Ta už přece nemůže být tak těžká, když ji vylezli už tak dávno. Jenže "chyba lávky". Sem tam jsou tu nýty co tady nechali italové v roce 2003, dokonce jedna baterie z jejich vrtačky a občas skoba. Proč asi nazvali svou cestu "Suerte" (štěstí) pochopíme v onom ledovém kuloáru. Zhora občas přiletí lavinka osolená kousky ledu, takže se tady nikomu nechce zdržovat ani trochu.
Stanley čistě přelézá převislý dvanáctimetrový rampouch s batohem na zádech a už skoro stojíme na žebru co vede k Jirishanka Chico. To by znamenalo že jsme na jihovýchodní hraně hory odkud je to co by kamenem dohodil do staré cesty. Samozřejmě nám to ještě pár délek zabere, ale s přicházejícím soumrakem se dokonce daří najít slušné místo na bivak. Ledová jeskyně po hodince kopání a sekání dokonce dovoluje, aby jsme si lehli všichni tři vedle sebe.
hi-res
foto © archiv Stračena
Siula, Yerupaja, Yerupaja Chico, Jirishanka, Jirishanka Chico
hi-res
foto © archiv Stračena
hi-res
foto © archiv Stračena
hi-res
foto © archiv Stračena
Následující ráno se asi po sto metrech lezení firnem dostáváme k prvnímu většímu ledovému převisu v předvrcholovém hřebeni. Máme tyto místa už trochu nakoukané z fotek co jsme pořídily z basecampu. Prostoupit přes tento první nebylo díky přilepénemu ledovému sloupu až tak těžké, o to horší byl ten druhý. Patnáct metrů převislého pětačtyřiceti stupňového "čistého skla" nám trvá poměrně dlouho. Stanley hákuje po šroubech jak nejrychleji může, ale i tak ztratíme spoustu drahoceného času. Jen to za ním vyjumarovat a vatáhnout za sebou použitý materíál trvá nekonečně dlouho. Přilézám na štand a je vidět, že promrzlý Stanley potřebuje vystřídat ve vedení.
Nečekám na Joshe, přeberu materiál a razím kupředu. Tady za ten roh, tam to určitě půjde. Tam na tom kameni vykukujícím ze sněhu určitě něco založím. Představy mění realita, takže na délce lana jeden mikrofriend a jeden ledový šroub.
Naštěstí štandovací spárka zdá se drží. Vážu lano na fix, aby mohl Stanley přijet na blokantu a piju a jím co to dá. Jídla už moc není a plynu na výrobu tekutin taky ne. Zásoby máme ještě na půl dne a už se blížíme. Když půjde všechno dobře, mohlo by to vyjít. Aspoň jsme lehčí, přece jen zvažujeme opravdu každý gram navíc. Jak říkají amíci - víc váhy, víc bolesti. Místo Stanleyho přijíždí Josh, trochu brblá něco o bezpečnosti štandu. Rychle si mě bere do jištění abych mohl pokračovat, čas nám běží.
hi-res
foto © archiv Stračena
hi-res
foto © archiv Stračena
hi-res
foto © archiv Stračena
hi-res
foto © archiv Stračena
hi-res
foto © archiv Stračena
Z leva do toho kouta, vyhnout se těžce vypadajícím spárám a širočinám po pilíři, který míří k dalšímu sněhovému poli, nebo spíš "černé sjezdovce". V koutě něco prosvítá, tudy to půjde, nějaké okno zdá se. Po nakouknutí zjistím že pod oknem je opravdu dobrý výhled, asi šest set metrů kolmo dolů. Nedá se nic dělat, vracet se nemá cenu. Prolézám skrz a vracím se jako by obloukem kousek zpět nad Joshe, kde štanduji.
Další délka není nijak obtížná, poměrně dobře odjištěné mixové lezení asi za 6+ ovšem vylepšené nadmořskou výškou. Myslím že jsme něco okolo 6100 m n.m. Zde už se strmý terén začíná pokládat a narovnávat do vrcholového hřebene. Josh vede a jde mu to dobře, aspoň co se čím dál hlubšího sněhu týče. Snaží se najít a vykopat aspoň nějaká místa s ledem, kde by mohl zavrtat šroub. Tady někde už to musí být. Tady někde už ruku v ruce dojdeme procházkou k vysněnému vrcholu.
Tady za tím malým hrbolem. Tady na vršku toho malého horizontu se Josh na chvilku zastavil a kříčí, aspoň co sněžení dovolí, že si na to netroufá a že otáčí a kdo chce, ať se na to jde podívat, nebo to zkusit. Stanley napolo rezignovaně odpovídá, že mu věří a nejde. Přece jen příliš promrzl, z čehož má později naštěstí jen zlehka omrzlé prsty na nohou, a je hodně unavený.
Nechci věřit svým uším. Josh, který má z nás nejvíc morálu a vysóloval Eiger za 4 hodiny otáčí? Jdu se podívat, abych měl aspoň představu o čem je řeč a opravdu. Tady je ta "chyba lávky". Sněhová lávka z cukr krystalu široká slabý metr, dlouhá asi dvacet, bez zábradlí a vysoká asi kilometr na každou stranu. Bez možnosti zajištění. Deset minut nevěřícně posedávám a horečnatě přemýšlím o všech pro a proti. Ptám se Joshe kolik je hodin, máme ještě dvě hodiny světla s tím že nevíme, co je před námi. Viditelnost se díky sněžení zmenšila na oněch dvacet metrů. Nebezpečnost dalšího postupu zvětšila na stupnici únosnosti do maxima.
A tak jsme to otočili. Tak blízko a přece daleko. Později na počítači podle fotek zjišťujeme kde a před čím jsme stáli. Za tímto místem se už hřeben opravdu rozšířil a vypadal stabilní až k vrcholu. Takhle aspoň víme co nás příště čeká.
Lezci: Josh Wharton, Standa Stanley Vrba, Honza Stračena Straka
Lokalita: Jirishanca (6 126 m n.m.), Waywash, Andy, Peru, Jižní Amerika (
Wikipedie)
Expedice: 7.7.2015-27.7.2015
Další fotky na FB
Děkujeme firmám 9b+, Tilak, Singing Rock, Direct Alpine a Sir Joseph za podporu a vlastně všem, kdo se podílel na expedici Jirishanka 2015.