LEZEC  OBCHOD  DISKUSE  INZERCE  ANKETY  ODKAZY  PRŮVODCE  MAPY  FOTKY  VIDEO 

 jméno

 heslo 

 Registrace   |   Trénink dělá mistry.
Hledání cesty

Hledání na Lezci

 Metodika
 Trénink
 Ledy
 Skialpy
Knihy
The Push: příběh Tommyho Caldwella
Mastermind: nová kniha o mentálním tréninku pro lezce
Kniha Kamarád ze skal o Joskovi Smítkovi znovu vychází

Závody
2. Makak- bouldrový kolotoč (17.11)
LezeTop Cup 2017 (25.11)
Písecký pavouk (26.11)

Žebříček
Cesty:
1.Ondra 13925
2.Pail 11600
3.Vejmolová 11275
Bouldry:
1.Ondra 11450
2.Stráník 11375
3.Stráník 10825
Hory:
1.Zaoral 6496
2.Coubal 6441
3.Šuraba 6358

Výsledky
ME mládeže (15.09)
Rockmaster (26.08)
SP Arco (25.08)

Deníčky
4378 lezců
661579 cest
Nové přelezy:
Gandalf 7c
Isaac Zenn 7b
Aprender A 7b
Corporació 7c
Loacher 7b+
Maligna 7c+
Especial C 8a
Sandón Y M 7b+
El Mago De 7b
Pacornisas 7c

Stěny
Big Wall - Praha 9 - Vysočany
Rock 'n' Wall - Plzeň
Boulder Bar - Praha 7

Prodejny
LANEX eshop - Bolatice
Lezec-shop.cz - Štěchovice
Rock Point OC Olympia - Brno

Kontakt
REDAKCE:
standalezec.cz
ŠÉFREDAKTOR:
jirkaslezec.cz
INZERCE:
standalezec.cz
IT:
hoplezec.cz

VHT ve Wallisu

Pat a Mat na horách

Protože jsme s kamarády předchozí tři léta strávili ve Wallisu a protože tam pravděpodobně příští rok již nepojedeme, pokusím se zde sepsat, na jakých kopcích jsme byli a jaké to bylo.

Pokud není uvedeno jinak, tak jsme šli normálkami a obtížnost výletů se obvykle pohybovala mezi PD až AD, takže článek je určen spíše pro vysokohorské turisty než horolezce. Abych zdlouhavě nepopisoval věci, které už jiní popsali lépe, dovolím si přidat odkazy na další weby a stručně porovnat jejich a naši verzi výstupu. (Spoustu dalších dobrých odkazů si dovolím nepřidat, protože jsem je buď nenašel nebo zase ztratil.) Kopce jsou řazeny chronologicky tak, jak jsme je navštívili, současně je uvedeno i datum, protože to někdy mnohé vysvětluje. Uváděné časy jsem vyčetl z EXIF informací z fotografií mých kamarádů, takže také záleží, jak mají ve svých fotoaparátech nastaveny hodiny.

Původně jsem uvažoval, že před samotným seznamem kopců bych nejprve sepsal určitý teoretický úvod plný různých hospodských rad ohledně VHT v Alpách, ale když si pečlivě přečtete například http://www.horolezeckametodika.cz/, tak to dopadne stejně a těch pár dalších špatně přenosných zkušeností se pokusím vměstnat k jednotlivým kopcům. Některé zážitky mohou být zkresleny tzv. "vzpomínkovým optimismem" a ve skutečnosti to tenkrát třeba taková legrace nebyla.

  • VSK Vertical, Hory a ten stary dobry: VSK Vertical, Hory- doporučená literatura, používáme k inspiraci

    Allalinhorn (4027 m, východní hřeben - Hohlaubgrat PD, 1. 7. 2007)

    Moje první seznámení s Wallisem

  • Allalinhorn: SummitPost, wikipedia.de, 4000er.de
  • Petr Doubek, Allalinhorn - nákres a mapka, kudy to správně vede
  • Alpy 4000+, Allalinhorn 4027 m

    Na Allalinhorn vede lehká normálka z konečné stanice metra. Tento výstup má v Saas Fee komerční název "Meine erste Viertausende", podle toho to také vypadá a nemá cenu to příliš rozebírat. I když jeden odkaz k normálce si neodpustím: HoryInfo, Allalinhorn bez lidí

    Cestou od Stausse Mattmark na Britannia Hütte
    Cestou od Stausse Mattmark na Britannia Hütte (foto Knapík, 30. 6. 2007)

    Zajímavější je východní hřeben zvaný Hohlaubgrat, který nám v červenci 2007 posloužil jako aklimatizační výstup. Auto jsme nechali u Mattmark Stausee (výhodou je vysoká nadmořská výška přehrady), od hospody šli mírně dolů doprava, po chvíli kličkování jsme překročili říčku, po suťovém hřebínku vystoupali na ledovec a přes ledovec došli na Britannia Hütte. Když to hodně přeženu, tak to je něco jako Sliezsky dom, ale v Alpách. Další den ráno společně s davem po ledovci mírně doleva nahoru, později více nahoru na hřeben, po hřebeni ke skalnatému pásu. Jedná se o cca 30 metrů lezení, bylo tam i asi 6 nýtů, obtížnost nízká, mačky jsme nesundávali. Pak už jenom kousek po sněhu na vrchol, kde jsme byli přibližně v 9:00 (ale už si nepamatuji, kdy jsme vstávali).

    Ještě poznámka k Hohlaubgratu: správně se to asi má chodit po hřebeni už odspodu, jak to popisuje Fanda (Cesty do nebe, Walliské Alpy), který tam byl stejný týden jako my. Jenže spodek hřebene je zřejmě nezábavný kamenolom, který se obchází zprava po ledovci.

