Trochu mě bolí hlava, sedím u kompu na chalupě a nechce se mi počítat fyzika z mé „oblíbené“ sbírky příkladů Lepil. Fotky už mám protřízené, tak jdu na ten článek.
Ráno máme sraz v 5:15 (jako ráno, fakt) na Budějárně u polikliniky a odjezd je plánovaný na 5:30. Vstávám na pohodu asi v 4:45, protože k poliklinice to mám autem asi pět minut a bratr slíbil odvoz. Když ráno vcházím k bratrovi do pokoje, doslova cítím, že něco není v pořádku. V ten moment mi dochází, proč bratra večer vyzvedával kolega taxíkem v jedenáct večer… Asi jeli probrat firemní záležitosti. Probouzím Honzu „Vstávej, jedeme“ Ten se chvilku převaluje, pak už trochu při smyslech začíná polohlasem počítat „Šest škopků, na každej dvě hodiny, to je dvanáct, spát sem šel ve dvě. Sakra“ Pak krátká odmlka a následuje „Doprovodim tě na bus“ Takže na sraz přicházím za dvě minuty půl, načež dostávám pořádný kapky od Božky, že jdu pozdě. Asi pět minut po mě ještě jednou to samé s Pepem a můžeme vyrazit po notoricky známé trase Benešov-Budějovice-Dvořiště-Salzburg-Linz a pak Kals am Grossglockner-Lucknerhaus. Na Lucknerhaus dorážíme ve dvě odpoledne a kolem třetí nandaváme pásy a začínáme stoupat na Stüdlhütte.
foto by © Maťa
Po cestě si ještě hrajeme s myšlenkou, jestli neposlat batohy lanovkou, stejně jako část naší bandy, ale nakonec z tréninkových důvodů vynášíme těžké bágly plné jídla, piv, druhých bot na lezení a podobných zbytečností. Večer vaříme, popíjíme vynesené Kozlíky a dohadujeme se, kdo si příští den víc nadělá do trenek. Nakonec se shodujeme, že všichni asi tak stejně a kolem deváté jdeme na kutě. Budíka natahuje Bimboška-v šest vstáváme a v sedm vyrážíme hankem přímo nad chatou a pak už pozvolna po ledovci podél Luisengratu až k nástupu do Stüdlgratu. Na vrchol dnes vyráží touto cestou tři dvojky- já a Pepe, Božka s Jardou a Aleš s Vendou. Venda už od chaty nějak ne a ne popadnout dech a těsně před tím, než nastoupíme do hřebene se dozvídám, že měl Aleš u sebe v báglu Vendovy mačky. Tím se mi Vendovo pomalé tempo vysvětluje.
foto by © Maťa
S Pepem jsme kupodivu první obléknutí do sedáku a nasvačení a tak se navazujem do smyček a já se směle ujímám vedení. Na hřebeni je celkem hodně sněhu, tak musím prošlapávat a sem tam i prorolbovat nějakou plotnu, abych našel stupy.
foto by © Maťa
Cesta docela utíká, jenom dostáváme trochu strach o Aleše s Vendou, protože jsme je už hodně dlouho nezahlédli. Asi dvě třetiny výstupu jdeme stále ve smyčkách, souběžně, až teprve několik ploten pokrytých prašanem ničí moji psychiku a domlouvám se s Pepem že pokračovat budeme normálně se štandama.
foto by © Maťa
Nejvíc sil mi ale ubírá dvacetimetrový traverz strmým rozměklým sněhem a následující výlez na hřeben ve sněhu a sklonu stejné kvality. Aby to nebylo tak jednoduché, tak nás v tomto asi nejhorším místě hřebene (za našich podmínek) předbíhá Bimboška, při čemž ztrácíme asi hodinu času.
