Účastníci Petrohradského Padání v roce 2005 určitě vzpomenou na úžasný výkon Richarda Nyékiho, který jako první přelezl bonusový a odvážný boulder Kometa za 7C. Velkou motivací mu možná byla flaška "balantýnky", která za odměnu čekala na vrcholku balvanu, ale protože vím, že Ríša alkoholu moc neholduje, byla to spíš krásná vzdušná linie, která ho lákala. Nebo se pletu? Určitě ne. Stačí se na tohoto věčně usměvavého "Slováčiska" jen podívat a je vám jasné, že lezení není jen o číslech a výkonech, ale hlavně o radosti, přírodě a dobrodružství....
Ještě pár slov na úvod. Richard Nyéki je reprezentant Slovenského horolezeckého spolku JAMES, na svém kontě má těžké výstupy na skalách do obtížnosti 8b+, ve velkých stěnách volné přelezy a prvovýstupy cest za 8a.

Richard Nyéki
foto by M. Tomajko

Úplně na začátku se chci zeptat, jak dlouho lezeš?
Tak daleko moje paměť nesahá, ale jo, dám to dohromady. Začal jsem na jaře 1987, na Velikonoce mě kamarád vzal na skalky v Nitře na Zobore. To byla taková moje první lezecká zkušenost. Ale vlastně už od dětství jsem u babičky a dědy, kteří bydleli v Kremnici pod horami, improvizoval na okolních skalkách se šňůrou na prádlo.

Takže tvé začátky byly lezecké nebo horolezecké?
Když jsem v 15 letech začal, tak byla doba prsáků, přileb, skob….vše bylo bráno jako příprava do Tater nebo do jiných hor. Lezení bylo o pobytu v přírodě, přechod hřebenovek, dobývání III, IV..., prostě dobrodružství na laně. Pak jsem si koupil lezecký časopis a našel jsem tam inzerát o lezeckém kurzu ve Sloupu v Čechách. Tam jsem se seznámil s jiným přístupem. No a tam jsem tě taky poprvé viděl.

Cože?
No, jako desetiletou holčičku. Bydlelo se pod Sloupským hradem, večer se dělaly táboráky, lezlo se na Svojkově a ve Sloupu. Lezli jsme s Radem Ulmannem, Petrem a Lukášem Dindou, s Joskou Rybičkou. Tam jsem zjistil, že se leze i trochu jinak, těžší věci a tak.
Vůbec si tě nepamatuji, takže my se známe už pěkných pár roků, to koukám!

Od té doby jsi se tedy stal víc lezcem než horolezcem?
Přesně tak. Byl jsem na vojně ve Strašicích, odkud jsem utíkal lézt na Srbsko. Tam jsem úplně pochopil, že to lezení jde jiným směrem. Borci tam lezli v kuse VIII, my jsme na ně koukali a obdivovali. Sportovní lezení jsem od té doby začal dělat určitě víc, ale pak jsem také podnikal, jezdil na motorkách a tak přišlo období, kdy jsem nelezl vůbec nebo jen málo. Odjeli jsme třeba jen na pět dní do Itálie, vyčistit si hlavu.


Richard Nyéki-Srbsko 1990
foto by archiv Richard Nyéki

A horolezectví jsi pověsil definitivně na hřebíček?
Ne, to ne, lezl jsem v Tatrách i v zimě, dokonce i zimní Chamonix.

Vzpomeneš nějaké slovenské lezecké osobnosti z dob tvých začátků?
Z mého okolí: Vladimír Plulík, Peter Becko Ondrejovič, bratri Kavuliakovci, Rudolf Mihál a můj spolulezec Roman Gelinger.