    Lepší nejspíš je sestupovat normálkou. My jsme bohužel sestupovali opět po skalkách, takže jsme se museli komplikovaně vyhýbat ostatním vystupujícím. Druhá naše chyba (za kterou to zřejmě v diskuzi schytám) bylo to, že jsme šli ve čtyřech na jednom laně a rozhodli jsme se, že lano nahoře pověsíme na fix, ti méně zkušení tak nějak s pomocí lana sejdou nebo slaní (přičemž zanechají procvaknuté expresky) a ten poslední se potom přiváže na konec lana a celé to sejde (dole někdo bude lano přidržovat, kdyby něco; jinak na písku občas vylezu i VII a někdy i s písmenkem, takže tohle bylo realizovatelné). To byla ale pěkná blbost! Je to takové zvláštní, když slézáte přivázaní na lano a o dvě expresky níže chce po stejném laně nějaký Angličan žímarovat nahoru. Takže příště žádné vlastní fixy, všechno jistit pokud možno průběžně a nerozmotávat více než cca 10 metrů lana. Nevšímejte si toho, že guidi (bergführeři, horští vůdci) táhnou ovce (klienty) na velmi krátkém laně (max. 3 metry), oni tam to lano nemají pro svoji bezpečnost nebo jištění, ale proto, aby mohli táhnout platící ovce.

    Z Britannia Hütte jsme šli dolů po nějaké pěšině, která byla skvěla, ale měla jedinou vadu, že končila o pár set výškových metrů níž, než jsme měli auto. Naštěstí měl dobrovolník štěstí na stopa a nemusel jít pro auto celou cestu pěšky.

    Dom (4545 m, 1. pokus normálkou PD 4. 7. 2007, Festigrat PD+ 5. 7. 2007)

    Nová dimenze alpinismu: zimní výstup v létě

  • Dom: Wiki, climber.cz, 4000er.de
  • Lezec, Dom a pravda o normálce na Mont Blanc - na můj vkus zbytečně "low cost", ale jinak mi jsou sympatičtí
  • Ofocená knížka Die Normalrouten auf alle Viertausender in den Alpen, Dom a Täschhorn: mapka, nákres

    Auto jsme nechali v Randě na trávníku před kempem Attermänze (?), stojí to cca 5 franků na den. Cesta na Domhütte trvá čtyři hodiny (v polovině je Europahütte) a moc mě to nebavilo a navíc jsem se zpotil. V horní části cesty na chatu jsou řetězy a jiné železo. Můžete hrát hru, že kdo se dotkne rukou skály, má trestný bod a kdo se dotkne železa, má pět trestných bodů. Podle mě to bez bodu nejde.

    Na Domu nám nějak nepřálo počasí. Chatařka ráno (budíček ve 3:30?) říkala "bit windy", když jsem venku před chatou vařil snídani, tak to opravdu nebylo nic moc, ale podlehli jsme davové psychóze a šli jsme. Nejdřív po suti okolo českých stanů (chatař je moc nemusel, protože mu akorát chodí na chatu s odpadky, na záchod a ani pivo si nedají), potom kousek dolů na ledovec a nahoru po levém kraji ledovce co to jde až pod Festijoch. Je tam jeden chyták, zhruba v půlce cesty k Festijochu odbočuje doleva nahoru na hřeben pruh sněhu. Člověk by si skoro myslel, že tudy se jde na Festijoch, ale není to pravda. Už se spletlo víc lidí (Zdendovy cestopisy - Bishorn 2007).

    Výstup z ledovce nahoru na hřeben byl téměř čistě po sněhu (začátek července), v dolní časti ze sněhu koukaly fixní lana. Nejvýhodnější bylo sbalit lano, vzít do ruky druhý cepín a cupitat ve sněhu se dvěma cepíny strmým sněhem přímo nahoru na hřeben. Pár metrů po hřebínku okolo fixních lan ke skupince křížků a pomníčků. (Destičku tam má i nějaký pan Kučera.) Odtud slanit (nejlépe od nejmasivnějšího křížku) cca 10 metrů do sedla, ale lze to i slézt. Bylo cca 8:30, žádná sláva. V sedle Festijoch jsou dvě možnosti: buď dále po hřebeni Festigrat nebo zahnout na druhý ledovec a dlouhým obloukem okolo séraků a svahem nahoru. Počasí v sedle nebylo nic moc, trochu sněžilo, foukalo, výhledy také nic moc, do Festigratu se nikdo nehrnul, dvě dvojice šly po ledovci. Tak jsme šli za nimi. Čím jsme byli výše, tím horší bylo počasí, chvílemi by se dalo hovořit o vánici. A tak jsme získali další dvě zkušenosti. První zkušenost je, že i když jste podle výškoměru cca 200 metrů pod vrcholem, tak pokud chce jeden jít dolů, tak se jde dolů. Nemá cenu vymýšlet varianty typu: "Počkej tady, za půlhoďky jsme zpátky." Tomu čtvrtému je stejně jasné, že to bude v hospodě u piva zbytek roku poslouchat, takže asi fakt chce dolů. A druhá zkušenost je, že když jdeme ve čtyřech, tak není od věci mít dvě lana, i když na ledovci jdeme navázaní pouze na jednom. Lze tak v případě sporu nebo probl0mu rozdělit čtveřici na dvě dvojice bez řezání lana. No nic, aspoň jsme "obhlídli nástup".

