Nedělní ráno bývá ospalým časem – pokud tedy zrovna nejste na přednášce Marka Holečka. Horolezec s duší rockové hvězdy publiku vždy řádně provětrá bránice.
Ve francouzském Fontainebleau se psala historie minimálně evropského boulderingu a podle mého názoru je pořád minimálně na „starém kontinentu“ jasnou jedničkou našeho sportu/bláznění/životního stylu...
Ve dnech 24. a 26. 9. 2014 vystoupili postupně Antonín Bělík a Pavel Matoušek ze severu na vrchol nepálské sedmitisícovky Putha Hiunchuli (Dhaulagiri VII). Pravděpodobně se jedná o první český výstup.
4.11.2014 - opäť sme na mieste, ktoré ma človek tak hlboko zapísané v srdci, sme vo Vysokých Tatrách a v česko - slovenskom zložení máme v pláne vytvoriť novú cestu v galérií Satana medzi cestami 1 a 3 po pravej strane piliera.
No a je to tady blatíčka! 19. ročník naší vaší bouldersession přifrčel zase jako velká voda a kdo nemakal a nenosil pytle s pískem, nebo netrénoval jakkoliv jinak, nezbyde mu patrně, něž se slzou v oku sledovat, jak mu hračky a naděje na dobrý umístění plavou někam pryč do kanálu…
Tak nějak začalo Oldovo vábení na výlet za sluncem a lezením. Za 14 dní už frčíme leteckým prasečákem Ryanairem, kde se pomalu platí i za použití WC na palubě. No, za 3 500 kaček včetně všeho, nekupte to. Za dvě hoďky drncavého letu se ocitáme ve sluncem zalité Palmě de Mallorka. Ó jaký to rozdíl, když v Bratislavě pro samou mlhu nebylo vidět ani na konec ranveje a kde jsme za celou hodinu startovali jen my.
Ještě na palubě se seznamujeme s Davidem. Prý si nás vytipoval podle ksichtů. Jistě musíme být lezci. Nemýlil se. Nabídli jsme mu společnost. Nebo on nám?
Na celý týden se stávám kapitánem Kirkem a majitelem Fordu Focus od společnosti Enterprice! Splněný dětský sen za 180 EUR. Jen jsem nějak nenašel přepínač rychlosti na warp 5 pohon. Proč taky. Ostrov je celkem malý a i s naší pozemskou rychlostí ho ve velkém klidu celý objedeme. První zastávka je již po 20 kilometrech. Parkujeme u hezké vesnice Bunyola, kam se dá mimochodem dojet z Palmy i vlakem. Ostatně vlakem se dá pohybovat po celé Mallorce a dostanete se jím skoro do všech větších měst na pobřeží. Tip: Nezapomeňte na kvalitní pojištění do zahraničí.
Trochu divoká a hůře přístupná oblast Sa Gubia je rozšířený kaňon s vysokými stěnami a má tak co nabídnout vyznavačům skoro horského lezení. Stěny dosahují výšky 300 metrů a nachází se tu vyhlášené, vynýtované a nevím proč vyhledávané vícedélkové cesty. Asi si člověk připadá s nalezenými metry jako horolezec než „jen“ lezec. Taky to u nástupu podle toho vypadalo. Co chvíli nám poslali z vršku zkušení „horolezci“ navštívenku, v podobě smrtící laviny kamenů, když zdolávali jednu z iks vícedélkových lehkých cest. Ale i pro klasické lenochy tu jsou báječné jednodélkové cesty v kvalitní neoklouzané skále. Za všechny bych zmínil Tierra al reves 6a+ vedoucí kol dvoumetrových bojlerových krápníků se vzdušným traverzem. Na protější stěně vede hvězdné Si lo sé no Vengo 7a a trochu temná, jak napovídá název, Decadencia Corporal 6c, kopírující jeskyni ve stěně. Nalevo od ní je 35m pecka linka Pasteles de Isabel 7b, uřčitě 20 m. lezení po tufě. Ty nejhezčí, se v dobře zpracovaném průvodci, označují jako Top 50. Již zde jsme bohužel nabyli dojmu, a později se nám to jen potvrdilo, že tento skalnatý ostrov, má snad nevyčerpatelný potenciál. Využito je opravdu jen zanedbatelné procento. Možná i proto, že Mallorku doslova kolonizují bohatší turisti, zejména německy mluvící, a domorodci tak mají vůči turistům ne úplně vstřícný postoj. Svá obydlí i pozemky střeží kamenné ploty s pletivovou nástavbou. Proto ty panenské oblasti budou i v budoucnu převažovat nad těmi již „objevenými“.
