Podrobnější povídání o horském lezení slepého horolezce z Brna
Někdy na jaře tohoto roku v našich hlavách uzrál plán na třítýdenní lezecký výlet. Původním cílem mělo být Piz Badile a jeho vyhlášená žula. Jak šel ale čas a začali jsme zjišťovat podrobnosti, začala se vidina přelezu Cassinovy cesty ztrácet v mlze. Nešlo ani tak o obtížnost cesty, jako o davy lezců, kteří by nás pravděpodobně musely oblézat. Jsem totiž slepej a proto jsem i o něco pomalejší, než většina lezců (asi 6x). Navíc máme rádi klid a prázdnou stěnu. Po přehodnocení situace a nových možností se koordinátor Oual demokraticky rozhodl, že pojedeme do Dolomit. Celá akce začala skalkařením na Peilsteinu. Alespoň se Oual po měsíci na Ťanšanu trochu rozleze.
Po víkendu stráveném na příjemném vápenci s kamarády jsme se rozloučili a vydali se ve dvou do Itálie. Na začátek jsem si vybrali málo známou cestu na Sasso di Bosconero.
Masiv ležící jižně od Cortiny nabízí kromě jiných cest i hranu dlouhou 660 metrů s cestou za 4+ UIAA. Občasná zpestření s dobře pětkovým, ne-li těžším, lezením pak průvodce zatajil. Prvním problémem bylo vybraný kopec vůbec najít. Naštěstí jsem s sebou měli i fotku stěny, která pomohla napravit omyl v průvodci. Záměna levé a pravé strany pak stála Ouala dvě hodiny pobíhání a porovnávání reality s obrázkem. Já jsem se zatím rozhodl počkat na něj do setmění a pak zavolat horskou službu. Sice nevím, kam bych tehdy horskou poslal, protože jsem si stále nemohl zapamatovat název kopce, ale v batozích jsme měli jídla dost, abych alespoň já vydržel do zimy. Naštěstí se nic z toho realizovat nemuselo, protože se Oual vrátil a dokonce s novým, správným směrem.
Nástup, většinou nejproblematičtější část lezení, byl celkem v pohodě. Na nástupu jsme se ustrojili, nasadili nepříjemně těžké batohy a zakousli se do první délky. Předpokládali jsme, že ve stěně strávíme tři až pět dní. Kromě materiálu, věcí na bivakování a jídla jsme vzali i nějakých třináct litrů vody. To není sice moc, ale kdo se s tím má tahat? Na prvním štandu začalo pršet a tak jsme na něm zůstali trčet 36 hodin. Byla to celkem pěkná police, asi metr široká, kde bylo místo akorát tak pro naše dva žďáráky. To byla středa. V pátek ráno se počasí naštěstí umoudřilo a tak jsme mohli plni očekávání pokračovat vzhůru. Lezení probíhalo tak, že Oual tahal a já na druhým sbíral matroš. Na prvním jsem tedy vůbec nelezl. Přeci jen udělat kvalitní štand jen z vlastního jištění by bylo v mém podání asi ještě příliš riskantní. Zhruba po sedmi délkách jsem se dostali k prvnímu nepříjemnému osmdesátimetrovému traverzu. Lámavá zasucená police byla asi nejhorším místem cesty. Zajistit šla jen sporadicky, takže jsem si trochu dobrodružství užil i já. Na jejím konci jsme na oplátku našli pěkné místo k dalšímu bivaku. Před spaním jsme natáhli ještě jednu délku do foroty a tím jsme ukončili čtrnáctihodinový pracovní den.
V sobotu v osm ráno jsme se plní elánu vrhli do zbytku cesty s tím, že ve tři odpoledne si už budeme užívat na vrcholu. To jsme se ovšem přepočítali (zde by se hodil mnohem expresivnější výraz). Následovalo 21 hodin dřiny, při které elán mizel a mizel a mizel. Ve tři hodiny v noci se potvrdilo, že když si člověk myslí, že už nemůže, tak zvládne ještě aspoň třikrát tolik. Po dvou délkách, které byly tak za 5 až 6 s pěkným převískem a jednou erární skobou, jsem začínal být celkem utahaný. Oproti průvodci přibývalo délek, které tu vůbec neměly být. Následující délka s krásným lezením tak za 4+ mě však vytrhla z letargie a na chvíli jsem si začal zase lezení užívat. Na štandu to na mě bylo asi hodně poznat, protože jsem celý rozjařený hulákal na Ouala, jaký je to nádherný lezení. Navíc když jsem k němu dolezl, oznámil mi, že jsme už asi jen 20 metrů od vrcholu.
