Lezení v Sasku

XXVI.díl

Tehdy jsem se podruhé narodil. Datum narození 3.5.1997. Místo narození Brand, Sasko. Matka náhoda, otec štěstí.

Loni na podzim jsem jeden díl věnoval svým učednickým chvílím, jejichž náplní byly pády. Slíbil jsem poračování příště. Před pár díly mě někteří z obavy před nájezdy Čechů do Saska vybízeli k troše cynismu. Dnes chci splnit svůj slib a zároveň přidat trochu toho cynismu. Musím ale předeslat, že následující příhoda a její zázračně šťastný konec nevedou k pomlouvání lezení na písku, nýbrž k sypání popele na vlastní hlavu. Chyba byla totiž u mne a i ve Verdonu bych dopadl, a to doslova, zcela jistě hůře.

Vždy jsem si o sobě myslel, že jsem lezec tepaný v zásadách bezpečnosti tak silně, že bych snad uměl předpovědět i zřícení stěny. Že bych pak mohl selhat v něčem, co závisí jen a jen na mě, byla čirá utopie a má dokonalost neměla trhlinku. Dokud se nerozbila na tisíc kousků právě toho osudného dne.

Nadšeni jarním, i když pošmourným a vlhkým dnem jsme  s Pepou Nestlerem vyrazili do Němec, do Saska, do Brandu, kde je tvrdý písek podobný tomu Sušskému. Mimochodem, oproti Suškám se zde bezproblému parkuje na placeném parkovišti. Od auta sejdeme do údolí a po 15 minutách jsme u věže Grosser Halben. Po krátkém váhání si vybíráme vzhledně vyhlížející lehce položenou hranu Nordwestkante za VIIIc. Po typickém čtvrthodinovém přešlapování v morálovém místě metr pod kruhem se konečně odhodlávám k riskantnímu kroku  a ..., kruh cvakám a již bez potíží dolézáme oba cestu do konce.

Potom se pouštím do stěny vpravo od předchozí hrany, kudy se vine již starší Christls Weg za VIIIa, bez hromadného postavení u druhého kruhu za Xa. Čili přívětivě se tvářící desítka s jistotou, že nejtěžší místo je u kruhu a výše nad ním už nic horšího než VIIIa nečeká. I takto takticky se někdy musí na písku přemýšlet. Zvláště na jaře, když člověk teprve chytá slinu.

Vcelku bez problémů dolézám ke druhému kruhu, který ač poměrně vysoko nebyl obtížným cílem. Cvaknu lano do expresky a s nadějí na on sight obhlížím skálu nad sebou. Jako obyčejně nic nevidím a nic mne nenapadá. Vrhnu se tedy vzhůru doufaje, že hlava vymyslí řešení dříve, než se prsty otevřou. Nevymyslela a prsty se otvírají v okamžiku, kdy nohy stojí asi půl metru nad kruhem. Nemá cenu se vysilovat. On sight vem čert. "Pepo du!" Poslední vzomínka patří obrázku děr pod kruhem pohybujících se prudce vzhůru a myšlence, že tady někde se to přece už mělo zastavit.


Co bylo potom, už vím jen z Pepova vyprávění. První jsem k jeho nohám dopadl já a po chvíli se pokorně svinulo i lano. Neporušené, neodřené, nepřetrhnuté. Ostatně Pepa prý necítil ani škubnutí. Ve stěně zůstaly viset jen expresky. Poté, co u mé bezvědomé schránky zkontroloval nebohý kamarád životní funkce, počkal až se začnu probírat. S duchapřítomností válečného reportéra zachytil celou situaci svým fotoaparátem a ve spolupráci s zpozarohu (jak se tohle slovo píše správně fakt nevím, ale líbí se mi) vyběhnuvším Sasíkem se jal sundat materiál ze stěny. Moudře mě zanechal mým myšlenkám.

Ty se potulovaly bůhvíkde. Těsně po probuzení jsem nevěděl ani jak se jmenuju, natož kde jsem a co tam dělám. O něco později naplnil Pepa můj otřesený mozek základními údaji o barvě mého auta, jménu mé dcery a o stavu mé ženy (jiném). Pak mě začal přesvědčovat, že jsem prý spadl až na zem. Jenže to se šeredně spletl. Tak absurdní představa v mém postavení zkušeného lezce a odpovědného otce, brzy dvojnásobného, byla prostě nemyslitelná. Mou neotřesitelnou jistotu, že se Pepa mýlí, lehce narušovaly jen všudypřítomné odřeniny a neurčitý pocit potlučenosti. Po čtvrthodince sebeuvědomováníse jsem se smířil s tím, že má Pepa pravdu a současně jsem byl dialekticky přesvědčen, že se mi nic takového nestalo. Po cestě k autu jsem nemusel nést baťoh a chůzí pomalejší než obvykle jsem se k němu i dobelhal. (Pepo, jestli to budeš komentovat, vyhni se prosím okolnostem našeho náhlého odchodu ze skal, dík.) Kácet jsem se začal až v nemocnici v Ústí, když mne chtěli rentgenovat ve stoje. Pak už jsem jen dva dny ležel a nemohl se ani pohnout. Potom mne pustili, že mi vůbec nic není. Chudák Pepa si musel prožít ještě další perné chvilky, a to při oznamování události mým blízkým.

