí. Náš cíl – Khan Tengri má vrcholek v mlze. Je příjemných 13°C, slunce se prodralo, což se ukáže spíše jako překážka. Čekáme na druhou skupinu a poté se vydáváme po moréně vstříc našemu táboru, který jsem si později nazval C08. Je nechutný hic, procházíme předsunutým BC a jako první s Karlem nacházíme vhodné místo na tábor ve výšce 4260m. Máme toho dost. V noci nespím, trouba jsem se nenamazal a k menším aklimatizačním problémům přidávám asi lehký úžeh.


Heliport v Karkaře
foto by © Olson


Camp08  4.8.2010 zásobovací den. Scházíme do BC, kde jsme přistáli a bereme si včera odložené zásoby jídla. Posílám domů SMS ze satelitního telefonu(cca 30Kč) a stoupáme zpět do našeho C08. Cesta dolů a zpět zabrala asi 3 hodiny. Vaříme a po obědě se vydáváme na obhlídku nástupu na horu. Slunce opět nechutně peče. Večer se domlouváme vysílačkami s „rychlou rotou“, která již ráno nastoupila směrem k C2 a spřádáme plány na zítra.


Jedna z mnoha (C08)
foto by © Olson

První aklimatizační výstup

  5.8.2010. Vyrážíme na lehko ve 3h. Teplota kolem 0°C, ale po ledovci se jde dobře. Nástup i po tmě nalézáme v pohodě a začínáme stoupat. Práce jde překvapivě dobře od ruky, cesta je značená trasírkami. Asi po dvou hodinách vstupujeme do obrovského laviniště (lavina padla asi tři dny před naším příjezdem) a jí pokračujeme pod séraky ve výšce cca 4700m. Po prošláplém chodníčku postupujeme do výšky 4900m, kde potkáváme sestupující „rychlou rotu“ s vyčerpaným, motajícím se Pašíkem. Odlehčujeme mu batoh a společně sestupujeme. Cesta do C08 je úmorná, zase peče slunce. Ve stanu je i po odizolování 30°C a není kam utéct. Ztrácím chuť k jídlu. Co půl hodiny s rachotem padají laviny z okolních vrcholů.


První aklimatizační výstup 4800m (vlevo nebezpečné svahy Čapajeva)

foto by © Olson

Útok na C2

  6.8.2010 Natěžko vyrážíme ve 2:00. Je dost teplo. To, co mělo být zmrzlé vytváří kaši. Nad trhlinami se odvazujeme a já se stávám leaderem. Asi ve 4800m mám krizi, kterou se snažím zahnat delšími pauzami. Kousek nad včerejší otáčkou jsou čerstvá lavinové pole. Vidím první fixní lano, které ignoruji a probíjím se na ledový blok. Na dalším bloku se objevují naši. Jirka s Dášou, kteří včera natěžko došli do C2 a po chvíli i motající se Martin.“Je to špatné“ hlásí Jirka.“Vůdci všechny ženou dolů z hory, blíží se špatné počasí !“. „Do pytle“, pomyslím si a zajímá mě, co se stalo se stany po „rychlé rotě“ a co Martin. „Dva stany zůstaly nahoře, Martin má výškovku a je dezorientovaný“. „Paráda, včera Pašík, dnes Martin, další záchranná akce“, a hrnu se pod další fix pomoci Dáše. Mezitím k nám dorazí  Peťo a těm za námi dole dává info o konci pokusu dostat se do C2. Rozebíráme si mezi sebe Martinovy věci a z výšky 5000m klesáme. Večer se počasí opravdu kazí a celou noc průběžně prší. Konečně se mi dobře spí.

Mezidobí 

7.8.2010 Počasí mizerné, zevlujeme, odpoledne lehký nácvik lezení v ledu. Udivuje mě, že se někteří teprve tady učí vůdcovský uzel ...
                8.8.2010 Mizérie pokračuje, opouští nás Michal, Pašík, Simon a Jirka K., na rozchozenou sestupujeme do BC, zjistit předpověď. Počasí se má lepšit. Start do C2 naplánován na 10.8.
                9.8.2010 Noc větrná a sněhová. Luxusní ráno pro fotografy. Mráčky se převalují údolím i přes kopce. Opět nacvičujeme lezení v ledu. Někteří večer odchází do C1, aby ušetřili ráno hodinu pochodu.
                10.8.2010 2:00 Start se odkládá, venku řádí silný vítr, viditelnost přes mlhu a poletující sníh mizerná. Martin po slovní přestřelce s vyhrůžkami všeho typu sám na vlastní pěst odchází do mlhy. 3:00 Počasí stále špatné. V 5:00 vykukuji a chytám se za hlavu – azuro.... Karlovi se nikam nechce. Problém je v tom, že úsek v 5000m je třeba projít dost brzo, poté hrozí pády lavin, které slyšíme i v noci. Tohle už nestihneme ...celý den v čudu, jsem mrzutý a ostatní asi taky.