Vím o tobě, že u tebe nastala nějaká životní změna, kdy lezení vyhrálo nad podnikáním.
Kdy to bylo?
Ano, první impulz přišel s vydáním knížky od Rudy Tefelnera „Trénink sportovního lezce“, tuším v roce 1998, podle které jsem poprvé v životě začal kromě lezení i trénovat. Podařilo se mi vylézt první 10- a byl jsem za něj nominován do reprezentace. To mně pomohlo a namotivovalo. Pak jsem na přelomu 1999/2000 odjel do El Chora, a tam v jeskyni v Makinodromu, při těch ohních, fajkách, meditacích za zvuků bubnů, jsem si uvědomil strašně hodně věcí a přehodnotil jsem je. Do té doby jsem měl firmu s 12 zaměstnanci, stavěli jsme domy, dělali jsme výškařinu, měl jsem discoclub. Prostě firma se vším všudy a já byl díky tomu rozlítaný člověk bez volného času. Byl to kolotoč, ze kterého se nedalo jen tak vyskočit. No a právě při těch meditacích v Choru jsem si vše uvědomil a po mém návratu jsem okamžitě propustil šest lidí a ostatních šest do půl roku. Zůstal jsem sám se Zanou a dělali jsme si práci sami, popřípadě jsme někoho vzali na pomoc. Teď jsem pánem svého času, předtím jsem byl otrok. Ale nebýt toho období, dnes bych musel pracovat mnohem víc.


Richard Nyéki- DWS cesty Bepi Nero 7a v Torbole, Arco
foto by archiv Richard Nyéki


A tak to u vás funguje doteď? Lezení a s tím spojený životní styl je na prvním místě?
Přesně tak. Snažím se stále víc zbavit pracovních břemen a udělat to tak, aby ten čas na lezení byl a naštěstí se to daří. Pomalu se to blíží k dokonalosti.

Mně přijde, že ty a Zana jste jedni z mála Slováků, kteří vyrážejí na delší dobu někam lézt. Je to tím, že se u vás orientují spíš na hory a bigwallové lezení, nebo je u vás málo zapálených skalkařů?
No pravda, strašně málo. Není nás moc. Jedni nemají peníze a druzí zas čas. Nebo je to pohodlí a strach zůstat na volné noze? Najde se pár takových, co jezdí i na několik měsíců, no, vy Češi to jste jiní cestovatelé. Mně se zdá, že u vás nikdo nedělá a všichni jenom lezou. U nás drtí na stěně a pak to občas jedou zúročit na dva dny na skalky. Není to o takovém tom pravém lezeckém životě.


Richard Nyéki-Beckov- cesta Absolutní vědomí 10/10+, 2004
foto by O. Ondrejoviz

Jaká je momentálně slovenská lezecká scéna, kdo tam dělá nové cesty?
Na skalkách jdou nejvíc dopředu David Šatánek, Matúš Kostka, Jozef Krištoffy, to je ta nová generace „mutantů“. No a samozřejmě Juraj Repčík a Lenka Mičicová. Na boulderech se celkem rozlezl Thomaso Greksák. No a s novými cestami nevím přesně, ale asi momentálně nejvíc Vladko Dzuroška v okolí Liptovského Mikuláše.

Protože jsme tě potkali už několikrát na skalkách, všimla jsem si, že moc nenacvičuješ, padne nepadne do některého pokusu a jdeš dál. Kolik jsi tak ochotný dát v cestě pokusů?
To záleží, jestli je to doma nebo v zahraničí. Doma jsem ochotný dát hodně pokusů. Mám rekord 26. Z toho mi už ale hrabalo, to bylo před sedmi lety. Poslední roky se to už odehrává do 7 pokusů. A v zahraničí jsem už dlouho nezkoušel nic těžšího než 8a. Když jsem v nové oblasti, tak se mi ani nechce nic zkoušet. Nejdřív si „vyonsajtuji“ hodně 7a, 7a+, 7b, a i když něco zkouším, tak musím lézt i víc lehčích, jinak nejsem spokojený. Třeba teď v Seynés, to se nedalo, nevylézt všechny ty skvostné hady.

Nejsi zvědavý, kde leží tvé lezecké maximum?
Nevím, jestli se dá posunout. Ale tento rok nastala v mém lezení výrazná změna a můžu říct, že jsem poprvé v životě celou zimu poctivě trénoval. Zatím se to sice projevilo, že mám o 6 kg víc, ale doufám, že se to brzy projeví i jinak. Poprvé jsem si stanovil tříměsíční tréninkový program a byl tak krutý, že jsem se už ráno vždy těšil, až půjdu večer spát.


