Výročí: 24. 7. 1938 prvovýstup severní stěnou Eigeru
Eigerwand, „poslední velká stěna“ v Alpách... Řadu let odolávala, opakovaně i vybírala své oběti z řad nejlepších horolezců své doby. Švýcarské úřady dokonce další výstupy zakázaly.
Horolezci však přicházejí znovu. Léta pokusů, neúspěchů, tragédií. Obávanou stěnou nakonec prostupují Heinrich Harrer, Fritz Kasparek, Anderl Heckmair a Ludwig Vörg, dva Rakušané a dva Němci, kteří své síly spojili až ve stěně.
Do 20. července 1938, kdy se na severním úpatí 3 970 metrů vysokého Eigeru začalo psát poslední dějství dramatu nazvaného „boj o poslední velkou stěnu“ si stěna vyžádala deset obětí. Poslední z nich byli dva Italové před necelým měsícem. Nejdramatičtější a nejtragičtějším byl jistě mnohokrát popisovaný pokus o výstup v roce 1936. I tehdy se ke společnému výstupu spojila dvě lanová družstva, jedno rakouské a jedno německé. Postupně však zahynuli všichni – poslední živý, Toni Kurz zůstal viset na laně pod převisem – strávil zde noc a druhý den se jej pokusili zachránit místní horští vůdci, kterým zemřel přímo před očima na následky celkového vyčerpání a podchlazení v okamžiku, kdy se mu již téměř podařilo na vzhůru poslaném laně slanit k svým zachráncům.
Slavná fotka zachycující všechny čtyři prvovýstupce ještě na sestupu z hory: Heinrich Harrer, Ludwig Vörg, Andreas Heckmair a Fritz Kasparek
Památného dvacátého července k výstupu odhodlaně nastupují výborně vybavení Němci Heckmair a Vörg. Záhy se setkávají se dvěma rakouskými družstvy, které na podmínky k výstupu pod stěnou čekaly již od 10. července. Jedno tvoří Léo Brankowsky a Rudi Freiss z Vídně, druhé vynikající korutanští lezci Heinrich Harrer a Fritz Kasparek. Navzdory nepříliš příznivému počasí, i taktizování, jehož účelem je „být první“, postupují. Po noci ve stěně výstup vzdali Vídeňáci. Zbylá rakouská dvojice se nakonec s Němci spojila ve snaze o společný cíl. Výstup je bohatý na dramatické okamžiky – několik pádů, zranění Kasparka, i bouře a několik sněhových lavin. Definitivní zhoršení počasí přišlo až poslední noc. Čtveřici ve stěně však jiná cesta než nahoru už nezbývala. Dolů by v podobných podmínkách sestoupit nedokázali, čekat na záchranu bylo marné. 24. července 1938 v 15.30 stojí všichni na vrcholu. Čeká je sestup a v půl osmé před sebou vidí Kleine Scheidegg. A dav tlačících se novinářů i horolezců.
Tendenční propagandistická kniha DIE EIGER NORDWAND, vydaná nakladatelstvím NSDAP v roce 1938 (toto konkrétní vydání je z r. 1942). Zároveň se jedná o cenný dokument, soustavný popis prvovýstupu, na kterém se autorsky podíleli všichni prvovýstupci
Úspěchu se bezprostředně zmocňuje nacistická propaganda. Koneckonců, Heckmair a Vörg byli členy NSDAP (k členství v NSDAP se v stáří přiznal i Herrer, který jej označil za chybu mládí – viz též Herrerův profil na Lezci), a jak sám Heckmair v roce 1938 uvedl, potřebné vybavení pro výstup poskytla strana. Těžko říct, zda si tehdy mladí horolezci vůbec mohli uvědomovat zrůdnost režimu, jemuž přímo i nepřímo posloužili.
Nejednalo se o první ani poslední sportovní, ať už horolezecký nebo jiný úspěch, který byl politicky zneužit... Členy úspěšných horolezeckých výprav politické celebrity rády přijímaly na oficiálních recepcích, nechaly se s nimi fotografovat, udělovaly jim ocenění. Dělo se tak bohužel i v totalitních režimech.
