Na červen krapet neaktuální téma, ačkoliv při současném počasí - těžko říct... A předem malé upozornění (a dost možná i zklamání) pro diskutující příznivce či odpůrce jistého nedávného vlákna: v celém následujícím textu se vůbec, ale vůbec nevyskytuje slovo "samolepka" :-) Hore zdar! Ošuntělý výtah ze sedmdesátých let v Milanovi rozhodně nebudil důvěru a tak se vydal raději po schodech. Koneckonců, aspoň nějaký pohyb vzhůru, pomyslel si trochu smutně. Byl krásný dubnový víkend, sluníčko svítilo o sto šest, venku bylo snad pětadvacet stupňů. Takový počasí jsem v dubnu zažil snad jen jednou nebo dvakrát, přemítal. Bylo opravdu nádherně. Praha se vylidnila, kdo mohl, vyrazil do parků, lesů nebo zkrátka úplně pryč. Na kolo, na chalupu, do skal… Jenom on trčel v Praze a navíc byl v práci. Svět byl ten den krutý. Jó, do skal, to by bylo něco. V tomto tropickým vedru byly snad už všechny pískovcový stěny po zimě krásně suchý. Však taky všichni Milanovi kamarádi, kteří lezli (když se nad tím zamyslel, tak vlastně neměl žádného známého, který by nebyl lezec) už v pátek vyrazili – Prachov, Labák, Ostrov, Hrubice a další destinace snů, které po půlročním absťáku (zmírňovaný pouze nedostatečnou překližkovou substituční terapií) slibovaly ukojit nejen fyzický hlad po kontaktu s pískem, ale i psyché – v dávné, prestižní a rivalitou sršící disciplíně - lovu horezdarů. Jo jo, lov horezdarů to byly panečku časy! Ne že by bylo něco tak zvláštního na tom, vylézt na nějakou věž jako první v daném roce, ale ten pocit, že to může být jenom jeden tým a ostatní mají smůlu, ten adrenalin, když otevírali krabičky s vrcholovou knížkou a pokradmu nahlíželi dovnitř, jestli mají smůlu nebo naopak zažijí slastný vítězný pocit – kdy poslední zápis v zatuchlé knize je loňského data, takže následuje odvěký rituál – tlustá čára (pěkně rovná podle plechového futrálu, aby to mělo fazónu) a následně masivním tučným písmem vyvedený pozdrav „Hore zdar!“, obvykle i s letopočtem. To byl pocit, který stál za to. Jelikož Milan byl Pražák a horezdary prestižních pískovcových věží zpravidla vyzobali v týdnu místní lezci, nezbylo, než občas zabrousit i do méně známých či odlehlých lokalit, tedy pokud chtěli zvýšit své šance na nějaký ten prvničkový zářez. Občas to tedy byly pěkný kvaky, pousmál se Milan v duchu, ale zase se občas podařil i horezdar někdy v srpnu, jako třeba loni na Kokořínsku, to byla panečku rarita. Nebo na Žehrově, to byl úplnej horezdarovej ráj, ale tam se Milan dostal zřídka. Mimo písky pak snad už jenom na skalkách v Rudolfově v Jizerkách, kam jezdil za kamarádem Honzou. Štvalo ho, když se při honbě za horezdary porušovala pravidla a lezlo se na věže už v zimě. Na to byl největší expert Karel, postarší lezec, zvaný „Prófa“, který takový horezdar před sezónou škrtnul, napsal to znovu a k tomu obvykle nezapomenutelnou doušku typu „V zimě lezou na písku jen kokoti!