Druhý útok na C2

      11.8.2010 Počasí trošku lepší než včera, fouká jen lehce a jemně sněží. Vyrážíme. Asi v 5h se vyjasnilo jako včera. Super. Již známou trasou docházíme k fixům. První jumarování naostro. Paráda. Další trhlina je ještě lepší. Sundávám batoh, nasazuju jumara a vrhám se do trhliny, která má dno tak 15m pode mnou. Lezení je v pohodě a již přetahuji batohy. Karel to zvládá taky v pohodě a postupujeme do C2 ve výšce 5320m, kde jsme kolem 8 hodiny. První skupina z C1 je již na místě. Šli už včera, také za mlhy a dnes nastupují do C3. Stavíme stan a relaxujeme. Za chvíli dochází ostatní.


V sedle (v pozadí C3 a Khan Tengri)
foto by © Olson

Postup do C3

  12.8.2010  V noci je pěkná kosa. Hodinky se vynulovaly (asi zimou) – hmm kvalita od Suunto, začínám být na ně alergický- půjdou na hřebík nebo někam úplně jinam. Vyrážíme brzo, abychom se neupekli. Důsledek toho je, že mi mrznou prsty u nohou. Zateplovací kamaše moc nepomáhají. Na slunci je ale vše v pohodě a kolem dalšího fixu se vyhoupneme do sedla. Nádherný pohled směrem do Kazachstánu mi bere dech a po pravé ruce již vidím C3 – 5900m. Odcházející ruští horolezci nám uvolňují místo pro stan a my po menších úpravách bivakujeme. Počasí nádherné. Pozorujeme první skupinu, která má dnes vrcholový den. Eva mě láká na předvrchol Pik Čapajeva, ale jdu jen kousek, nechci se vyčerpávat na zítřejší summit day. Večer se zatahuje, klesá teplota a zlehka začíná sněžit. Kluci se vrací kolem 19h večer, až na vrcholu byli dva Peťo a Rišo. Ani nevím, kolik bylo, ale je slyšet důrazné lamentování polských kolegů. Co se stalo, se dozvíme až zítra.


Pohoda v C3
foto by © Olson

Summit day

13.8.2010 3:30 Poryvy větru cloumají stanem. „Jdu omrknout nástup“ hlásí někde venku Jirka. Vykoukneme a situace není dobrá. Je mlha a silné poryvy větru vhánějí sníh až do spacáku. Vyčkáváme. Bohužel, situace se nijak výrazně nelepší a proto na vrchol Khan Tengri zavěšujeme pytel. „Hernajs, alespoň hranici 6000m ale musím pokořit.“ Vyrážím kolem 7h alespoň na předvrchol Pik Čapajeva. Nohy mi opět mrznou. “Na slunce to dnes nevypadá a tak bych mrznul celý den, to je o zdraví“ utěšuji se při pohledu zpět k Khan Tengri, který je od 6500m v mlze. Za hodinu v pohodě zdolávám předvrchol. Výška 6120m bude asi na dlouho mou nejvyšší metou. Jirka, Zdeněk, Matěj a Marta jsou někde nahoře a vůbec jim nezávidím. Zpátky v C3 jsem za chvilku a v táboře již je rozhodnuto – sestupujeme co nejdříve až dolů do C08. Čím dříve vyrazíme na trek, tím lépe. Kdoví, co nás tam čeká. Za stálých poryvů větru balíme a pádíme dolů do C2. Zde nacházíme důvod včerejšího humbuku. Je to polský alpinista Mathias, který dostal ve výšce asi 6700 otok plic, kašlal krev a tak tak se vrátil v noci živý. Ruští kolegové nás prosí o jeho doprovod do C1, kde ho čeká doktor. Mathias je naštěstí tvrdý chlapík a jde relativně rovnovážně sám. Dole již vidíme vybíhat doktora a v pořádku ho předáváme. V C08 balíme vše ostatní a já s Karlem se vydáváme jako průzkumníci na trek, který se ukáže jako nejdrsnější část akce.
Po ledovci, či spíše po suti se šineme až do večera, ujdeme cca 14 km.

No comment
foto by © Olson


Spouštění Mathiase
foto by © Olson

Cesta po Jižním Inylčeku

  14.-16.8.2010 Po suti se s něco víc než 25 kg těžkým batohem nejde obzvláště příjemně. Probíjíme se po morénách druhý den. Naštěstí nepraží slunce, je pod mrakem, občas spadne pár kapek. Cesta zde není značená, jen sem tam zahlédneme kamenného mužíka. 16.8. se k večeru blížíme ke geologické observatoři na soutoku severního a jižního Inylčeku, naproti jezerům Merzbacher. Zde spíme po 12 dnech na trávě = luxusní zážitek. Ráno nás nečekaně rychle dochází zbytek výpravy a ejhle, je jich jen 7 !!! Další část se po různých peripetiích se zapomenutou Marienkou v C3 k treku neodhodlala a zaplatila si zpáteční cestu vrtulníkem za 280$/os.. Postupujeme tedy společně dále, naštěstí již po zřetelné stezce až k úpatí ledovce. Zde ledová „idyla“ končí a my jdeme po asi 3 km širokém pásu. Blíží se večer a bouřka. U kalné vody bivakujeme. Mám sušáka, voda se pít nedá . Kolem běhají zajíci a lišky.