Prvovýstupci a přijetí u führera
Nejedna kniha zachycující určitou horolezeckou událost tak končí fotografií oficiálního přijetí u führera nebo u ústředního tajemníka, předsedy sovětu. Dějiny horolezectví jsou nakaženy dějinami lidstva. Často zůstává pachuť, mnohdy i morální kocovina. Zůstává ale také vyřešený horolezecký problém, zůstává výstup sám a zůstávají hory a lidé, kteří do nich přicházejí. Ne pro führera či předsedu... Nad horou může nakrátko zavlát jakákoli vlajka, hora zde zůstává pro všechny. Vítězství je vítězstvím lidské vůle odhodlaných jednotlivců, nikoliv režimu.
Do dějin světového horolezectví tak vstupuje datum 24. 7. 1938, kdy mladí horolezci poprvé prostoupili celou obávanou stěnou, a nikoli datum přijetí u politického lídra. Dějiny si proto v této souvislosti pamatují zejména jména: Harrer, Kasparek, Heckmair a Vörg. -tof-
Knižní historie "Eigerwandu": R. Rettner, Eiger - Triumphe und Tragödien 1932-1938, Zeit 2008; souhrnná kniha o nejvýznamnějších pokusech o severku Eigeru. Existuje i kniha od autora snad nejpovolanějšího. Das Buch vom Eiger z pera H. Harrera, jednoho z prvovýstupců a úspěšného rakouského publicisty, kterou v r. 1988 vydal v Innsbrucku Pinguin-Verlag. Mimochodem, Harrer se k tématu výstupů na Eiger tímto dílkem již vracel, první souhrnné dílko vydal v r. 1961, jeho nejznámější kniha na toto téma popisuje výstup z r. 1936 a v češtině vyšla pod jménem Bílý pavouk (a nedávno ji znovuvydala Jota).
Bibliografie by k tomuto tématu byla příliš široká, proto zde upozorňujeme jen na několik vybraných titulů.
První československý výstup popsali jeho protagonisté (Z. Zibrín a R. Kuchař) v knize „Z Tatier na Eiger“ z r. 1964, a Kuchař se k němu ještě vrátil v knize „Deset velkých stěn“, první zimní český průstup je popsán v knize B. Žárského „Stěna“ z r. 1982.
Všichni čtyři byli náckové. Podle jejich vyjádření je vedlo k vrcholu nacistické přesvědčení. Družstvo složené z Rakušanů a Němců prý symbolizovalo sepjatost těchto národů a jejich výkon měl m.j.potvrdit "nadlidskost" germánské rasy. Jejich výstroj a výzbroj zajistil partnerský obchodní dům NSDAP Schuster v Mnichově , kde měli otevřený účet. Do Švýcarska pro ně poslal Hitler svůj osobní vlak. Prostě byla to akce nacistů, fyzický výkon obdivuhodný
( byl jsem v té stěně dvakrát ) , pohnutky a motivace na zvracení. Podle mě je důležité , co lidi k lezení vede a koneckonců, jaká vlajka tam vlaje. Prostě lezení není jen fyzický výkon, je to v hlavě. A před tím, co vedlo výše uvedenou čtveřici k vrcholu , si já osobně odplivávám.
"a koneckonců, jaká vlajka tam vlaje." .... no jo, každý holt není tak mourý jako my, co máme vlajku furt stejnou, takže jestli někde "vlaje" za TGM nebo Klému se nepozná.
Aby bylo jasno, to není obhajoba nacismu, který je neobhajitelný, ale je zajímavé, jak právě toho se každý fofrem chytí, ale třeba .... NAŠTESTÍ!!! .... Zátopka v Helsinkách si s bolševiky nespojuje prakticky nikdo, ač byl voják z povolání a reprezentoval zemi, ve které v té době lágry "jely" na plný kotel. Sovětům v podobných případech taky moc lidí nepředhazuje gulagy, a že co do kvantity si s Ádou Josif fakt nezadal.
Ještě jednou...to není obhajoba nacismu nebo nějaká snaha o bagatelizaci či "promlčení" jeho zločinů, ale když už s tím někdo začne, tak by měl "dojet" do konce.
A dále se také např. na Wikipedii píše, že mu to dlouho nevydrželo, když vyrazil v létě 1939 do Himaláje, od začátku války byl v zajetí a poté do roku 1952 v Tibetu. Škoda, třeba by se vypracoval (žert) ;)
Registrace
Metodika
lezec.cz
Eigerwand, „poslední velká stěna“ v Alpách... Řadu let odolávala, opakovaně i vybírala své oběti z řad nejlepších horolezců své doby. Švýcarské úřady dokonce další výstupy zakázaly. 
Plně je respektuji