Za celou dobu neměli jediný pěkný den, většinou lezli za sněžení a v mlze. Proto také název "Entre boires", což v katalánštině znamená "uprostřed mlhy". Nejobtížnější pro ně bylo najít správný směr výstupu. V první části je několik převisů, které se pokusili oblézt. Střední část je pokryta sněhem a ledem do 80º. Závěrečná část je převislá a kvalita skály se změní na lámavou až „rozbombenou“. Slaňování jim pak zabralo dva a půl dne. Na rozdíl od nástupu, kam neustále padají kameny, bylo ve stěně pod převisy bezpečno.
Pro Youriho to bylo první lezení a bivakovaní ve velké stěně. Dokonce před touto expedicí nikdy „nejumaroval“ a snažil se to dohnat za dva dny před jejich odjezdem.
Silvia Vidal se narodila v Barceloně v roce 1970. S technickým lezením se seznámila v polovině devadesátých let, zamilovala si ho a od té doby se vydává za prvovýstupy a solo výstupy do velkých stěn po celém světě. Když pročítáte její dlouhý seznam cest, kde se objevuje i obtížnost A5/A5+, první co vás napadne je, že tato drobná Katalánka, která neváží ani 50 kg, snad doposud strávila více času ve stěně, než na zemi. Vyjímkou nejsou ani „ozdravné pobyty“, které trvaly 32 dní. A právě tolik dní strávila v roce 1998 společně s Pepem Masipem a Miguelem Puigdoménech v panenské stěně Amin Brakku, a výsledkem byl prvovýstup "Sol Solet" 1650m A5/6c+, 60º, 5850m. Za tento prvovýstup byli nominováni na Piolet D Or. Poprvé se sama do stěny pustila v roce 2000 v Yosemitech a to do cesty "Wyoming Sheep Ranch" A4. Později vysolovala i "The Shield 6a, A3+, a "Zodiac" 6c+, A3. Na Piolet D Or byla opět nominována v roce 2000 za sólovýstup cesty "Principiado de Asturias" A4 na Naranjo de Bulnes ve Španělsku. Lezecký svět opět překvapila loni v červenci svým solo-prvovýstupem na Shipton Spire (5885m) v Karakoram v Pákistánu. Ve stěně strávila 21 dní a cestu pojmenovala „Life is Lilac“ (VI A4+ 6a, 870m).
Rozhovor s touto obdivuhodnou ženou nám poskytl Alpinist.com.
Alpinist: Prosím řekni nám něco o sobě a tvém lezení?
SV: Pocházím z Barcelony a miluju technické lezení. Lezu ve stěnách solo „hakovačky“ tak 15 let. Velké stěny lezu, protože mě stále přitahují hory, mám ráda krajinu, lezecké partnery, cestování, zkušenosti, neznámo okolo expedic.....Vážím si, že mám tu možnost, vidět krajiny z tolika různých pohledů.
Alpinist: Proč máš tolik ráda technické lezení?
SV: Technické a volné lezení jsou dvě různé hry, obě správný. Můžeš hrát v bazénu vodní polo nebo můžeš v bazénu plavat kraul: voda je stejná, tak jako skála. Rozdíl je v tom, jak to děláš a jak si to užíváš...Nemyslím si, že technické lezení začíná tam, kde končí volné lezení. Pro mě je technické lezení více plynulé a více přírodní.
Alpinist: Můžeš vybrat jedno slovo, které vystihne, co musíš zakusit při solo lezení ve velkých stěnách, aby jsi byla spokojená?
SV: Napětí
foto by Archiv Silvie Vidal
Alpinist: Co jsi jako první neměla na lezení ráda bylo, že jsi nebyla nezávislá. Proto jsi si tedy vybrala solování?
SV: Ne, to ne. Necítila jsem se nezávislá, protože lezení je technický sport, tedy potřebuješ o něm něco vědět, aby si ho mohl dělat. To znamená, že více méně každý může běhat nebo hrát fotbal- když ale nevíš jak se navázat, nedostaneš se ani metr nad zem.
Alpinist: Co přináší solo lezení -tvé ztělesnění nezávislosti-do tvého života?
SV: Nezávislost vede k nezávislosti. To neznamená, že nepotřebuji lidi! Závislost je problém, ale osamělost (ta špatná, kterou si nevybereš) je také problém. Pro mě, jedna možnost jak se cítit sebejistě je být obklopena lidmi a dělit se s nimi-avšak ve stejné chvíli, být jedinec, sám nezávislý.
Alpinist: Tvé první několikadenní solo ve stěně byl Zodiac v Yosemitech. Jaké to bylo a jak to ovlivnilo tvé budoucí lezení?
