jsem v červenci obdržel od přítele. Kamarád trávil léto v české kotlině, kde začátek léta vertikálním hrátkám příliš nepřál. Moje situace byla naprosto odlišná. Koncem června totiž náš mini team: Plizoun, Klapča a Ondra, zakotvil v pohoří Cordillera Blanca v Peru. O počasí, které nás provázelo, by mohl nejlépe vyprávět můj první den spálený nos. I když jsem mu během měsíčního pobytu na horách věnoval maximální pozornost, tak se až do odjezdu loupal jako had.
Alpamayo z BC
Po příletu do Peruánské metropole Limy jsme se co nejrychleji přesunuli do jen 400km vzdáleného Huarázu Chamomix Bílých Kordiller. Další dva dny jsme věnovali aklimatizačním procházkám, abychom mohli v klidu vyrazit sbírat první vysokohorské zkušenosti do údolí Ishinka. Základní tábor jsme rozložili na konci travnatého údolí ve výšce asi 4300m. Na rozdýchání jsme zvolili vrchol Nevado Ishinka (5530m), který je oblíbeným skalpem, po vrcholech toužících, trekařů. Po sestupu jsme strávili den regenerací sil v BC. Na krásných žulových balvanech, kterých je dolina plná, jsme chtěli lezením prohloubit naši aklimatizaci. Potom co jsem vyplivnul plíce na vrcholku prvního šutru jsem si uvědomil, že už mám na další dobrodružství červených krvinek dostatek a raději jsem se vrátil do vyhřátého spacáku.
Tocllaraju
V údolí Ishinka nejvíce upoutala naši pozornost pěkná pyramida hory Tocllaraju (6030m) a následující odpoledne jsme si už lebedili ve stanu v C1 (5300m) na okraji ledovce pod kopcem. Pro výstup jsme si s Ondrou vybrali asi 500m vysokou západní stěnu. Vstali jsme o půlnoci a ve tři jsme dorazili pod okrajovkou. Následovala parádní, letos hlavně ledová, stěna s konstantním sklonem okolo 60st. Poslední tři délky jsme bojovali s tříštivým bublinkovým ledem. Tudy bych určitě sestupovat nechtěl. Zbývala nám jen cesta nahoru. Alespoň jsme nemuseli tak často vrtat šrouby, což byla před tím v tvrdém ledu určitě největší dřina. Po osmi hodinách lezení (od paty stěny) jsme se šťastní dopotáceli na vrchol. Nahoře jsme se velmi unaveni zaradovali z první šestitisícovky a vzhůru dolů. Sestup po severozápadním hřebenu byl poměrně snadný a tak jsme se mohli při častých přestávkách kochat naší stěnou, kterou jsme měli jako na dlani. V táboře nám Klapča navařila z našich skromných zásob a ještě večer jsme stihli sejít až do BC.
Artesonraju
Po návratu do Huarázu jsme naši základnu přesunuli dále údolím Rio Santa, protékající pod Bílými Kordillerami, do městečka Yungay. Zde jsme v hostalu Gledel u seňory Rusuly našli to pravé útočiště pro další výpady do hor. Seňora je známá svojí slabostí pro Čechy a Slováky a její hostal se už stal klasickou českou základnou, kde se nepodává cerveza, ale pivo.