    Další den je opět slovy chataře "bischen windig", tentokrát se jdeme projít jenom dva. Dva zůstavají na chatě. Po včerejší vycházce máme skvělé tempo, přibližně v sedm hodin jsme na Festijochu. S počasím to je opět horší. Tentokrát zkusíme Festigrat, je orientačně jednodušší (pořád nahoru) a hlavně kratší. Sněhu po kolena. Za námi nějaká trojice (Italové? Španělé? jinak nikde nikdo) a vůbec nás nechtějí předběhnout. Znají všechny takové ty finty, co známe i my. Rozmotávání lana, přestávka na pití, atd., prostě stále za námi. Počasí nic moc, viditelnost také nic extra, v Krkonoších tak na dvě tyče. Dohrabali jsme se do místa, odkud to už výše nešlo, problém byl, že tam chyběl kříž, jenom nějaký klacek. A na každém Alpském vrcholu přece musí být kříž. Navíc údaj z výškoměru také nesouhlasil, ale to by šlo svést na špatné počasí. Na chvíli se to protrhává a vidíme, že skutečný vrchol je ještě pár desítek metrů vlevo nad námi. Tak jdeme tam. Kříž, cca 9:15, výhledy nula. Sestoupit jsme se rozhodli normálkou a to byla chyba. Za takového počasí je to orientačně velmi obtížné. V bílé tmě a hlubokém sněhu ani pořádně nevíte, jestli jdete nahoru nebo dolů. Jediným dostatečně výrazným orientačním bodem jsou seraky, ty jsme omylem našli a dobrý pocit jsme z nich neměli. Potom jsme zase asi půl hodiny bloudili v bílé tmě a zase jsme našli ty samé seraky. Časem se naštěstí viditelnost zlepšila a po slalomu mezi trhlinami jsme opět dorazili do Festijochu, kde byla naše stará známa trojka. Příště v takovém počasí radši po hřebeni a nebo ještě lépe zůstat na chatě. Další zkušenost: je dobré mít s sebou čaj v termosce, protože voda v PET láhvi může někdy zmrznout a člověk se potom mnoho nenapije.

    Dole na ledovci pod Festijochem už bylo zase hezky. Jinak časy si nepamatuji. Myslím, že na chatě jsme mohli být tak ve tři. V šest jsme byli v kempu v Randě.

    Dom (5. 7. 2007) Dom (2. 9. 2007)
    Najděte pět rozdílů (foto já 5. 7. 2007, Knapík 2. 9. 2007)

    Dufourspitze (4634 m, z Monte Rosa Hütte PD+, 7. 7. 2007)

    Do třetice všeho dobrého

  • Wiki, Dufourspitze
  • Wiki, nákres normálky
  • Cesty do nebe, Walliské Alpy - Fandu s Martinkou jsme předběhli na hřebínku
  • Ofocená knížka Die Normalrouten auf alle Viertausender in den Alpen, Nordend, Dufourspitze: mapka, nákres

    Auto jsme nechali opět před kempem v Randě. Drobná výhoda je v tom, že ubytované v kempu vozí Taxi Freddy do Zermattu za 12 franků zpáteční. Ale musí být alespoň čtyři lidi, to potom přijede i na zavolání.

    Cesta na Monte Rosa Hütte připadla na den, kdy nám nosičům byl původně slibován odpočinkový den. Podle toho to také vypadalo. Dva jeli hezky se všemi batohy zubačkou na Rotenboden (předposlední stanice na Gornergrat) a dva jsme šli na lehko pěšky. Zubačka mi totiž tenkrát příliš levná nepřišla, byl jsem ještě student. Z Rotenbodenu kýčovité výhledy na Matterhorn a dále už s batohy víceméně po vrstevnici na ledovec. Vzhledem k tomu, že o víkendech zřejmě bývá na Monte Rosa Hütte docela nával (jedná se o barák velký asi jako Britannia Hütte, žádná romantika jako na Domhütte), tak je cesta po ledovci značena (tyče s praporky) a místy i zabezpečena (zábradlí, hadry na ledě, aby to nesmekalo). Na chatu to je pak ještě kousek do kopce a v paměti mi tehdy ulpěl zajímavý přírodní úkaz: sympatické štíhlé děvče s naloženým batohem a do kopce ji nestačil ani její přítel.

    Už jsme tu byli týden a měl to být náš třetí kopec. Podle toho jsme také na chatě vypadali, glutaman z gulášových polévek mi vyloženě nedělal dobře. Hůř vypadali snad pouze dva Češi, kteří pravě dokončili výstup východní stěnou Monte Rosy. (Tenkrát mi to bylo jedno, ale dnes by mě jejich výstup zajímal. Jaké to je?) Noc na chatě nic moc, smrad, vedro. Někomu nesedla výška, tak celou noc prozvracel na chodbě, naštěstí ne nám do batohu.

    Ráno (budíček ve 3:00?) se vyrazilo ve tmě sutí okolo českých stanů (někteří stanují kousek od chaty, jiní až na Obere Platje na začátku ledovce) a zde jsme udělali chybu. Věci neznalého turistu táhnou mužici mírně doprava na ledovec, ale to je ledovec, který vede mezi Dufourspitzí a Lyskammem. Správnější je tlačit se sutí a sněhovými fleky doleva nahoru právě na Obere Platje na ledovec. Nazout mačky (cca 5:30) a po ledovci pořád nahoru. Zde se krásně projevila naše aklimatizace. Zatímco někteří kolemjdoucí se motali, zvraceli, atd., tak my jsme si doslova prozpěvovali, ale radši nebudu psát o čem. (Pamatuji si, že jedna píseň byla o slečně Anči a pokrývačích na pavlači.) Možná také pomohlo, a to jsme odkoukali od jednoho vůdce, že jsme nešli přímo do kopce, ale dělali jsme velmi široké a táhlé serpentiny s mírnějším sklonem. Přeci jenom ty vyšlapané dálnice vznikají hlavně při sestupu v rozměklém sněhu a z kopce člověk vždycky chodí víc přímo. Takže po ledovci až do sedla, tam jsme byli jedni z prvních (cca v 9:00) a překvapivě čerství. V sedle doleva strmě nahoru, následoval ostrý vodorovný sněhový hřebínek, který jsme zbaběle jistili ze štandu a s jednou smyčkou na šutru uprostřed hřebínku. Dále opět strmě po sněhu nahoru. A následoval skalnatý hřebínek (zasněžený, takže stále v mačkách), který jsme šli tak nějak průběžně a obhazovali lano přes skalní hroty. Místy byly i nějaké nýty a v jednom koutku paže turistovy potěšilo i fixní lano, na RP si nehrajeme. Na vrcholu jsme ten den byli první cca v 11:00. Je to docela příjemné, když se za nikým netáhnete ve frontě. Luxusní výhledy, trochu pofukovalo. Z druhé strany hřebene přišli nějací Poláci, začali jásat, fotit se s vlajkou, hmm, sbalit a odchod.