Richard Nyéki-Beckov, Sex je náš 10-, 1998
foto by Z. Hrnźiarikov

Po takovém tréninku musíš mít ve skalách velké ambice.
To mám, ale přijde mi, že jsem z toho trénování nějaký vyhaslý. Uvidíme.

Trénink sis sestavoval sám a jak přibližně vypadal?
Ten byl okoukaný. Dříve tak trénovali Repčíci, Čintalky a pak Jozef Krištoffy. Trénovalo se 6 dní v týdnu, kombinace lezení a posilky, někdy i dvoufázově. Sedmý den a v dni posilky byla aerobní aktivita.

Takže doteď jsi byl se zájezdem spokojený, když jsi měl vylezených kvantum cest než jednu „dardu“?
Teď poprvé je to tak, že jsem na delším zájezdu vyzkoušel těžší cestu než 8a+. Většinou jsem lezl tak do 8a a na pár pokusů, hodně cest, maximálně 8a+. Byl jsem dřív spokojenější, když jsem za zájezd posbíral třeba pět 8a. Celý čas jsem se snažil lézt to, co mi zrovna nejde, líbí se mi všestrannost a taky proto jsem asi nedosáhl nějakých čísel. Ale čas letí, je třeba udělat nějaký progres a tak tento zájezd a po takovém tréninku mám ty plány jiné.

A co ti tedy nejde?
Nejdou mi převislé a anaerobní cesty. Nikdy jsem totiž častěji nechodil na umělou stěnu s lanem. Buď jsme jen bouldrovali nebo jsem venku lezl dlouhé cesty typu pár kroků, rest... Takže udělat 20 kroků bez odpočinku je pro mě smrtící. To je „brutál“ jak na psychiku, tak na bolest. Letos jsem poprvé jezdil pravidelně na stěnu do Bratislavy, kde jsem se to snažil zlepšit, udělat vždy po natečení ještě pár těžkých kroků. Tento trénink myslím už teď pociťuju v onsightech /i když čísla o tom nesvědčí/, ve kterých dokážu po natečení ještě zabojovat. Takže první progres po tréninku cítím.

Dá se na slovenských skalkách natrénovat na zahraniční vytrvalostní cesty?
Kdybych chtěl trénovat na cesty, jaké jsou v St. Léger, musel bych jezdit do Višňového. Každý rok si říkám, že budu jezdit do Višňového, ale byl jsem tam asi třikrát a vždy jsem byl znechucený. Tam člověk musí jezdit pravidelně, aby si na to lezení, na ty fixace a ty umělé chyty zvykl. Tam se dá asi natrénovat dobře. Jinak je u nás většinou lezení typu malé chyty, špatné nohy, prostě bouldrové. Jsou oblasti, kde jsou dvě tři cesty v převisech, však u vás to asi není lepší. U nás to řešíme ještě Semmeringem, který nemáme daleko.


Fontainebleau
foto by Kamínek

A nevadí ti umělé oblasti typu Višňové?
V lomech a špatné skále typu Višňové mi umělé cesty nevadí nebo na Kalvárii, kde jsem udělal pár cest, ale jinak toho fanda nejsem. Stejně by tam nikdy nic nemohlo být. Ale je třeba to brát jenom pro trénink, v žádném případě ty přelezy nesrovnávat s přírodními, a už vůbec ne někoho odměnit za výstup.

Zmínil jsi Kalvárii. Tam jsi udělal svůj nejtěžší prvovýstup a poté svůj nejtěžší PP přelez. Můžeš nám ji trochu popsat? I přesto, že je upravená, z ní musíš mít hroznou radost.
Už je to dávno a zastínily to jiné skvosty. To bylo hrozně práce. Nejdřív jsem tři dny jen otloukal a čistil. Pak jsme s kamarádem dva dny cementovali a sikovali, pak jsem dolaďoval a ještě 26 pokusů. To vzniklo 8a+/b. Postupem času se k tomu přidala ještě jedna linie a vzniklo 8b+.