My suchozemci, kteří chtějí ukojit nedostatek pohledu na nedozírné modré plochy, směřujeme hlavně k moři. Zde i to víno, olivy a sýr chutnají úplně jinak než u nás. Překvapuje nás, že i v tuto dobu, polovina listopadu, jsou pláže hojně obsazeny koupání chtivými lidmi. Aby ne, když je nebe bez mráčku a teplota se šplhá ke 25°C. Jsme na písčité pláži v centru přístavního městečka Sollér, kde se dá koupit cokoliv z cetek alá I love Mallorca. Lezení je severně za přístavem, v pásu skal, pod hotelovým komplexem kopírující tento masív. Kdosi se v minulých článcích na Lezci pohoršoval nad tím, že místní koumáci zde przní toto místo. Osobně si myslím, že dnes kdy je hotel postavený, naprosto v klidu koresponduje se skalním útesem a nijak výrazně nenarušuje celkový dojem. Snad jen bacha na možnost letícího lahváče… Trávíme zde dvě nádherné, klidné a romantické noci nad borovicovým lesem v jeskyni 100m nad mořem. Ty výhledy! Lodě do běla čeřící nejmodřejší hladinu, cvrkot cikád a praskot šišek. A lezení? Nemohlo být lepší. Kolem jeskyně v sektoru Blobland vede několik top padesátkových cest. Převážně lehčího charakteru od 6a do 6c. Absolutorium zaslouží Blobland 6c. 35 metrová cesta má vše. Boulder, technický traverz, brokolicové chyty, dlouhé nášahy do kapes, výdrž a řetěz. V hlavní jeskyni vedou kratší převislé a výživné 7b Phantomas a parádní Ja som five 6c+.
Pokračujeme vyhlášenou rout motorkářů, ale i silničních cyklisů. Po klikaté stoupající silnici přes horstva, tunely, skalní úbočí, okolo jezer s nádhernou scenérií údolí a starobylých vesnic míříme do přístavní Pollenci. Nedivím se, že tady to zimní bikové polykání kilometrů musí našeho Kreuzigera či Štybara bavit. My však míříme na nejsevernější místo, na poloostrov Formentor. Krajinově a výhledově to předčilo mé očekávání. Toto větrné místo se jistě líbí dočasným skvóterům. Na nejvyšším místě jsou opuštěné dvě bývalé vojenské budovy a strážní věž. V klidu se tu dá nocovat a hlavně noční obloha zde nemá chybu. Již dlouho jsem neviděl tolik hvězd na obloze. Skoro se mi nechtělo spát. Byl to rej světel, až se mi v hlavě začal přehrávat jeden z nejmilejších večerníčků - Rákosníček. Škoda jen, že ty souhvězdí neumím správně identifikovat. Ale stálo to za to. Ranní káva s výhledem jaký nemá ten nejhezčí místní hotel. Leze se v oblasti La Creveta, ale pro mne to bylo asi to nejhorší. Položené skály, tedy ne vše, ale ostré chyty a u nástupů nepohodlná místa zarostlá ostrou řezavou trávou. Jsem asi moc namlsaný. Přesto doporučím vyhlášenou perlu, 30-ti metrovou Records de Bunyola 6a+. My ji však pro neustálou frontu nelezli. Výhledy do kraje a na moře s ostrůvky a s vysokými útesy stojí za návštěvu. Další lezecká místa a prý krásná, jsou ještě dále až k samotné špici tohoto výběžku.