    Sestup jsme jistili tak nějak podobně, koutek okolo fixu jsme zvládli bez slaňování. Dolů do sedla (cca 12:30) a na sluníčku nás už očekával rozměklý ledovec, který mému lezeckému příteli způsobil ještě větší psotník než omrzlé prsty na Domu. Přeci jenom po ledovci dolů to byl ještě kus cesty a ranní písnička o slečně Anči byla jedna z těch méně vulgárních věcí, které byly ten den k slyšení. Docela jsme se bořili. Na chatě jsme mohli být před třetí hodinou? Nevím, ale tenhle výlet se mi hodně líbil. Pak ještě zpátky na Gornegrat a bez batohu dolů do Zermattu.

    Vrcholový kříž na Dufourspitzi
    Kříž na vrcholu Dufourspitze (foto Knapík 7. 7. 2009)

    Dent Blanche (4357 m, AD, 2. 9. 2007)

    Luxusózní víkend

  • VSK Vetical, Dent Blanche a Weisshorn
  • Dva zuby ve Wallisu: HAVRAN.info, Lezec - zaslouží uznání za sportovní výkon: vynáška stanu na chatu; jinak se mi zdá, že sněhu měli akorát, že by se příliš zdrželi jištěním a slaňováním?
  • Ofocená knížka Die Normalrouten auf alle Viertausender in den Alpen, Dent Blanche: mapka

    Jednalo se o víkendovou akci (plus jeden den) na konci léta. Dva si jeli odpytlit Dom a my dva jsme jeli na kopec, který už vypadal jako hora. V souvislosti s Domem si ještě dovolím několik poznámek: Výstup z ledovce na Festijoch je na konci léta úplně jiného charakteru než byl na začátku července. Údajně prý fixní lana a cesta po skále. Maličká Domhütte je v sezóně plná až po střechu, na večeři se všichni do jídelny nevejdou a večeří se po skupinách. A poslední poznámka: z údolí, ze kterého se vychází na Cabana Dent Blanche, to je do Randy (odkud se vychází na Dom) cca 100 km. Pokud se domluvíte "až budete dole, pošli sms a já pro vás přijedu", tak můžete čekat i několik hodin.

    Cestu na Cabana Dent Blanche si příliš nepamatuji, druh na laně tvrdí, že to bylo dlouhé. Jiní kamarádi (z Ortleru, viz dále) vyprávěli u piva, že jednou šli na chatu na skialpech a v půlce museli přespat v záhrabu. Aspoň že je chata vysoko. Což ale také není úplně dobře, protože aklimatizace nám ty dva měsíce rozhodně nevydržela. Počítali jsme tedy s tím, že jeden den dojdeme na chatu, další den vyrazíme ráno jako poslední "obhlídnout nástup" a aklimatizovat se a třetí den definitivně zaútočíme na vrchol. Samozřejmě jsme nevylučovali možnost dojít na vrchol už během aklimatizace.

    Chatař byl nepálského původu, uměl mizerně francouzsky a ještě hůře anglicky, ale ze všeho měl legraci. Nás prokouknul okamžitě a v plné chatičce (atmosféra asi jako na Domhütte) nám přidělil místo na hromadě dřeva u dveří. Asi tušil, že kromě téměř povinné polopenze (máme teorii, že na alpských chatách jdou peníze za nocleh svazu a peníze za jídlo chataři, takže když už při prvním telefonátu na chatu zmíníte "mit essen", tak jde hnedka všechno lépe) toho příliš neutratíme. Byla to moje první polopenze a od té doby jsem měl polopenzi na chatě vždy. Pořádný kus masa a pak se ještě přidávalo. Večer jsme udělali chybu, že jsme si nenabrali vodu do lahví, dokud tekla z tajících ledovců. Ráno už netekla, což pro movité alpinisty ze západu není problém, ti si ráno do termosky zaplatí vroucí vodu, přidají pytlík čaje a jdou na kopec. My jsme počkali, až všichni odejdou a začali jsme na chataře dělat smutné oči. Chatař s věčným úsměvem na tváři nám slil zbytky a mohli jsme také vyrazit do tmy.

    Na Dent Blanche je hezké, že v podstatě už od chaty (konkrétně od sudu u kadibudky) se leze po skále. Odpadá tak nepříjemné kličkování v suti, které částečně kazí dojem například z Matterhornu nebo Weisshornu. Jde se podél hřebínku nahoru, v jednom místě byl pás sněhu, ale na mačky to nebylo. Ke konci strmé části je vhodnější uhnout do suti doprava a obtraverzovat nevýraznou věžičku. Ale trefujte to po tmě. Následovala plochá část po sněhu, odbočka po levé straně hřebene a blížilo se něco, co už by bylo možné nazývat i horolezením. Naštěstí se už rozednilo. Lezecké partie už popsali jiní, navíc stejně jsme šli v řadě za ostatními. Jakékoliv pokusy o předběhnutí nebo oblezení skončily tím, že jsme se akorát zapotili a stejně jsme nic nezískali. V jednom místě (při oblézání jedné zaseklé dvojice ve skalkách nad kuloárem) jsem dokonce založil friend, což není úplně normální. Máme totiž poučku, že pokud v terénu o obtížnosti AD musíme založit friend, tak není něco v pořádku. (Podruhé jsem založil friend o rok později na Ortleru na Hintergratu, tam to taky nebylo úplně v pořádku, hlavně sněhu bylo nějak zbytečně mnoho.) Mimochodem, friendy nakonec nosíme dva - žlutý a modrý Rock Empire respektive Koubu. Šedý je moc malý, červený už je moc těžký. K tomu tak tři až pět delších expresek a několik delších smyc. Máme i dva šrouby do ledu, ale ještě jsme je nemuseli použít.