Poslední dva roky jsi taky hodně bouldroval nebo jenom bouldroval. Co tě na boulderingu chytlo?
No, za posledních deset měsíců jsem bouldroval dva dny. Líbí se mi ten pohyb, je to jiné než s lanem. Je u toho kopec srandy a zábavy. A chytla mě ta flaška na Kometě. 

A vážíš si víc přelezu těžkého boulderu nebo těžké cesty?
Říkám to tak, bouldering je zábava, radost a vylezení těžké cesty je práce a dřina.

Takže bouldristi jsou vlastně takoví lenoši?
Ne docela, ale je to pohodlnější. Kdybych si měl vybrat, jestli je lehčí nacvičit těžký boulder nebo cestu, tak určitě boulder. V boulderu můžeš nasázet spousty pokusů, bez stresu, můžeš udělat tisíc chyb, ale pokud ty chyby děláš pořád po 30 metrech, tak to je stresující. Bouldering je nepohodlný v tom, když chceš bouldrovat v dobrých lezeckých podmínkách, což je zima, a nemáš na ubytování, jsou krátké dny, tak je to tvrdé.

Kam jezdíte nejčastěji bouldrovat?
U nás máme pěkný kámen na Pukanci, pak jezdíme do Loučovic a Petrohradu, párkrát Ticino a rozhodně nejlepší je Fontainebleau. Tam mě zase oslovuje kromě boulderingu i to „magično“. Stejně jako na píscích. Tam můžeš lézt jenom 6a a vždy si parádně zalezeš.

Přijde ti „klasa“ ve Fontáči přísnější než např. ve Švýcarsku?
Určitě ano. Ticino se mi zdálo měkké, nebo nám to víc sedí, že je to za lišty? Ale i ve Fontainebleau najdeš velké rozdíly. Ale ty klasiky po oblinách atd. by byly jinde určitě za víc. Záleží asi, co komu sedne.

Kterého vylezeného boulderu si považuješ?
Mám tři favority. Kometu, neboť to byl můj první bouldering na skále, když nepočítám pár dní ve Fontáči před sto lety.„Manta“ obrovská 8A+, ta mě trápila dlouho a OS 7C“ L´arrache cœur“ ve Fontainebleau.


Fontainebelau,Carnage
foto by Kamínek

Často jsem tě potkala i v Labáku. Baví tě písky?
Pískovce jsou pro mě srdcová záležitost. Dávno jsem tam nebyl. Doma bydlím nedaleko borovicového lesa, a když se tam procházím s Chánem, tak myslím na písky, protože mi je připomíná ta vůně lesa. Písky jsou pro mě o atmosféře, vůni, a lezení je až na tom třetím místě. Jsou pro mě magické. Já bych byl schopný se tam i přestěhovat.

Tu pravou pískařskou atmosféru nasaješ v neodjištěných klasikách, takže to jsou pro tebe ty pravé pískařské výzvy nebo i ty tzv. moderní linie?
Přesně. Moc těžkých cest jsem v Labáku nezkoušel. Raději dvoukruhové VIII.
Zana se přidává:„To se vždycky všichni přijdou podívat, jestli upadne nebo přežije, hodinu tam bojuje, nadává, pak se dorve nahoru a je šťastný“. V Labáku jsem z těch očištěnějších vylezl nejtěžší „Kante Philosophy“ Xc na Dóm.

Viděla jsem tě v neodjištěných cestách a v bonusovém highballu Kometa na Petráči. Přijde mi, že se moc nebojíš?
Na bouldrech skoro nikdy, na skalkách podle nálady a v horách často.

Závodil jsi někdy?
Myslíš na „umělině“? Kdysi občas. S lanem moc špatné a na bouldrech jsem byl schopný postoupit do finále. Mně to na „umělině“ nikdy nešlo.