Naším dalším cílem bylo Artesonraju (6025m), které se tyčí v závěru doliny Paron. Přístup do BC je velice příjemný. Autem jsme vyjeli až na hráz jezera Paron do výšky 4200m. Pak už nás čekala jen příjemná asi hodinová procházka okolo jezera, během níž jsme obdivovali okolní kopce v čele s Huandoyem, Chacraraju a Piramide. Naše hora byla zatím dobře schována a své vnady nám odhalila až po příchodu do BC, ale svou elegancí si nás okamžitě získala. Stan jsme postavili hned vedle dvou fousáčů z USA. Kluci nám ukázali jak vypadá sušená koka a navařili z ní hrnec čaje. Hostina pokračovala brokolicovou polévkou se sušeným masem a pozvání na řízek s americkými bramborami už jsme se ze zdvořilosti snažili odmítnout, ale nebylo nám to nic platné. Doufám, že jednou taky dokážu na benzíňáku něco podobného vykouzlit. Následujícího dne jsme se přesunuli do Moréna campu (4800m). Tam jsme potkali velkou Chorvatskou skupinu, která se už přes týden snažila o náš cíl. Cesta pod stěnu se po tmě nedá najít a sněhové podmínky jsou prý velmi špatné. Poslové špatných zpráv by se měli střílet, zvlášť když má člověk nad hlavou tak krásnou horu a modré nebe. O půlnoci jsme vyrazili nejdřív přes plochý ledovec, který nás překvapivě snadno dovedl pod 700 metrovou firnovou stěnu s příjemným sklonem 50-55st. Podmínky byly perfektní a tak jsme současně postupovali vzhůru. Radost z výstupu nám maličkou kalila pořádná zima. Ještě že jsme se nemuseli jistit. S východem slunce jsme zpozorovali díru pod sebou a na poslední délky kde sklon ještě trochu vzrostl a přibylo ledu jsme radši mrzli na štandech a poctivě jistili. Na vrcholu bylo jako zázrakem bezvětří a teplo a tak jsme mohli v klidu vychutnat nádherný výhled. Poprvé jsme viděli slavné Alpamayo, které odsud vypadalo jako směšný brdek. Sestup začal příjemně. O prvních třech délkách jsme věděli, že jsou tam erární sněhové kotvy pro slanění, potom jsme chtěli začít se zdlouhavým slézáním. Byli jsme překvapení a vděční, že jsme celou cestou dolů našli vždy po 50-60m další sněhovou kotvu. Sestup tak byl stejnou lahůdkou jako cesta nahoru. Když jsme přicházeli do kempu Klapča zrovna měnila zbytek našeho benzínu za dva nádherné plechovkáče značky Crystal. S prvním lokem a pohledem na nejhezčí kopec na který jsem kdy v životě vylezl nemohlo být na světě lépe.
Na vrcholu Chopicaqui
Následující den jsme se při cestě z BC nějak nedohodli na ceně za taxíka, a tak jsme s asi 30km v nohách jsme dorazili do Carazu. Pak už to bylo domů naštěstí jen kousek kolektivem. Za odměnu jsme si nechali připravit morče místní lahůdku. Stálo to za to. Jen Ondra pojídal chlupatého miláčka se slzami v očích, protože česnek a pálivé koření nedělali dobře jeho rozpraskané puse. Další den opět zářilo slunce na modré obloze, tak jsme vyrazili do údolí Llanganuco na Chopicalqui (6356m) a za tři dny jsme si po výstupu jihozápadním hřebenem na vršku mohli gratulovat k novému výškovému rekordu všichni tři. Cestou dolů jsme nezapomněli navštívit pomník československých horolezců, kteří v údolí zahynuli při zemětřesení v roce 1970 pod kamennou lavinou.
JZ stěna Alpamaya
Po dni odpočinku v Yungay jsme za dva dny po stopách známého Santa Cruz treku dorazili do nezvykle prázdného BC pod Alpamayem (5947m). Letos prý ještě na vrcholu nikdo nebyl. Nad Ferarim visel serak, tak všichni lezli akorát na vedlejší Qiutaraju (6040m). My jsme volbu odložili až do chvíle kdy uvidíme JZ stěnu, kterou vedou nejhezčí cesty k vrcholu. Následující den jsme dorazili do sedla mezi Quitaraju a Alpamayem právě, když začalo do JZ stěny Alpamaya svítit slunce. Ferrariho jsme okamžitě zamítli a pro výstup jsme zvolili Francouzkou diretisimu, která vede žlabem přímo na vrchol hory. Cesta vypadla docela bezpečně, ale i tak jsme chtěli být do poledne zpět v sedle. Vyrazili jsme klasicky o půlnoci.
Francouzská direisima - Alpamayo
Po překonání ošemetné okrajové trhliny jsme postupovali úzkým vyledněným kuloárem. V předposlední délce nám cestu zahradil asi 80st. výšvih z lámavého ledu. Ještě že to vyšlo na Ondru a já jsem jen chytal kusy ledu, které odlamoval když se probíjel nahoru. Na mě čekalo ještě pár metrů prudkého svahu a v závěru délky už jsem si musel dát rande s typickým nesoudržným rovníkovým sněhem. Na štandu jsem do něj zapíchnul hned tři sněhové kotvy, ale pořád jsem měl pocit, že to není ono. Z místa kam za mnou Ondra dorazil už to bylo na vrchol jen kousek po hřebínku. Nahoře jsme si vychutnávali opojné pocity po poctivém výstupu. Zároveň jsme si uvědomovali, že nás čeká stejně poctivý sestup. Na první slanění jsme vybrali nejdelší kotvu a píchli ji do prašanu. Byl jsem rad, že slaňuji první, protože kdyby chtěla kotva opustit svoje stanoviště, tak by ji Ondra určitě nějak přemluvil. Další slanění už byly za ledové hodiny. Do sedla jsme dorazili asi v jednu, takže skoro v limitu. Když jsem večer dorazil do BC byl jsem opravdu šťastný, že jsme mohli být v plné sezoně sami dva na Alpamayu.