    Další postup si příliš nepamatuji, nedostatečná aklimatizace se projevovala podobně asi jako když jdete o zavíračce z hospody. Naštěstí v tomto směru máme slušný trénink. Na vrcholu jsme byli v 9:45. Při sestupu dolů jsme dvě délky slaňovali, jedna byla z šutrů nad kuloárem, druhá byla v kuloáru. Zbytek kuloáru jsem nějak psychicky nevydržel (mnoho lidí, mnoho lan) a radši jsme ho slezli, neboť jsme to považovali za rychlejší. A dolů a dolů… Nevím, kdy jsme přišli na chatu, rozhodně jsme před večeří stihli i nějaké pivo. Stejně jsme měli domluvenou ještě jednu noc, i když bylo jasné, že po dnešní úspěšné obhlídce nástupu už další den půjdeme pouze z kopce. Pohrávali jsme si s myšlenkou sestoupit do Zermattu, auto s druhou dvojicí stejně bylo v Randě (respektive na Domhütte), ale nakonec zvítězila lenost. I když chatař tvrdil, že prý to je pohodová vycházka, ale věřte nepálci, co se pořád směje. Šel někdo někdy z Cabana Dent Blanche do Zermattu?

    Panorama z vrcholu Dent Blanche
    Panorama z vrcholu Dent Blanche (foto Béďa, 22. 8. 2007)

    Rimpfischhorn (4199 m, PD, 19. 7. 2008)

    Příjemná aklimatizace

  • Rimpfischhorn: SummitPost, 4000er.de
  • Horalka, od Berghaus Flue na Rimpfischhorn - kamarád mého kamaráda, takhle jeho výlet dopadl: z Cervinie do Zermattu a Západní Rimpfischhorn (4001m), nebral bych si z něj příklad
  • Wallis 2007, Renča - tihle byli s Fandou na Rimpfischhornu vloni, když my jsme byli na Allalinu
  • Ofocená knížka Die Normalrouten auf alle Viertausender in den Alpen, Rimpischhorn: mapka

    Příprava na sezónu 2008 nebyla úplně optimální. Spolulezec se oženil a budoval hnízdečko lásky, já jsem již rok chátral v pracovním procesu a těžce se smiřoval s koncem mého studentského poflakování. Jako aklimatizační kopec jsme zvolili Rimpfischhorn, hlavním důvodem byl snadný i když asi ne příliš legální přístup pod kopec. Stačilo v Täschi zahnout doleva do kopce, jet autem, co to jde, ignorovat drhnutí podvozku o nerovnosti silničky, na Ottawanu nechat auto, projít okolo Täschhütte a na luxusní louce nedaleko od potůčku postavit stany. Krásné místo, ani bych se nedivil, kdyby se to nesmělo. Nějací drsoni tábořili ještě výše v suti u plesa vpravo od výstupové cesty.

    Cesta na Rimpfischhorn vede ze začátku společně s cestou na Alphubel, na sněhu se odbočí doprava, kousek z kopce po suti a po dalším ledovci obejít Rimpischhorn zprava do sedla (ze sedla vlevo od Rimpischhornu - Allalinpass - se přichází na Rimpfischhorn z Britannia Hütte). Ze sedla následuje strmé stoupání nejprve po sněhu, později kousek vlevo a pár kroků po skále. Zde zápolili guidi se svými ovcemi. Než jsem rozmotal lano pro našeho kamaráda, který vloni na skále nepůsobil příliš sebejistě, zjistil jsem, že kamarád již guidy obešel a šlape už nahoře po sněhu k vrcholu. Je vidět, že když nemá ženskou, tak jde výkonnostně nahoru. Na vrchol to dále bylo po sněhovém hřebínku. Pěkné výhledy, trochu foukalo. Část sestupu po skalách jsme radši odjistili, i jeden hrot jsme smyčkou obhodili. Krásný výlet. Zajímavý by mohl být přechod Rimpfischhornu, prý to je AD?

    Kousek od vrcholu
    "Už tam budem?" (foto Knapík, 19. 7. 2008)

    Pokus o Weisshorn (4505 m, AD, 21. 7. 2008)

    Postavíme si sněhuláka

  • Wiki, Weisshorn
  • VSK Vertical, Dent Blanche a Weisshorn - podmínky nic moc, dobré info
  • HAVRAN.info: výstup, sestup - v tomhle počasí bych tam být nechtěl
  • Lezec.cz, Weisshorn, tip na výlet pro ťáponohy - takhle to vypadá, když na to někdo má
  • Ofocená knížka Die Normalrouten auf alle Viertausender in den Alpen, Weisshorn: mapka, nákres

    Spolulezec svěřil své "vzácné luxusní zboží" (rozuměj ženu, tohle vlastně byla jejich svatební cesta) do opatrování našemu kamarádovi (ten, co výkonnostně roste), nechali jsme se svézt do Randy a od kempu jsme vyrazili na Weisshornhütte. Jde se přes golfové hřiště doprava. V místě, kde široká cesta stoupá do kopečka na jeden green, tak do porostu doprava směrem k řece odbočuje šipka "Fussweg". Když to nenajdete, můžete jit na golfovém hřišti doleva za řekou proti proudu, ale to nám přišlo jako horší varianta. Na Weisshornhütte to jsou slušné čtyři hodiny a tento rok mi to opravdu nesedlo, práce má špatný vliv na formu. Tak tak jsme stihli dojít na chatu před bouřkou. Bohužel to ale znamenalo, že nahoře sněží. A do dvou v noci, kdy se na chatě vstávalo, napadl sníh i u chaty. Takový ten krásně mokrý a těžký, ideální pro stavění sněhuláků. Tak jsme se zkoulovali a šli jsme zase do peřin.