SV: Výstup mi poskytl obyčejný pocit štěstí. V tu chvíli jsme nepřemýšlela o mé lezecké budoucnosti, netušila jsem, že se lezení stane v mém životě tak důležité.
Alpinist: V tvém článku "Life is Lilac", jsi řekla, že „strach, nervozita, radost, vyčerpání, zvědavost...Zjistila jsem, že solo lezení umocňuje tyto pocity ještě víc". Také si řekla: "Ve chvíli cítím všechno, nejhorší, nejlepší". Pozitivní pocity musí být příjemné a je lehké se s nimi vypořádat. Ale jak se vyrovnáváš s negativními pocity: strach, pochyby, nervozita, osamělost, vyčerpání? S kterým z nich je pro tebe nejtěžší se vypořádat?
SV: Snažím se je přijmout všechny. Ale mám štěstí, že mám skoro vždy pozitivní pocity. Jinak bych to nemohla vydržet. Nejhorší je vyrovnat se strachem, protože je tak univerzální, můžeš mít strach z pochybností, nervozity, osamělosti, vyčerpání...
Alpinist: Co ti pomáhá překonat strach a pohnout se dál, zvláště když jsi uvězněná v závěsné posteli za špatného počasí?
SV: Motivace.
Alpinist: Když jsou lidi sami, honí se jim v hlavě spousta myšlenek, které je mohou přivést k šílenství. Stalo se ti to ve stěně někdy ?
SV: Ne, slovo šílenství můžu použít jako vyjádření, ale nikdy jsem ve skutečnosti nezakusila pocit šílenství.
Alpinist: V "Life is Lilac," jsi řekla, že si mluvila se skálou a žádala jsi o povolení pokračovat nahoru.. Mluvíš také sama ze sebou, když lezeš sola?
SV: Ano, ale je to něco, co dělám i když nelezu.
Alpinist: Pomáhá ti samomluva k udržení duševního zdraví?
SV: Necítím, že bych se měla snažit o udržení mého duševního zdraví.
Alpinist: Je pro tebe solo lezení nejčistší forma, jak se spojit s horami a s přírodou?
SV: Ne, myslím si, že jsou jiné možnosti, jak se spojit s přírodou, solo lezení je způsob, který jsem si vybrala já.
Alpinist: Je pro tebe zážitek z lezení těžké technické délky srovnatelné s něčím co můžeš zažít i v běžném životě?
SV: Myslím,že i v běžném životě najdeš „těžké délky“k přelezení, a ne pokaždé si je vybereš. Avšak, když máš na začátku těžké linie navrch, je to příjemné- a není to něco co je samo sebou.
Alpinist: Jaká byla tvá nejtěžší chvíle ve stěně?
SV: Asi na Shipton Spire, když jsem z cesty slaňovala a nemohla jsem se dostat na spodní štand. Musela jsem strávit noc bez závěsné postele mezi dvěma malými skálami, uprostřed délky. Věděla jsem, že kdyby začalo sněžit, jako předešlé dny, měla bych potíže. Když se na to podívám zpětně, byl to můj nejlepší a nezapomenutelný bivak.
Alpinist: Jak zvládáš návrat do reálného světa po měsíci ve stěně?
SV: Špatně. Je to velký rozdíl být tam nahoře a být tady dole. Vezme to dlouhou dobu zvyknout si po tělesné i psychické stránce. Po mé poslední expedici (solo na Shipton), to vzalo měsíc než se moje tělo úplně zotavilo.
Alpinist: Máš deprese, když se vrátíš ze stěny?
SV: Ne, to není ten správný pocit, potřebuji jen čas, abych úplně vstřebala zážitek.
foto by Archiv Silvie Vidal
Alpinist: Obáváš se z návratu domů nebo se těšíš?
SV: Jsem vždycky šťastná, když vidím své přátele a svou rodinu.
Alpinist: Jak solování ovlivnilo tvůj běžný život?
SV: Nesoluju pořád. Mám mnoho krásných vzpomínek ze solování a myslím, že jsou důležitou součástí mých životních zkušeností, ale solování není vždy součástí mého běžného života. Ale myslím si, že všechny intenzivní zážitky, které máme, ať souvisejí či nesouvisejí s lezením, nás postupně pomalu mění. Uvědomila jsem si, že solování je jen nástroj. a- jako nástroj-tě mění různě, záleží jak jej použiješ.
Alpinist: Co by jsi poradila mladým alpinistům, kteří tě obdivují?
SV: Vždy zkus dělat to, co cítíš.
Překlad: Simona
Zdroje:
Alpinist.com
Lezec.cz, Planetmountain.com