“ Jednou pak po takovém lovu aktéry původního zápisu potkali. Skončilo to svorným čekáním všech zúčastněných v čekárně turnovské úrazové ambulance a několikanásobným šitím. Jo jo, slavné i neslavné chvilky disciplíny zvané lov horezdarů… Během tohoto přemítání vyšel Milan do posledního, páteho patra. Schody tady končily, ale vlastně ne tak docela, protože hned vedle výtahu byly malé kovové schůdky na půdu. Tam přesně Milan mířil. Dveře na půdu byly odemčené (ačkoliv vrátný dole tvrdil opak a Milan od něj vyfasoval klíč s přívěškem, na kterém bylo neuvěřitelné slovo „púda“). Milan otevřel dveře, vstoupil na půdu a rozsvítil. Jako ve všech erárních prostorách i tato byla plná různého harampádí- rozbitého kancelářského nábytku (typický úřednický, léty vyšisovaný sektor imitující buk), zastaralých a nepojízdných kancelářských židlí, plesnivé šanony, které se válely všude po zemi (některé plné, jiné prázdné), avšak nejbizarněji působila sbírka pěti vedle sebe opřených, notně zaprášených obrazů Gustava Husáka hned vedle dveří napravo – všechny zasklené a na rozdíl od jiných obrazů, kterých tu bylo taky poměrně dost, nebylo na žádném z nich sklo rozbité. Asi je sem někdo pokládal pietně a s úctou, pomyslel si pobaveně Milan. Dlouhé úzké půdě dominoval mohutný sloup uprostřed, což byl nepochybně jeden z více komínu této rozlehlé budovy. O komín byl opřený dřevěný žebřík, nad kterým pak byl vikýř z drátěného skla, kterým do spoře osvětlené půdy proudil hranol slunečních paprsků tohoto krásného dne s modrou vymetenou oblohou. Ten žebřík, to si Milan všiml hned zkušeným okem, to bude panečku problém. Protože to nebyl žebřík, ale spíše jen jeho zbytky. Spodní část pěkně prohnilá, vlivem vlhkosti byl žebřík zkroucený, takže spolu se zbytky příček vypadal jako šroubovice nějaké zmutované molekuly DNA. Těch příček, které zůstaly neporušeně ve vodorovné poloze, bylo pouze pět. Čtyři hned dole a jedna úplně nahoře, díky čemuž žebřík ještě vůbec držel v celku. Ostatní příčky byly uprostřed rozlomené a nepoužitelné. Milan žebřík trochu sklopil, zapřel o cihlu čouhající z komína a zkusil vylézt po žebříku bez použití příček. Rukama se držel z vnější strany a nohy zapřel do rozporu v místech chybějících příček. Jediné čeho docílil, bylo ukončení integrity žebříku. Jak se zapřel rozporem, jediná horní příčka praskla a žebřík se rozpadl na dvě části. Milan spadl asi z metrové výšky a rozvířil mračna prachu. Prach efektně tančil ve slunečním svitu. Z žebříku zbyly pouze trosky připomínající gigantický hřeben. To je zase práce, pomyslel si Milan. Mohl se na to vykašlat, sbalit se a jet do firmy, ale to nechtěl. Problém přístupu na střechu ho teď zaujal z lezeckého hlediska. Vodorovné trámy byly od sebe asi metr. Do svislých krovů byly zasazeny tak, že nad každým byla asi pěticentimetrová fuka, takže se za trám dalo klidně zavěsit. Sklon nebyl větší než běžné převisy na bouldrovkách. Milan nyní střechu fascinovaně studoval tak jako novou cestu na stěně. Střecha byla klasická sedlová, takže s nástupem nebyl problém (akorát sit-start by byl problém, zasmál se Milan v duchu, to bych musel uklidit všechen ten bordel naházený na kraje půdy). Pak budu muset jednou rukou otočit kličkou u vikýře a otevřít ho. To možná nebude v tý poloze sranda. No a taky pak budu muset skočit dolu, až se budu vracet, je to tak čtyři – pět metrů. Na druhém konci půdy ležel vyřazený gauč s potrhaným čalouněním. Tak to je odpověď na to jak si cestou zpátky nezlomit nohu, panečku, takovouhle luxusní bouldermatku jsem ještě neměl! Milan přitáhl gauč do slunečního svitu pod vikýřem a postupně se dostával do stavu, který znal jenom ze stěny nebo ze skal. Tedy soustředění na výstup, trocha nervozity a chuť pustit se vzhůru. Dlaní přejel trám v úrovni očí. Trochu prachu, žádný