    Ještě se vrátím k popisu chaty. Vyloženě domácí atmosféra. S chatařem sice domluva nic moc, ale chatařovy dcery jedna radost. Holky krev a mlíko, hlavně ta mladší. Tipuju to tak na D (nemyslím tím alpské diffile, i když…) a 5 (a tím nemyslím UIAA). A tohle když se na vás vyvalí jenom v tílku do okénka, tak někteří zapomínají, že jsou na svatební cestě. Jinak roztomilá malá chata, tak pro 20 lidí. Nás se tam večer sešlo sedm (plus chatařova rodina). Do knihy hostů jsme se ten rok zapisovali jako osmnáctí. Nahoře tuhle sezónu ještě nikdo nebyl, aspoň myslím.

    Ledovec pod skalním prahem
    Dole na ledovci by z nás Pit Schubert neměl radost (foto Béďa, 21. 7. 2008)

    Ráno se tedy místo ve dvě vstalo v osm, v klidu jsme posnídali, pokochali se pohledem na celý bílý Weisshorn a šli jsme zkusit, jak vysoko se prohrabeme. Po ledovci to šlo, na skalním prahu jsme našli fixy, práh jsme nějak překonali a dostali se na sněhovou pláň, která na fotkách vypadá jako suťový svah s pruhem sněhu. Tak jsme se hrabali dále nahoru, až jsme se dostali na skalnaté rameno, kde začínala další sněhová pláň. Mezitím nás ve sněhu předběhl chlapík se ženskou, která ho rozhodně nebrzdila. Ale když viděli, že cesta na Frühstückplatz je celá pod sněhem, tak to také otočili. Na chatě šachy, pivo, zaplatit, poslední úlisný pohled na chatařovu dceru a odchod do údolí.

  • AKA Praha, Walliské Alpy 2008 - za tři dny už to šlo, i když také žádné labůžo

    Matterhorn (4478 m, AD, 24. 7. 2008)

    Na Matterhornu uvidíte, co jste ještě neviděli

  • Alpy4000, Matterhorn – hřeben Hörnli - dobré info
  • Climber.cz, Matterhorn 4478 m.n.m. - dobré info
  • Lezec.cz, Matterhorn (4478m), Ono to fakt není zadarmo - některé časy v diskuzi jsou zajímavé
  • Lezec.cz, Výstup na Matterhorn aneb mariáš ve 4500 m.n.m. - takhle to vypadá, když se daří…
  • Lezec.cz, Další průser aneb nejkrásnější hora světa 2002 - …a takhle, když se nedaří
  • Horydoly, Kudy na Matterhorn - dobrý článek na bulváru

    Sešli jsme se všichni v kempu, byli jsme dobře aklimatizovaní a přemýšleli jsme, jak si po Weisshornu spravit náladu. Předpověď vypadala hodně dobře, tak jsme vyrazili na Hörnlihütte. Taxíkem do Zermattu, pešky na Furi (lanovka je pak levnější), kabinkou na Schwarzsee a dál pěšky v průvodu na chatu. Československé stany stojí kousek pod chatou, takových deset se jich tam vejde, je u nich i malý pramínek vody. Při naší návštěvě Hörnlihütte totiž na chatě netekla voda a například i na čištění zubů bylo třeba si koupit PET láhev. (Přitom splachování záchodů fungovalo.) Vnucuje se myšlenka, že šlo hlavně o peníze, i když dokázal bych vymyslet i jiná vysvětlení (málo vody, nesplňovala hygienické normy). Nicméně pramínek u stanů to řešil.

    Odpoledne před výstupem jsme si prošli začátek trasy, ale druhý den nám to bylo stejně k ničemu a pokud jsme se nedrželi guidům za zadkem, tak jsme v té suti bloudili. (K tomu poučka jednoho staršího pána platná dodnes: "Cesta na Matterhornu se hledá jednoduše. Když se ti to začne sypat pod nohama, tak jdeš špatně.") Stejně tak jsem došel k závěru, že nemá význam řešit nějaké kuloáry a jestli zleva, zprava nebo po hřebeni. Za bílého dne vždy nějak trefíte a v noci v tom kamenolomu stejně zabloudíte. Nebo aspoň my ano. Takže nic nevymýšlet, nepředbíhat a hezky do fronty. Vůdcové cestu trefí i poslepu a pokud nebudou mít dojem, že ohrožujete jejich byznys, tak jim budete ukradení. Ohrožováním jejich zájmů se myslí především znevažování technické obtížnosti výstupu v přítomnosti platící ovce nebo domáhání se toho, aby vůdce na vaše přání na chvíli zastavil a pustil vás před sebe. Prostě vůdce dostane na české poměry velké peníze (odhaduji v přepočtu cca 20.000 CZK) za to, že dotáhne ovci na vrchol, nahoře ji vyfotí a stáhne ji bezpečně dolů. V případě hodně slabé ovce jsou vůdci dva, jeden táhne, druhý tlačí. Pokud se vám to nelíbí, můžete jít jindy nebo jinudy a nebo sklopit uši a poslušně šlapat za nimi.

    U jistících tyčí, kterých je po cestě plno, si dovoluji doporučit je jednou maximálně dvakrát obhodit lanem a pokračovat dál. Pokud u nich budete vymýšlet něco složitějšího, hrozí buď zbytečně velké tření lana a/nebo zbytečné zdržování se. Někdy se lze u tyče potkat s guidem a v tom případě je potřeba hodně asertivní chování, oni to dělají stejně.