To bylo asi pět ráno. Rozhodli jsme se, že si na dvě hodinky zdřímneme a že kolem oběda budeme u auta. To byl další velký omyl této akce. Peklo teprve čekalo. Sestup dvojkovým štěrkovištěm se nepříjemně prodlužoval. V takovém terénu jsem opravdu hodně pomalý. Pokaždé už to vypadalo, že jsme z nejhoršího venku, ale pak se před námi znovu objevovaly nové a nové nepříjemné úseky. Na kraji suťáku kousek od nás spadala asi dvousetmetrová stěna. Ještě jsem si dělal srandu, že bych na sebe mohl něco urvat, když jsem se chytl menšího skalního bloku (poté co přes něj Oual přelezl) a ten se mi skutálel do náruče. Naštěstí se mi nic nestalo, i když jsem to pak musel dokazovat a vysvléct si kalhoty, abych lékaře výpravy ujistil, že pravá noha opravdu není rozdrcená. Konečně jsme došli do sedla, kde jsme se mohli přestat jistit. Následoval další náš hluboký omyl (č.3). „Teď už je to fakt jenom kousek.“ Dvouhodinová procházka se ve stylu předchozích dní změnila v jedenáctihodinový maratón. Došli jsme k chatě, od které se odbočovalo k nástupu a po pěti dnech „viděli“ první lidi. Tady jsem ale "už opravdu" nemohl. V sedě jsem začal dělat nekontrolované pohyby, které Ouala dost znervózněly. Má ze sebou přeci jen pět let medicíny a tak mu to asi něco připomnělo :-). Po svačině jsem dostal nápad, že si vyzkouším, co vydržím, a že se zahrabu ještě kousek do dna, na kterém právě jsem. K autu už je to přeci jen kousek (hahaha). Hrdě jsem odmítl myšlenku, že tu ještě do zítra přespíme a navrhl další sestup. Oual souhlasil. Napojili jsme se, najedli a dostali do sebe něco hroznového cukru. Pak to šlo chvíli docela dobře. Honzík popisoval cestu, abych o všechno nezakopával. Slyšet, že je tu se mnou a v pořádku, mi dodávalo sílu. Tak uběhlo několik hodin. Pak najednou šťáva došla. Bohužel i Oualovi, který v tu chvíli nesl už prakticky veškerou výbavu (asi 35 kg). Přestal mluvit. Tím jsem se zavrtal do dna ještě hlouběji. Pak následovala díra v časoprostoru a najednou se ozvalo: „Romčo, jsme u auta, je to v pohodě.“ Nijak jsem na to nezareagoval, spotřebovalo by to moc energie. Byly tři ráno a tak jsme upadli do komatu. Vzbudili jsme se už někdy kolem desáté ráno a začali se těšit na další výlet, bohatší o poznání, že kratší sestupy budou mnohem výhodnější.
Při pozdějším zhodnocení se potvrdil předpoklad, že jsme asi 6x pomalejší, než předpokládá průvodce. Po krátké rehabilitaci u capuccina a zmrzliny v Arcu přišly už jen dva týdny pohodového sportovního lezení a nezákonného parkování.
Čeže o tom mám trochu představu, ten sestup, to je výkon kterej si vůbec neumím přestavit.
No, lezení v dolomitským binci s traverzama... taky dóóóst dobrý.
A navíc pěkně napsaný.
zas tak moc jsem se slepejšeme v horán nepopolezl, ale nějaké zkušenosti mám. největší průser je vždy suť, exponovanej choďák s tu a tam dvojkovým místem - lehkej lámavej hřebínek, širokej svah se systémem lávek, suťovej žlab s prahy.... typicky třeba "horskej" terén při nástupu k Tařici na Bořni. takže výkon jak prase!