Poslední dva roky jezdíš i do velkých stěn. Minulý rok jsi byl s Duškem Beránkem na Madagaskaru a rok předtím v Yosemitech. Snažíš se okořenit lezení dobrodružstvím tak jako v tvých začátcích?
Do velkých stěn jsem jezdil už dřív. Začalo to v roce 2004, kdy jsme si s Duškem Beránkem, který je mým pravidelným parťákem do velkých stěn, zavolali, že si půjdeme něco vylézt do Dolomit. Vybrali jsme si Camillotto Pellesier na Cimu Grande. Tak jsme to zkoušeli v totálním humuse, dešti atd. Pak jsme odjeli. Později jsme si zavolali, počasí mělo být dobré. V 20.00 jsme vyjeli z Nitry, v 6 ráno jsme dojeli na místo a hned jsme to dali. Pak jsme v roce 2006 v Dolomitech vylezli ještě jedno vícedélkové 8a- „Spirit“. V roce 2007 jsme pak odjeli do Yosemit, tam jsme měli vyhlídnuté El Niňo na El Capa. Bylo však 36 stupňů, tak to bylo bez šance. Strašně nás překvapilo, že je skála na Capa tak hladká a klouzavá, tak jsme si vybrali West Face na Leaning Tower. To jsme vylezli čistě.


Camillotto Pellesier, Dolomity 2004
foto by Dušan Beránek

Nejtěžší délky taháš ty?
Ne ne, právě v těch horách Duško. Duško je zkušený a je strašný bojovník. V horách mu to sedí, je to řádný makač. Camilloto Pellesier jsme lezli na střídačku. Na koho vyšla řada, ten lezl. Na Spiritu jsme lezli na střídačku na OS a nejtěžší délku jsme vylezli oba. V Yosemitech, tam jsem udělal pěknou blbost. Jak jsme se ubytovali v Campu 4 a viděl jsem tam všechny ty kameny okolo, tak jsem bouldroval do umrtvení. Vstával jsem brzo ráno, šel jsem bouldrovat, dokud nebylo horko. Před ostrým pokusem na Leaning Tower jsem bouldroval celý den a pak jsem ve stěně nemohl nic podržet. Na Madagaskaru jsem bouldroval tajně a Duško se to dověděl až z fotek po RP přelezu.

Zkoušel jsi Midnight Lighting?
Ne, protože jsme neměli bouldrmatku a pak taky jsem si říkal, že takový skvost si nepokazím ve 30 stupních. Určitě se do Yosemit chci vrátit. Kvůli tomu super pocitu, když si zakládáš jištění a cesta nemusí být vůbec těžká a máš obrovskou radost, když ji vylezeš. Kvůli boulderingu, no a hlavně zas ty borovice, ta vůně a to magično.

Co ti přijde na bigwallech zajímavé?
V první řadě je to ta atmosféra, při které se vracím do mých začátků, vše je tam mnohem intenzivnější. Na takové Yosemity si vzpomínám skoro každý den. Na Madagaskaru mě např. nejvíc bavilo spát v závěsné posteli. Ráno jsi se probudil, mlha okolo tebe, pak začalo slunce vycházet a já jsem si řekl, tak to je nejkrásnější ráno života. Teda abych neurazil (Ríša se podívá omluvně na Zanu). Na bigwallech mám rád, že tam můžeš lézt cestu za 7, 8 a máš z toho vždy hluboký zážitek.


Madagaskar, cca 400m
foto by Dušan Beránek

A na Madagaskaru jste udělali novou cestu?
Ano, ve stěně Tsaranoro Be. Cestu jsme pojmenovali „Old Master“. Má 13 délek, občas delší odlezy, délky až 60metrové, vyrovnaná obtížnost kromě prvních 4 délek od 7a+ do 7c. Tam je zajímavé to, že při ostrém přelezu jsme to šli na RP a druhý lezl poctivě vše TopRope.