    Podle poučky, že sestup trvá stejně dlouho jako výstup, jsme se předem dohodli, že by bylo správné nejpozději o půl jedenácté otočit dolů. Samozřejmě pokud vrchol nebude vyloženě na dosah. Já s kamarádem jsme to stihli. Oproti normálu trochu více sněhu (mačky jsme nasazovali asi v půlce cesty na Solvayku), naprosté bezvětří, na vrcholu pouze v jednom krátkém a v jednom dlouhém triku, ideální "gipfeltag". Můj běžný spolulezec se svým "vzácným zbožím" se trochu opozdili. Původně měl být "drahocenný poklad" svěřen mě (s cizím chlapem se ženská více snaží), ale večer před naším výstupem se z hřebene zřítil jeden Čech a spolulezec rozhodl, že kdyby k něčemu takovému mělo dojít i u nás, tak že si radši svoji ženu zabije sám. Morbidní, ale logické. A já přišel o vrcholovou pusu.

    Švýcarský vrchol Pusa na italském vrcholu
    Vlevo: na švýcarském vrcholu bylo obsazeno (foto Knapík, 24. 7. 2008), vpravo: drahocenné zboží na vrcholu (foto neznámý imperialistický alpinista, 24. 7. 2008)

    Sestup nebyl zrovna naší alpinistickou chloubou. "Drahocenné zboží" vykazovalo známky opotřebení a podobně jako jiné ovce vyskytující se na kopci bylo nutné jej místy spouštět. V tom jsme ovšem nebyli tak zruční a sebejistí jako místní guidi a tak následující časy byly: Solvay 13:00, Hörnlihütte 22:00. Nad a pod solvaykou jsme dvě délky slaňovali. Někdy ve tři odpoledne mi došla voda, dva a půl litru zřejmě na tak ucajdaný výlet nestačí. Také jsem si vzpomněl na vtipnou poznámku někde na internetu: "Výstup začíná s čelovkou a končí s čelovkou." Připadal jsem si, jako když jdu z práce. Bez oběda, unavený, na sobě stejné oblečení a přilbu s čelovkou jako nosím na stavbě, do postele za tmy, tohle má být dovolená?

    Ještě popis italské normálky:

  • VSK Vertical, Matterhorn by Lion grad
  • Lezec, Matterhorn Lvím hřebenem

    Ortler (3905 m, Hintegrat, AD-, 27. 9. 2009)

    Trochu dřina, ale opět luxusózní víkend

  • Jan Virt, Hintergrat
  • Treking, Hintergrat na Ortler
  • Wiki, Ortler

    Ortler není ve Wallisu ani ve Švýcarsku, ale za to se podle mě jedná o velmi hezkou túru a pro nás to byl pěkný kontrast k Matterhornu. Měli jsme tam sice trochu více sněhu, ale o to méně tam bylo lidí. Narazili jsme tam na dva nové kamarády, jejichž jedinou povahovou vadou bylo snad jenom to, že původně byli z Prahy. Naštěstí jeden z nich zmoudřel a přesídlil do Liberce. Pak už na celém hřebeni byla pouze jedna dvojka, která nás všechny suše předběhla v místě, kde se kousek slaňuje na lávku vlevo pod hřebenem (při pohledu do kopce). Při výstupu došlo překvapivě i na friendy a v klíčovém spárokoutku na technické lezení stylem "hrot mačky do expresky a cepín zaháknout do dalšího jištění". Viděl jsem někde i fotky, že bylo tolik sněhu a zřejmě pevného, že dotyční celý koutek obešli zleva. Někdy také pomohlo na chvíli sundat silné rukavice, chyty se potom daly lépe držet. Odchod z chaty Hintegrat Hütte v 5:00 (na konci září začíná den později než v létě), slaňování v cca 9:30, vrchol 12:30, bivakovací bouda cca 13:30, Payerhütte cca 16:00 (časy mohou být hodně nepřesné), žádné terno. Sestup normálkou jsem očekával snadnější, za daného stavu sněhu to klidně mohlo být i PD. Zpestřením výletu bylo vyzvednutí jednoho děvčete, které čekalo v bivaku, zatímco její přátele jsme potkali mezi vrcholem a bivakem. Doufali jsme, že se na Payerhütte trochu rozšoupne, ale holt smůla. Jinak velmi krásný výlet.

    Někde na hřebeni
    (foto Zelňačka, 27. 9. 2008)

    Strahlhorn (4190 m, PD-?, 2. 8. 2009)

    Nudná aklimatizace plná dojmů

  • 4000er.de, Strahlhorn
  • SummitPost, Strahlhorn
  • Treking, Strahlhorn (4 190 m), Walliské Alpy
  • Petr Doubek, Strahlhorn, výstup z Britanniahuette pres Fluchtpass - zajímavější varianta výstupu, ale nějak jsme to netrefili
  • Ofocená knížka Die Normalrouten auf alle Viertausender in den Alpen, Strahlhorn: mapka

    V roce 2009 jsme plánovali jako aklimatizační kopec využít Wiessmies, ale výstup byl plánován na víkend a vedoucí zájezdu (já jsem pouze nosič lana bez hlasovacího práva) rozhodl, že u Wiessmiesu si chatu nezasloužíme a na dva stany že nebude místo, protože stejný víkend se na tento kopec chystá z Čech nějaká cestovka. Tak padlo rozhodnutí na Strahlhorn, který měl být snad ještě nezáživnější než Wiessmies. Pokud totiž ve Wallisu koukáte z jakéhokoliv kopce, tak normálka na Strahlhorn váš pohled rozhodně nezaujme. Tento kopec v předchozích letech fungoval jako výhružka, že prý když budu zlobit, tak za trest půjdeme normálkou na Strahlhorn. Výhodou alespoň mělo být, že nocleh bude zadarmo na kopci Schwarzberg. Spíše o něco níže, zkrátka někde na hřebenu přes ledovec naproti od Britannia Hütte. A hlavně nevysoko od Stausee Mattmark. Přibližně dvě hodiny chůze, nejprve od hospody podél přehrady tunelem, potom po široké cestě do kopce k nějakému stavení, odtud dále do kopce a na posledním aspoň trochu travnatém fleku postavit stany. O kousek dál šlo nabrat vodu z tajícího sněhu. Fanda s kolektivem tam tábořili v roce 2007 (Cesty do nebe, Walliské Alpy). Aby zabránil vzpouře, tak vedoucí zájezdu sliboval krásné výhledy z vrcholu na masiv Monte Rosy a Mischabelgruppe.