My se však přemísťujeme na jihovýchod do Porto Cristo. Přístavní a trochu ospalé městečko odkud to je kousek do vyhlášené mekky DWS lezení, na divokou, a o to úžasnější pláž El Beach 4, v zátoce Barquez. V noci jsme zde byli sami. Tedy kromě stáda divokých koz a sluncem a větrem ošlehaného místňáka, zevlujícího zde více než rok, který přes den nabízí drobné občerstvení z polystyrénových krabic. Přes den se pláž zaplní lidmi hledající alespoň trochu dobrodružství. Krásné holky slunící se „bez“, opálení a svalnatí borci lezoucí nad průzračnou vodou, ale také jen plavce a potápěče hledající trochu nevšední romantiky v tomto civilizovaném koutě světa. Lezení nad vodou je hodně free. Jen kraťasy a lezačky. Rozsypané mágo jsme nacházeli na policích u nástupů, takže si nemusíte máčet své pytlíky. Výhodou je, neokecatelná čistota stylu. Nic než Os, flash nebo RP tu není možné. V některých cestách mi nateklo tak, že mít lano, již bych seděl. Zde, pokud nenajdeš no hand, musíš to hrnout dál. Bud je z tebe vítěz nebo plavec. Ale i tak pozor! Ono neočekávaně padat ze 12 metrů také není žádné labůžo. Za všechny směry, a že jich tu je, vypíchnu Transversal 7a a Big XXL 7a. A mega dlouhý 90m. The Barques Traverse 6b.
Samotnou kapitolou jsou skokani. Na to jsem se fakt těšil. Útesy dosahují výšky až 20 metrů a ten let opravdu nějakou chvilku trvá… Perlička na závěr byla poslední noc. Nebe opět plné hvězd, svěží vítr a měsíc skoro v úplňku. Noční koupel nešla odmítnout. Na břehu u jeskyně malý oheň, grilování masa, demižón vína a indiánské tanečky.
Užili jsme si to více, než jsme čekali. Naše vozidlo se nám s blížícím dnem odjezdu nějak smrskává. Být tu ještě několik dní, nevím, jestli bychom se ještě vešli. I zvenčí se auto mění. Po obvodě přibylo několik slušných vrypů do karoserie. Nečekal bych, že nevinný keříček u krajnice toto dokáže. I tak auto bez problémů a v klidu vracíme do Enterprise, i když uznávám, schválně až po setmění. Uf!
Mallorku můžeme jen doporučit pro všechny výkonnostní skupiny, pro pankáče-skvotery, softmovery, pro hotelové hosty, pro sportovce. Každý si jistě najde, co jemu jest.
Snad jen, že týden je málo a spoustu vyhlášených oblastí jako je Fraguel, Alaró, Valldemossa, Tijuana a jiné jsme ani nenavštívili. Zkrátka musíme sem zase příště. A rádi. Olá!
Večírek, foto D. Kofroň
David na večírku, foto Z. Němec
Účastníci zájezdu: Olda Krejza, Zdeněk Němec, David Kofroň Partner článku:ERVpojistovna.cz - specialista na cestovní pojištění. Reklamní odkazy zadal provozovatel portálu Lezec.cz
Registrace
Metodika
lezec.cz
Mallorca, ostrov pro všechny.
Nedělní ráno bývá ospalým časem – pokud tedy zrovna nejste na přednášce Marka Holečka. Horolezec s duší rockové hvězdy publiku vždy řádně provětrá bránice.
Na stěnách zejména západ od nás (k nám to už ale taky přichází) se začínají objevovat první náznaky překližkové etikety.
Ve francouzském Fontainebleau se psala historie minimálně evropského boulderingu a podle mého názoru je pořád minimálně na „starém kontinentu“ jasnou jedničkou našeho sportu/bláznění/životního stylu... 
Adam s přehledem zvítězil. Přelezl všech pět boulderů na šest pokusů. Gratulace.
Ve dnech 24. a 26. 9. 2014 vystoupili postupně Antonín Bělík a Pavel Matoušek ze severu na vrchol nepálské sedmitisícovky Putha Hiunchuli (Dhaulagiri VII). Pravděpodobně se jedná o první český výstup.
4.11.2014 - opäť sme na mieste, ktoré ma človek tak hlboko zapísané v srdci, sme vo Vysokých Tatrách a v česko - slovenskom zložení máme v pláne vytvoriť novú cestu v galérií Satana medzi cestami 1 a 3 po pravej strane piliera.
V předchozím článku jsme si popsali, co je to vlastně funkční trénink. Definice je pěkná, ale co by vlastně měl trénink splňovat, aby byl funkční? 
No a je to tady blatíčka! 19. ročník naší vaší bouldersession přifrčel zase jako velká voda a kdo nemakal a nenosil pytle s pískem, nebo netrénoval jakkoliv jinak, nezbyde mu patrně, něž se slzou v oku sledovat, jak mu hračky a naděje na dobrý umístění plavou někam pryč do kanálu…
Adam Ondra vyhrál SP v Kranji, celkově je třetí v letošním SP na obtížnost a druhý v kombinaci.
Plně je respektuji