Mám-li se s touto svou zkušeností dnes nějak vypořádat, musím se především přiznat k tomu, že jsem se zřejmě pořádně nenavázal. Nechci to svádět na dračí smyčku, kterou jsem ten den použil naposled. Spíše jsem v půli navazování začal dělat něco jiného a již jsem se k dovázání nevrátil. Nepřiznává se mi to snadno, ale myslím, že víc než moje ješitnost je poučení pro ostatní. Dávejte pozor. Chyba se vloudí, i když budete myslet na "všechno", a tak je dobré předvídat ještě víc.


Od té doby mi sklaplo. Mohl jsem dopadnout daleko hůř. I nejhůř. Nechápu, že se mi vůbec nic nestalo. Na první fotce se můžete podívat, odkud jsem spadl. Při jejím horním okraji je ve stěně vidět expreska. Nad ní jsem měl nohy. Na druhé jsem ještě otřesen a vůbec si nepamutuji, že bych byl focen, ale hlavně je vidět dopadiště. Lehl jsem si na záda podél padlého kmene přímo na rošt z kořenů. Zázraky se dějí. Něco mi do života tento dotek se smrtí přinesl, ale věřte, že než to zkoušet, lepší je si o tom přečíst. Každý to štěstí mít nemusí a mnoho z nás je taky opravdu nemělo.

Na závěr už jen dvě poznámky. Příčinou mé nehody nebyly poměry v Sasku. Mějte ale na paměti, že podobný zážitek s tragičtějším koncem potkal nejednoho lezce, který byl sice dobře navázaný, ale podcenil náročnost zdejšího lezení. Druhá poznámka je v dnešní době celoročních horolezeckých úrazových pojistek možná zbytečná, ale nezapomínejte, že i když je Sasko jen pár kilometrů za čárou, neplatí tam naše zdravotní pojištění, a to dokonce ani při jednodenním výletu.

Tschüs

Jarda Maršík   [úpravy] 15:05 16.08.2002

Komentáře

Nový komentář 

 klika
Tak to si měl fakt kliku. Není špatný si z navazování vytvořit tak trochu rituál, při kterém se nenechá člověk nikým rušit. A taky se znovu podívat na uzel než uděláš první krok v cestě.
Jinak na té fotce vypadáš tak otřesněně, že bych tě vůbec nepoznal. A napsaný je to moc hezky. Skol
Zapsal: bolek, 16:28:46 16.08.2002
 Tuhý kořínek
Ty jo Jardo to je fakt dost vejška, asi máš dobrý kosti. Na dračí smyčku asi také zanevřu, neboť se mi nechce věřit, že by ses špatně navázal.
Zapsal: JirkaS, 18:01:38 16.08.2002
 rituál
Jo, ono se řekne rituál. Já jsem posera, tak si každé navázání kontroluju dvakrát, rušit se nedám a vážu zásadně osmu s pojistkou.
Tak si to tak lezu ve Fra na Salavas, se slávou cvaknu prvni borhák, na Fra poměry dost vysoko usazenej, naberu lano do ruky, cvakám a koukám na volně se pohupující konec lana. Holt,byť opatrný, stejně jsem se nenavázal...
Z toho místa jsem slanil dolu, dal si pár litříků vína a skály se dotknul až druhej den.
Jinak, je vidět, že Jarda má pružné, trénované tělo.
Podobný pád zažil i jeden z bratrů Huberovců. Z 10m na záda do šutrů. Výsledek? Pohmožděniny a modřiny. Jó, dobrej skelet se hodí.
Zapsal: Maty, 16:13:30 28.08.2002
 Víno
Kanďák vína je taková oblíbená pokuta za podobnou, dobře dopadnuvší, situaci. Taky už jsem platil.
Zapsal: Azbest, 20:22:39 30.08.2002
 0qwIZyJUEH
Je ote1zkou, zda by tyto stre1nky nemÄ›ly medt nÄ›jake1 omezened, co se tfdÄŤe puovkiblanfdch materie1lĹŻ, nebo alespoĹ? varove1ned, pokud nÄ›ktere9 materie1ly jsou hodnÄ› tvrde9, tvrdšed neĹľ je zde obvykle9, napĹ™edklad nÄ›jakfdm symbolem, jako tĹ™eba kdysi byla hvÄ›zdiÄŤka u nÄ›kterfdch filmĹŻ.Vašek.
Zapsal: 09XTZzvP3Z5R, 21:45:34 22.08.2015
 PaulNep
<a href="https://elimite2.com/">buy elimite cream over the counter</a>
<!-- 5.188.210.242/ -->
Zapsal: leslievhrn@probbox.com , 20:59:57 02.12.2019


 Vložení nového komentáře 
Název
Jméno
Email
Text

Souhlasím se zpracováním osobních údajů.