Ten minulý rok nezačal zrovna dobře. Neplánovaný, celkem tvrdý zimní bivak v severní stěně Rognon du Plan nad Šamonicemi, následně druhý den v Šamonicích ukradená peněženka se všemi doklady a jízda bez nich celou Evropou domů. Po šťastném příjezdu druhý den ukradené přední světlomety v autě a mírné neshody v práci. Tak to asi není zrovna dobrý začátek roku.
V tomto rozpoložení se domlouvám s Tomášem, že už konečně vylezeme Komín návratů v severní stěně Javorového štítu. Tuhle cestu jsem plánoval asi tři roky. Jednou nebyla podmínka, pak sice jo, ale zase až moc velká zima, pak nebyl čas atd.... Tentokrát by to mohlo vyjít. Počasí super, dole pěkně natečený led (nahoru jsem neviděl a jiné informace nebyly), teplota tak akorát na zimní lezení. Co víc si přát?
Ve tři hodiny ráno nás kolega vysazuje u závory ve vstupu do Javorové doliny. Cesta jde přesně podle plánu a po sedmé hodině stojíme pod nástupem. V průvodci a všude, co jsem si o cestě nastudoval, se píše, že je to dlouhá cesta na velmi dlouhý den, takže jsme vybaveni i na případný bivak. Spacáky sice nemáme, ale teplého oblečení je dost a jídlo taky nějaké. Teploty by neměly moc klesat, takže jedna zimou proklepaná noc nás nemůže rozhodit.
Délky ubíhají jedna za druhou a až na malý odskok do hlubokého sněhu při překonávání jednoho z mnoha prahů to všechno jde velmi lehce. Před druhou odpoledne štanduju pod předposlední délkou (nahoru sice zbývají ještě celkem tři délky, ale ta prostřední je spíše taková spojovací, krátká). Jsme rychlí, máme krásný čas a malujeme si, že sestup do Bielovodské doliny bude ještě za světla, prostě ideální.
Komín návratů 3 tady mi bylo ještě hej
foto by © Archive Aldo
"Má osudná délka je takový škaredý kout, který měl být vyledněný, ale nebyl. Průvodčík říká, že by to mělo vést vlevo od koutu a následně traverz nad něj. Po zhodnocení situace se ale rozhoduju jít přímo koutem. Ta levá varianta nevypadá vůbec dobře a v koutě to snad bude takové bezpečnější. Bohužel nebylo. Nikde není žádná možnost cokoli založit, smyčka, skoba frend.... vůbec nic. Dole asi čtyři metry pode mnou mám jednoho malého, ale bytelného frenda, a pak dlouho nic a to jsem se fakt hodně snažil. Kameny kolem jsou úplně zaoblené a nedrží na nich hroty zbraní ani maček. Dolů už to nejde, jenom nahoru. Cepíny mám zaháknuté v nějaké pofidérní spáře a nohy spíše nejsou. Kouknu nad sebe a asi metr nade mnou vidím trs trávy. Pokud to půjde ještě alespoň 30 čísel, tak cepín zatnu do toho drnu a jsem z depresí venku. Jen co mi to projde hlavou, už letím. Žádné drncání po skalách, žádné otloukání, letím dozadu volným pádem. Cítím trhnutí, to jak mě chytil ten spodní frend, pak náraz na nohy, malé otočení a ležím. Hlavou mi jde jediná myšlenka: " Dneska už to nedolezem".
Tomáš na štandu je nějaký neklidný a nechápe, kde jsem se najednou vzal kousek pod ním. Ležím na sněhu a sčítám škody. Trochu mě bolí kotníky a jednu botu mám v nepřirozeném směru. Hlava dobrá, ruky dobré, nohy ke kotníkům taky a páteř je taky funkční. Krom kotníků vše v pořádku. No nic, je třeba odtud co nejdříve zmizet. Po vlastních to ovšem nepůjde.
Rychlý telefonát na záchranku pro vrtuli a hybaj do špitálu. Tady je nutno podotknou, že při mě stáli v tu chvíli všichni andělé strážní, co byli poblíž i opodál a díky jim za to. Dobrý telefonní signál ve stěně, ideální letové podmínky a nikdo jiný čekající na záchranu. Vrtulník byl v dolině do 15-20 minut a za hodinu už jsem čekal v Popradě na letišti na sanitku. Díky kluci slovenští, díly andělé.
Pak už následují ty obligátní věci jako injekce, rentgeny, operace ... bilance je neslavná. Zlomené hlezno a rozdrcená pata na pravé noze, otevřená zlomenina kotníku s vyhozeným kloubem, zlomené hlezno na levé. To bude asi na dlouho.