foto by © Maťa
Následuje už v celku pohodový dolez na vrchol. Jen už nám moc nestačí dech, takže krátké pauzy na sebe nenechají dlouho čekat. Jedna aklimatizační túra na lyžích by asi nebyla na škodu, i když vrchol má jen necelých 3800. Na vrcholu si třeseme pravicemi ve čtyřech-v podstatě společně dolézáme i s Bimboškou a Jardou. Teď už ale definitivně dostáváme strach o Vendu s Alešem, které jsme od Frühstückplatzu nikdo nezahlédli. Nemáme jim jak pomoci, tak se navzájem fotíme a sestupujeme a slaňujeme do sedýlka mezi Grossglocknerem a Kleinglocknerem.
foto by © Maťa
Sestup už je na pohodu, jistíme se přes tyče na hřebeni a za chvíli jsme na Johann hutte, kde nás očekává Bimboš, který tam nocuje s druhou půlkou naší party. Dává nám napít čaje, cpeme do sebe trochu sušenek a mastíme po ferrátce dolů na ledovec a po něm při zapadajícím slunci zpátky na Stüdlhütte. Tam lehce zapíjíme úspěch a brzo usínáme. Stále bez Aleše a Vendy. Ti dorážejí ve dvě ráno s čelovkama-otočili to ještě před Frühstückplatzem a slaňovali po hřebeni zpátky. Proč jim to trvalo tak dlouho, na to sem se jich ještě nestačil zeptat. Ráno mě bolí celý člověk, ale přibalujem do baťůžku sondu a lopatu, zapínáme pípáky a jdeme se ještě protáhnout na Romariswandkopf. Kousek nad chatou mi na zádech pípá esemeska. Píše Aleš, který pod nástupem do Stüdlgratu hledá rukavice, které jim předchozí den spadly z hřebene. Píše: „Ahoj, jedna zenska spadla do trhliny v Teufelskamp, nemate tam cestu? Nema lano, potrebuje vytahnout! Ales“ Odepisuju, že si uděláme cestu a šviháme jak můžeme směrem k Teufelskamp.
foto by © Maťa
Přicházíme s křížkem po funuse, ženskou vytáhl borec, který přiběhl chvíli před náma. Takže už jenom děláme kotvu za lyži, spouštíme dolů borce, ten z trhliny vytahuje poztrácený matroš a pokračujeme v túře. Romariswandkopf už nestíháme a tak se spokojujeme se sjezdem z Teufelskampu (cca 3400) na Lucknerhaus (cca 1900).
foto by © Maťa
Na parkovišti ještě předvádíme skvělý cirkus, když dokolečka, ještě ve skeletech pobíháme s Bimbusem (mikrobus Ducato). Po chvíli jsem vyslán za přihlížejícím Němcem- „Hábnzí štártnkábl, bite?“ Chvilku hledá, nakonec startujeme, německý kolega dostává za pomoc posledního Kozla a vyrážíme po stejné trase zpět do Práglu.
Pro ty co by rádi Stüdlgrat také pozkoušeli: na bergsteigen.at je takové zevrubné topo s popisem v němčině. Píšu o tom jako že je to 4- UIAA, což by mohlo být, kdyby se všechno lezlo čistě. V našem podání to bylo cca 3 UIAA; A0.
Naše časy:
Lucknerhaus- Stüdlhütte 3:30, Stüdlhütte -Frühstückplatz 4:00, Frühstückplatz-Johann htt. 7:00, Johann htt.-Stüdlhütte 2:15, Stüdlhütte-parkplac 45min (na lyžích)
Vybavení:
6x expreska, 6x šroubovačka, 5x dlouhá smyce, cca 15m utíkačky, 1x šroub (není třeba), prusíky, turistický cepín, helma, žďárák, 1,5 litru vody (málo), jídlo na den a rezervní oblečení.
Na cestu Praha-Lucknerhaus počítejte asi 7 hodin jízdy, 600km. Platí se dálniční známka 250 CZK a poplatek za tunel 10 €.
Noc pro AV členy-juniory: 4 €/noc, AV členové-dospělí 9 €/noc, nečlenové 16 €/noc. Pivo 4 €, polívka 4 €.