třísky. Tak jo, jdeme na to! Vyšvihl se rukama na trám, prsty zaklesnul do mezery mezi trámem a izolací, nohama se pokusil udělat to samé o trám níže. V teniskách, které měl na sobě, to ale byl problém, noha pokaždé vypadla. Milan se proto pustil trámu a doskočil vedle připraveného gauče. Sundal si boty, ale ponožky si nechal. Ty trámy sice byly ohoblované, ale naboso se mu do toho fakt nechtělo. Další pokus už byl úspěšný. Nohy bezpečně zakotvil do fuky nad trámem a dostal se tak do polohy, na kterou byl zvyklý zejména na bouldrovkách. Trochu zapumpoval rukama, přece jenom sklon střechy byl znát a tohle chtělo hodně síly. Zaplaťpánbu za to zimní mrcasení se na stěně, jinak by mi brzo došlo! K vikýři zbývalo ještě pět trámů, ale to byla pro Milana rutina. Problém byl v té kličce. Když se držel trámu, tak na ní nedosáhl, nohy měl hodně pod sebou a byl tak v nevýhodné poloze. Zoufalý dynamo – skočit po kličce, chytit se jí a zároveň otevřít – Milan zavrhl. To by šlo možná v nějakým blbým filmu, ale tedy fakt ne, rozčiloval se v duchu. Navíc nevěděl, jestli má gauč přesně pod sebou, takže padat zádama napřed se mu nechtělo. Pak dostal lepší nápad. Nohama se pustil, takže teď visel ve výšce nad podlahou půdy. Pomalu rozhoupal nohy a pak švihl levou nohou dozadu, kde byla na komíně řada vystouplých cihel, o které se zprvu snažil opřít žebřík. Podařilo se mu zachytit nohou za tento sporý výčnělek. Díky za každý stup v této cestě! Cihla klouzala o poznání víc než trám předtím, ale noha zatím držela. Milan opatrně posunul chodidlo, pak se lehce na rukou přizvedl a opřel pravou nohu vedle levé. Byl teď v téměř vodorovné poloze, takřka levitoval pod okrajem vikýře. Když mi teď ta noha ustřelí, tak to bude mazec! Pravým chodidlem se více zapřel o hranu komína. Využil tento nepatrný rozpor, přitáhl se rukama k trámu a poté už levačkou dosáhl na kličku. Opatrně jí otočil do svislé polohy, naštěstí to šlo zlehka. Zdaleka ale ještě neměl vyhráno. Levačkou zespoda ťukl do kličky. Vikýř se maličko pootevřel, čerstvý vzduch začal proudit dovnitř mezerou širokou asi pět centimetrů. To mi holt bude muset stačit. Milan se několikrát zhluboka nadechl a vydechl. Teď se musel maximálně soustředit. Času moc neměl – poloha nebyla dobrá, a navíc cítil, že napnutá levá noha už už každou chvíli začne „telegrafovat“. Dlouho se takhle neudrží. Po prudkém výdechu se Milan pustil nohama komína, nyní visel svisle a držel se trámu pod vikýřem. Plechový lem, který tvořil vnější okraj vikýře měl o něco dál, než kam by dosáhl při jednoduchém shybu. No jo, nakonec se stejně tomu blbýmu dynamu nevyhnu, pomyslel si na krátkou chvíli. Poslední výdech, rychlý přítah levou rukou a pravačkou skočil po okraji. Vyšlo to, konečky prstů se zachytily za plechový lem. Pravačku měl vždycky silnější, takže srovnal prsty, pustil se levačkou trámu a začal pomalý shyb na pravé ruce. O zlomek sekundy narval do mezery mezi drátěné sklo a plech i levačku a přitahoval se dál. Hlavou praštil do skla, trochu to zabolelo, ale konečně se okno vikýře otevřelo naplno. Strčil hlavu ven a musel přivřít oči před záplavou slunečního svitu. Mezitím už se zapřel lokty za okraj vikýře a pak už se jenom vykulil ven na kominickou lávku. Ležel tam nehybně asi pět minut. „Tak to byl teda mazec“, řval nahlas a smál se u toho, když se opět postavil. Stál