Druhý den
foto by © Archive Aldo
Moje nožičky
foto by © Archive Aldo
Moje nožičky
foto by © Archive Aldo
Jestli se vám něco stane v Tatrách a přivezou vás do nemocnice v Popradu, nemějte obavu o kvalitu ošetření a následnou péči. Musím konstatovat, že místní traumatologické oddělení má obrovské zkušenosti s úrazy horolezců a jsou na ně velmi dobře připraveni. Pokud se vás bude někdo z blízkých po úrazu pokoušet co nejdříve dostat do republiky s tím, že tam doma to budete mít určitě kvalitnější, tak ho klidně pošlete někam. Věřte, že v Popradě to budete mít na velmi vysoké úrovni ... a nejenom lékařskou péči, ale i po lidské stránce. Byl jsem tam 3 týdny a nemůžu říct jediné slůvko proti.
Takže mám dobře ošetřené zlomeniny a co dál? Doktor říká, že se na ně minimálně tři měsíce nesmím postavit a pak se budu zase znova učit chodit. Ze třech měsíců budou sice nakonec čtyři, ale kam spěchat když víte, že to celé bude trvat nejméně rok.
Měsíc po pádu
foto by © Archive Aldo
Priority se dramaticky mění a z "pojedeme tam a tam“ je najednou „je třeba posilovat to a to". Rehabilitovat kotníky je jedna věc, na to jsou sestřičky a masérky, ale co zbytek těla? Doktor pořád vyhrožuje trombózou a já nevím čím, když se nebudu hýbat. Na rehabilitaci potkávám kluka, co se mnou ležel v Popradu se zlomeným krčkem a chudák si tu trombózu vesele úžíval. Jak se ale hýbat, když sedíte na vozíčku?
2 měsíce po pádu
foto by © Archive Aldo
Doma zjišťuji, že se vlastně můžu hýbat, a to docela svižně, po kolenou. Jakmile mi po měsíci sundali sádry, rázem se mi otevírají široké obzory, a to i když bydlím ve čtvrtém patře bez výtahu. Najednou to jde na rotoped, na záchod, na balkón, na pívo ... skoro všude. Přece nebudu sedět doma na zadku, když nemusím do práce. Dolů po schodech mi to jde rychleji než manželce, která mi musí snést vozíček a zahrádka s pívem je přece tak blízko. Ještě nemůžu ani chodit, ale na rotopedu už mám najeto více jak 500 kiláků. Trombóza se nekoná.
Nejblbější se na tom všem nakonec ukázala nepřipravenost společnosti na tento druh přesunu. Dolů z domu jsem se dostal vlastní silou, po cestách se to dalo, ale najít hospodu s veckem, kam bych mohl i s vozíčkem, bylo skoro nemožné a plazte se po kolenou na našich krásných euro záchodech. Chtěl bych touto cestou poděkovat těm několika restauracím, které na invalidy pamatují.
Po čtyřech měsících mi doktor povolil vstát a pomalu začít chodit. První postavení a následný krok bylo peklo. Po čtyřech týdnech jsem odložil berle a vytáhnul z garáže hůlky. Ty jsem asi po měsíci schoval a od té doby chodím bez opory. (Nicméně to, že se budu znova učit chodit, byla pravda. Po roce dělám už ledacos, ale pořád se vlastně učím správně chodit. ) Jakmile to šlo, nasednul jsem na kolo a vyrazil na cesty. Na kole to bylo paradoxně lepší než pěšo, takže už za dva měsíce, co jsem se postavil, jsem brázdil na bajku cestičky v Beskydech kolem Lysé hory a na vrcholu jsem byl poprvé na kole. Pěšky bych to v té době ještě nedal.
Srpen, to už mi bylo hej. Chodit to ještě moc nešlo, ale na kole to šlapalo
foto by © Archive Aldo
Teď je začátek Února a já chodím, jezdím na kole, lyžuju, skialpuju a už jsem i lezl. Sice na tom bezpečnějším konci lana ale lezl. Není to úplně ideální, protože ty kotníky po námaze vždycky cítím, a to dost, Nicméně jsem na beton přesvědčený, že nadcházející letní sezóna bude zase alespoň trochu lezecká.
Už je to dobré
foto by © Archive Aldo
Děkuji všem andělům strážným, kteří při mě stáli, letecké záchrance v Tatrách, lékařům a sestřičkám v popradské nemocnici a všem blízkým, kteří mi pomáhali překonat ten poněkud zvláštní rok.
Článek jsem napsal jako vzpruhu pro ty, kterým se stalo něco podobného. A aby s výhledem na nový začátek, neházeli flintu do žita a zabrali.
www.horskesporty.cz