No baže! Já to i zkoušel i sám s šátkem na očích. Čtyřky se zavázanejma očima jsem vcelku (po aklimatizaci a prvotní hrůze) lezl a pískal si. Pak zkusil sejít z Červený dolinky a bylo zle. Hřebínek za II... uááááá.
Ono i dojít v Černolicích pod skálu je docela sranda. když to jeden nevidí.
Clovece, smekam klobouk, to je fakt narez. Predstava, lezu a nic nevidim je pro me nepredstavitelna. Prozrad neco z toho, jak to tvoje lezeni probiha. To jako prebiras ty dolomitsky lokry a neco ve stylu "doktor klepe na srdicko" poznas, jestli te to udrzi? Nebo na tebe vola prvolezec co brat a co neprat? Jeste si to dovedu predstavit v dylce nahoru, ale v traverzech. Diky, moc peknej clanek.
Hypa
neliezli ste náhodou cestu "antispigolo"? podla popisu mi ju to trochu pripomína. tiež za 4+... ale real tak 6. inak krasny kopec a krasne lezenie. a super vykon.
Cau, ja su ten co to lezl s Romanem. Mas pravdu byla to cesta antispigolo. A su rad ze o klasifikaci mas podobny nazor. Bylo tam par mist kery za 4+ rozhodne nebyly. Nu ale takovej je zivot :-)
jo - hlavne ta dlzka s tou skobkou cez previs. ta cesta je dlhsia ko pisete - v sprievodcovi ma cez 800 m - a z toho 2 x 80 m traverz. my sme ju liezli cca 11 hodin a boli sme uplne grogy, takze presne viem, o com pises. aj zostup - uplne sa mi to vynorilo pred ocami. klobuk dolu pred vami a pred vasim vykonom. inak ta lezba, ked na celom kopci nie je nikto iny fakt stoji za to. teda ak sa to este nezmenilo.
Docela dost mi to pripomina jeden film. akorat, ze v Touching the void slo o nehodu a temer nemoznou zachranu zivota. Nebo nektere pribehy v Schubertove knize vypadaly stejne. Ale tady autor pise jako o normalni lezecke akci. To jsou vsichni slepi lezci takovi borci?! (viz. nedavny El Capitan Honzy).
Ale vazne by me zajimalo, jake to bylo? Pocity v prubehu, jestli jsi nelitoval. A ted, jak na to vzpominas?
Ja bych behem toho asi trikrat umrel, zustal bych lezet a dal nesel, takze jsi proste borec! Vlastne oba!
Čéče, hodně často jsou. Ono se asi překonáváním překážek opravdu roste, no a když těch překážek musej překonávat tolik i v běžným životě...
I když z tohodle výkonu jsem furt nějak štajf a nechápu. Ono to nakonec po tom suťovisku jde, jo, fakt to šlo i s tím šátkem přes oči. Jen takovej dróóóbnej detail -- za hodinu jsem byl o cca sto metrů dál, otlučenej a vyšťavenej. Ono navíc nejde jít "úsporně" vybrat si očima a využít terén, ale všechno se musí oddřít.
Já když něco vymýšlím pro nekoukací děti a procházím to, tak si řikám: Blbost, ty woe, tohle je prostě nemožný. A ono to jde.
Takže bych to nakonec třeba poslepu "zvlád". Ale se zásobovací helikoptérou, několika asistenty a za rok. :-) S přestávkama, kdy bych odlétal do lázní se zase vzpamatovat navíc. Takže dva roky...
Opravdu smekám.
Jinak díky za odkazy. Zas mi to trochu zvedlo náladu. Co mě očař postrašil skleněným okem a celkem se mu to i podařilo, tak je pozitivní zjištění, že to jde i poslepu. Je otazka kolik let na to člověk potřebuje, aby se s tím naučil žít.
smekam opravdu hluboce.taky je paradni,jak je to popsane,nijak extra stylizovane,proste tak akorat,suse bez zamerneho efektu,ktery je vsak,potom,o to vetsi.a my,vidomi,pouze zirame.