bez bot, na cizí střeše v horkém dubnovém odpoledni. Od Vltavy foukal mírný, příjemný vánek. Párkrát se prošel sem a tam po kominické lávce. Holešovice měl pod sebou jako na dlani, Vltava se leskla v odpoledním slunce. Cítil se báječně. Skoro jako kdybych seděl na Jeptišce a čučel na Labe. Nebo na Svatoškách a na Ohři. Berounka a Kras. Nebo koneckonců i ta Vltava – třeba z Highlandera na Rovišti. Napadalo ho spousta podobných přirovnání. Svět už prostě nebyl najednou tak krutej. Navíc byl plný překvapení. To největší mělo toho dne teprve přijít. Milan se opřel o komín vedle vikýře. Cihlový komín, dvouprůduchový, s hliníkovou komínovou stříškou nazývanou „napoleonka“ - holt profesionální deformaci nezapřel ani v tuto chvíli. Pak ho zaujala podivná věc. Na jedné ze čtyř kotev, co držely stříšku komína, byla drátem upevněná malá černá krabička. Milan se přitáhl blíž. Byla to klasický „filmovka“, tedy obal na kinofilm, poslední dobou v éře digitálů věc, kterou často neviděl. Krabička byla zastrčená do drátu, který tvořil spirálu a dala se tedy poměrně snadno vyjmout. Milan se posadil na komínovou lávku a otevřel filmovku. Uvnitř byl složený čtverečkovaný papír. Milan ho vyklepl ven. Tak ne, nebyl to jen tak složený papír, byla to miniaturní ručně šitá knížečka. Knížečka pod střechou komína? Hmmm… Papír, který tvořil obálku, nebyl popsaný. Zato po otevření na první stránce na Milana vyskočily tři řádky psané titěrným písmem. „Normálka – z půdy po žebříku a vikýřem. I“ „Dům holubí – nástup komínem mezi budovami na římsu a pak na střechu. IV“ „Vltavská hrana – podél hrany budovy za hromosvodem. VI“ Milan na ty tři řádky koukal a připadal si jako ve snu. Tohle mu v hospodě přece nikdo nebude věřit. Možná tak po pátým pivu a možná že vůbec ne. Možná že to v hospodě ani vyprávět nebudu. Tohle byla normální, nefalšovaná – vrcholová knížka. Akorát na střeše uprostřed Holešovic. To znamená, že tady v týhle nijak nezajímavý budově musí pracovat nebo pracoval nějaký lezec. Spřízněná duše. V náhlém popudu otočil Milan list. Další dvě stránky byla plné dat, za kterými vždy následoval jeden ze zmíněných názvů cest a potom nečitelný podpis. Byla to spíš jenom parafa, jméno lezce se z toho vyčíst nedalo. Všechny řádky měly stejný podpis. Poslední datum na pravé strané dole bylo z loňského léta. Milan bezmyšlenkovitě otočil další list. Tady byly už jenom vlevo nahoře dva záznamy. Oba z podzimu minulého roku. Milan na to chvilku koukal. A pak mu to došlo. Z kapsy nyní notně špinavé flísky vyndal použitou propisovačku. Naštěstí jí tam v práci nosil pořád. Vrátil se na první dvoustranu. Pod již napsané tři řádky napsal další. Nejdříve to moc nešlo, papír byl trochu navhlý, propiska nechtěla psát a Milanovi se chvěla ruka. Ale nakonec se to podařilo a na stránce tak přibyl další řádek: „Bez žebříku – varianta normálky. S použitím krovů a komínu vikýřem na vrchol. VI“ No šestka to rozhodně není pískovcová, ani UIAA spíše jako taková fonťácká. Ale zas je to cesta krátká, takže se to dá zkrouhnout dolů. Jako třeba na Chlévišti nebo na Kalichu, tam taky někdy ta písková pětka může být úplný scifi, meditoval Milan. Pak zalistoval v knížce dopředu. Poslední záznam z loňského podzimu opatrně podtrhl (od ruky! – Prófa by ho zabil). Pak se nadechl a už jistou rukou napsal velkým tiskacím písmem: „HORE ZDAR!“
|