Nějaké veselé historky ze stěn?
V Yosemitech se mi na polici nastěhoval do lezečky dost velký had. Moc jsem se vylekal, nevěděl jsem, co mám dělat, kam mám utéct. Duško z bezpečí o pár nýtu výše na mne řve „ fóóóť“. Na fotce se mi až takový obrovský nezdál.
Na Madagaskaru při dělání poslední délky mi 30 m pod vrcholem došla baterka. Moc jsme to potřebovali ten večer dokončit. Tak jsem valil, že něco založím /vždyť doteď 720 m se daly založit až 2 frendy/, samozřejmě nic. Asi 5 m pod oblým vrcholem, Duško hlásí konec lana, že mám slézt. „Unreal“, ledva jsem to probil nahoru. Křičím odvaž mě, já to tím rajbasem dolezu a něco vymyslím. Zmateně pobíhám na hladkém vrcholu a nedá se vymyslet nic. Přicházející tma mě nutí slézt těch 5 m a rozhodl jsem se ovázat repkou od vrtačky takový oblý konec vymleté kolejnice. Se strašným strachem jsem slanil k Duškovi a bylo nám fajn.


Madagaskar, při prvovýstupu cesty "Old Master"
foto by M. Tomajko 

Myslíš, že se vrátíš opět do hor, třeba k alpským výstupům?
Ano, ale žádný led a sníh. Pro mě jsou to nejsilnější zážitky, nejvíc tam pociťuji soužití s přírodou, jsou to nádherné chvíle. Je to jiný level lezení.
 
A jaké jsou tvé další lezecké plány?
Pronajmout si nějakou chatu v okolí Žiliny, chodit do Višně a vylézt tam alespoň devítku, UIAA ovšem. Pronajmout si něco v blízkosti pískovcové oblasti…Na léto máme plány v Dolomitech. V zimě si pronajmout žid ve Fontáči, aspoň na měsíc. 

Jaké máš další koníčky?
Poskytovat rozhovory různým médiím. No, nevím, jestli to jsou koníčky, když to ostatní, co dělám, je kvůli lezení, anebo proto, že zrovna nemůžu lézt /pohled na Zanu „no úplně všecko ne, neboj”/. Běh v lese s Chánem, horské kolo a dost se poslední rok vyžívám ve vaření a objevování rychlých a zdravých jídel a taky je rád konzumuji. Film, kniha, muzika, net, to děláme asi všichni.

Chtěl bys něco vzkázat nastupující slovenské generaci?
Není to jenom o čísle. Netvrdím, že to mám vždy pod kontrolou. Ale to, že někdo na výjezdu leze víc lehčích cest nebo linie podle krásy nebo doma leze cesty, co už vylezl, to se moc nevidí.
A také věci se kterými se potkávám, jako jsou nové chyty v starých cestách, PP přelezy s procvaknutým ani nevím kolikátým nýtem, přelezeno na 2. PP a zapomínáte na těch 14 TR, ty OS když vám diktujou, ty paty na zemi pri sit startech a meziplyny o matrace, raději prestaňte používat, šidíte jenom sebe.   

---

Richard Nyéki

Narozen: 02.09.1971
Sponzoři: PAD
Bydliště: Nitra
Nejtěžší PP:Chán Tigrie Oko 8b+, Nitra
Nejtěžší OS: 7c
2004-Stříbrná karabina- ocenění horolezeckého spolku JAMES za "Camillotto Pellesier", Cima Grande, Dolomity
2006- Bronzová karabina- ocenění horolezeckého spolku JAMES za přelezení cesty "Spirit" (7c+/8a), Cima d’Auta, v Dolomitech, společně s  Dušanem Beránkem.
2007- Bronzová karabina- ocenění horolezeckého spolku JAMES za volný přelez Leaning Tower, West face, 5.13b, PP, společně s Dušanem Beránkem. Poprvé přelezli slovenští lezci tuto obtížnost. (rozpis délek: 5.12d, 5.13b, 5.12b, 5.12a, 5.11d, 5.12c, 5.12c).
2008- Stříbrná karabina- ocenění horolezeckého spolku JAMES za výstup na  Madagaskaru, Tsaranoro Be, "Old Master", 7c RP, 750 m, 27.8 - 4.9.2008, společně s Dušanem Beránkem. Prvovýstup a volný přelez: 6b, 6b+, 6a, 6b, 7a+, 7b+, 7c, 7b, 7b, 7a+, 7a+, 7b, 7b).

Simona Ulmonová