Černý den

17.8.2010 Postupujeme snadným terénem až přicházíme k Jurtě. Zde se cesta ztrácí a postup kříží řeka. Pokoušíme se brodit, ale po prvním úseku přichází nepřekonatelný druhý. S Karlem se vracíme a najednou vidíme Zdeňka, jak v kalné vodě plave. Zachycuje se uprostřed ledového proudu a nehnutě stojí. Tady začínám tušit velký problém. Asi po půl hodině pouští batoh a zkouší se s pomocí kluků dostat k nám. Nedaří se, jdu hledat proti proudu místo, kudy by se dalo projít - nic. Mezitím se Zdeněk dostal na ostrov a vydává se dolů hledat svůj batoh. Peťo, Nušák a Tomáš alias Doktor se snaží k němu bez úspěchu dostat, jsou zmrzlí na kost. Tomáš velí jít nalezenou stezkou po proudu a dostat se ke Zdeňkovi níže po proudu. Nahoře nad řekou je nám však jasné, že to nepůjde. Vidíme, jak se Zdeněk po ostrově vrací zpět proti proudu. Tomáš bere výbavu a prchá také zpět. Zřetelně vidím, jak Zdeněk skáče do proudu. Třikrát ho ještě zahlédnu vynořit se uprostřed proudu a ... pak už nic.
Asi hodinu monitorujeme prostor a poté otřeseni klesáme dolů. Zdendu jsme již bohužel nezahlédli. Lehkým terénem docházíme po dvou hodinách k další řece, kterou kvůli silnému proudu a předchozímu zážitku tento den již není možné překročit. Bivakujeme a modlíme se, aby voda do rána alespoň trochu opadla.


Léčebná kůra
foto by © Olson

Návrat do civilizace

  18.8.2010 Voda naštěstí trochu opadla a Karel se dostává na druhou stranu. Pomocí lana všichni zdoláváme hučící vodu bez problému. Teď už jsou to jen dva kilometry k místu, kam pro nás má přijet auto. V táboře Att Jayll nám opilé osazenstvo podává, jak jsme zjistili později, mylnou informaci, že asi 3 hodiny odtud je zával a nic neprojede. Další sprcha. Vyrážíme na úmornou cestu pěšky. Po cca 10km vyčerpaní docházíme k  vozidlu a u něj je malá osada, kde sídlí místní pastevec. Jeho děti (3-10let) nás pohostili skvělým domácím jogurtem a chlebem. Následuje pološílená 6ti hodinová skákací jízda od nemožného terénu až po téměř 4000 sedlo do Karakolu. Cestu pepří Peťo neustálými výkřiky typu : „koň!“, “strom!“, „rieka!“, „obchod!“, „ja sa zo všetkého těším!“ a jiné. Doteď nechápu, jak bychom se do toho vozidla naskládali v plném složení. V Karakolu večer a noc trávíme průběžně v restaurantu a kempu.


Pohoštění u pastevců
foto by © Olson

Poslední komplikace

  19.8.2010 Odjezd do Biškeku je naplánován na 9h. Tomáš s Ríšou jsou bohužel drženi na policejní stanici, kam šli nahlásit ztrátu Zdeňka. Pár lidí ztrácí nervy a chtějí odjet na vlastní pěst. Již cestovce nevěří. Nakonec odjíždíme s 2,5h zpožděním. Do Biškeku jsme dorazili asi v 6 večer a stihl jsem nakoupit i nějaké dárečky.
Přesun na letiště, přebalení věcí... Tomášovi přichází SMS: „Utonulého Zdeňka našli pastevci.“
Odlet ...

Co závěrem aneb pár rad a díků...

Rozmyslím si dobře, s kým jedu. Bláhově jsem se domníval, že na 7000 vysokou horu pojedou povětšinou zkušení horolezci. Bohužel někteří „takylezci“ viděli prusíkův uzel, až když jim ho ukázal při nákupu vybavení prodavač v obchodě.
Asi už nepojedu s cestovkou. Asi je lepší vynaložit trochu úsilí při zařizování povolení apod., než pak spoléhat na to, že na plánované brodění řekou někdo možná vezme lano ( aneb jak si odlehčit batoh na trek – dotyční vědí). Spoléhat na to, že bude mít trasu alespoň jednou prošlou a nebude se orientovat podle satelitních snímků z Googlu uložených v mobilu, či mizerné černobílé kopie mapy.
Mimochodem, výstup na vrchol v povolení nebyl, za což nás velitel BC seřval jako malé kluky... 



Děkuji firmě MOUNTAIN EQUIPMENT za zapůjčení stanu, který jsme použili v C08 a děkuji kamarádům za zapůjčení ostatní výbavy.

Děkuji Karlovi, že pro naši dvojku skvěle rozvrhnul jak množství jídla, tak aklimatizační postup a proto jsme neměli v tomto směru žádné větší problémy.
Děkuji klukům za obětavou pomoc při pokusu zachránit Zdeňka.
Upřímnou soustrast rodině Zdeňka Polišenského ....