Radost na vrcholu Alpamaya
Po Alpamayu jsme byli docela unavení a tak jsme si udělali motorizovaný výlet přes údolí do pohoří Cordillera Negra. Prohlédli jsme si monumentální kytku Puya Raymondi a večer jsme pozorovali západ slunce nad Huascarány. O dalším cíli v té chvíli nemohlo být pochyb. Z Yungay jsme se kolektivem a taxíkem přesunuli do vesničky Musho. Odtud nás čekalo 1600m k chatě Huascaran (asi 4600m), kterou tam po vzoru alpských chat vybudovali Italové. Následující den jsme pokračovali po moréně a plochém ledovci do C1 (5300m). Normální cesta na vyšší jižní vrchol Huascaranu (6768m) je kvůli lavinézním svahům nad sedlem Garganta už druhým rokem neschůdná, proto jsme se s Ondrou rozhodli pro cestu Ecsudo [štít]. Ta z C1 vede ledopádem a mezi 5900m a 6300m překonává sněho-ledovou stěnu o sklonu 50-60st - štít, pak následuje mírný svah k nejvyššímu bodu. Celý výstup proběhl docela v klidu. Jen odtrhovka nás nechtěla hned pustit. Radost nám nezkazila ani nekonečná vrcholová louka s hlubokým sněhem, přece jen jsme byli po měsíci na horách už pěkně aklimatizovaní. Snad jediným zklamáním na vrcholu bylo, že když jsme si chtěli vychutnat pohledy na okolní kopce, tak jsme při tom museli chodit. Zatím vždy stačilo se jen otáčet na místě. Sestup z vrcholu byl nekonečný. Při slaňování se nám několikrát zamotala lana a pod neúprosným sluncem jsme měli neskutečnou žízeň. Nakonec jsme se západem slunce dorazili k chatě a tam jsme si vychutnali poslední noc v horách pod Jižním křížem.
Sumasumárum:
Ishinka (5530) - SV hřeben, PD, Hanka Klapalová, Ondra Mandula, Jirka Pliska
Tocllaraju (6030m) - Z stěna, 500m, 60st. D, O. Mandula, J. Pliska
Artesonraju (6025m) - JV stěna, 800m, 50-55st. D, O. Mandula, J. Pliska
Chopicaqui (6356m) - JZ hřeben, PD+/AD-, H. Klapalová, O. Mandula, J. Pliska
Alpamayo (5947m) - JZ stěna, Francouzská diretisima, 400m, 60-65st. místy 80st., D+, O. Mandula, J. Pliska
Huascaran Sur (6768m) - Z stěna, Escudo, 400m, 50-60st., D+, O. Mandula, J. Pliska
Po měsíci jsme už měli všichni lezení dost a s tím co se povedlo jsme byli maximálně spokojení. Lezli jsme vesměs profláklé cesty, ale všechny stály za to a každý výstup byl trochu jiný a vždycky jsme se naučili něco nového. V horách jsme potkali zajímavé lidi a našli nové přátele. Možná největší zásluhu na podařeném výletu mělo parádní počasí, které nás stále provázelo. Proto "La fiesta del Sol" [oslava slunce].
Info:
Průvodce - David M. Sharman, Climbs of the Cordillera Blanca of Peru
Hostal Gledel - Rusula Gamboa, Yungay, Ancash, Peru, Tel.: 043-393048
Hostal Marfil - Parque Ayacucho 126 (mezi 3 a 4 blokem Bolivar ave.), Pueblo Libre, Lima, casamarfil@yahoo.com
Autobusy Lima-Huaraz : Jedni z nejlevnějších spol. Ormeňo (Ancash)
Parádní mapy - http://www.andix.com/huaraz_maps/huaraz.html