    Druhý den ráno (cca v 5:00) jsme viděli, jak se na protějších kopcích střídá jeden blesk za druhým. Nějak jsme si namluvili, že to je někde v Itálii a že vítr fouká od nás, takže ta bouřka se nás vlastně vůbec netýká. Navíc po chvíli čekání jsme zahlédli i nějaké čelovky, jak vyrážejí z Britannia Hütte, přecházejí ledovec a podcházejí Allalinhorn, takže počasí snad nebude tak zlé. Na Britannia Hütte beztak mají dobrou předpověď. Od stanu jsme sešli kousek z kopce na okraj ledovce a po jeho levém kraji (při pohledu do kopce) jsme začali stoupat vzhůru. Skály uprostřed ledovce (na jejich horním konci je věžička s jeskyňkou) jsme minuli zleva. Odbočku doleva na Fluchtpass jsme nějak netrefili a šli jsme dále zprava okolo skalního ramene, až jsme se napojili na stopy vedoucí od Britannia Hütte do sedla Adlerpass (cca 3800 m, mezi Rimpischhornem a Strahlhornem). Už v tomto okamžiku jsme viděli, že se za sedlem hromadí černé mraky a že si navzájem jdeme naproti. To nás sebevědomé horaly jdoucí pouze na stupidní Strahlhorn samozřejmě nemohlo odradit. V sedle už docela foukalo a Monte Rosa vidět nebyla. Tím směrem toho celkově mnoho vidět nebylo.

    V sedle doleva po hřebeni nahoru. Proti nám z kopce sestupovali jediní lidé, které jsme ten den potkali. Dále do kopce byla viditelnost čím dál horší. Vítr a sníh pomalu zakrývaly stopy. Na vrcholu (10:15) jsme si dokonce šáhnuli i na kamení. Přítel na laně udělal rychle vrcholové foto a s tvrzením "ten vrcholový kříž nějak brní" se snažil uspíšit náš sestup. Já si to radši příliš nepamatuji, šel jsem mírně v předklonu a soustředil jsem se hlavně na hledání stop zpátky ke skalní věžičce v sedle, ale členové lanového družstva, kteří byli vzadu a výše, tvrdí, že první blesky udeřily, když jsme v sedle ještě nebyli. Jeden v tu chvíli psychicky velmi labilní jedinec vykřikoval i něco o tom, že ho brní cepín a v sedle jej odhodil do sněhu. No nic, bouřka vypukla, zalezli jsme k věžičce v naději, že přinejhorším zafunguje jako hromosvod, a čekali. Hromy a blesky šly současně, asi to bylo blízko. Rozhodně bych v tu chvíli nechtěl být na vrcholu Rimpfischhornu, jehož skalní stěna se tyčila nad námi. Zkoušeli jsme si odvodit poučky, jak se chovat v bouřce. Došli jsme k závěru, že je dobré sedět pod hromosvodem, ale ne příliš blízko. Kovové předměty jsme pro jistotu uklidili všechny, i když jsem razil teorii, že karabiny na sedáku nevadí, že problémem jsou hlavně cepíny a dlouhé hůlky. Kamarád přišel s kontraproduktivní teorií, že pokud to praští do naší skalní věžičky představující hromosvod, tak že nás stejně tlaková vlna shodí z kopce do první trhliny. Od lana jsme se odvázali, protože nacucané by nás mohlo vodivě spojit, což bylo nežádoucí.

    Seděli jsme tam takhle asi hodinu, maximálně dvě. Bouřka pominula, napadlo 20 cm sněhu, ve kterém jsme našli téměř všechny odhozené předměty a řešili, kudy dolů. Viditelnost byla špatná, stále poletoval sníh. Zde si zaslouží pochvalu kamarád, jehož zaměstnáním je létání ve vojenském tryskáči a který má ve zvyku s sebou nosit buzolu. My ostatní si sice občas nějaký orientační běh vyzkoušíme, ale do hor jsme s sebou buzolu zatím nebrali. Nad mapou jsme rozhodli, že pod azimutem 40 až 50 stupňů musíme narazit na skalní roh, odtud dále pod azimutem 80 až 90 stupňů zprava okolo "skalního prstu" (věžička uprostřed ledovce) a pak se uvidí. Trhliny vem čert. Ještě rada: směr ať hlídá s buzolou ten vzadu, protože ten vpředu se pouze hrabe sněhem vpřed a rozhodně není schopen sám udržet nějaký směr. Kapitánský můstek na starých korábech také býval vzadu, aby měl kapitán celou loď před sebou.

    Nebudu čtenáře dále napínat, dopadlo to dobře. Čím níže jsme byli, tím lepší byla viditelnost. Čas jsme si tenkrát hlídali, ale není to věc, kterou bych si z tohoto výletu zapamatoval. Poučení je jasné: když jsou blesky nebo černé mraky, tak se do kopce nechodí. A další poučení: na pravidelné posílání sms s předpovědí počasí se nedomlouvejte s kamarádem, který celý víkend chlastá a nefunguje.

    Sestup ke skalnímu prstu
    Čím níže jsme byli, tím lepší byla viditelnost. (foto Béďa, 2. 8. 2009)

    Weisshorn (4505 m, AD, 5. 8. 2009)

    Dole orientačně náročné, nahoře krásné

  • Odkazy viz loňský rok

    Po loňském neúspěchu jsme letos přijeli do Wallisu o 14 dní později, pečlivě si pohlídali předpověď a doufali v co nejideálnější podmínky. Kamarád dostal za úkol opatrovat vzácné zboží a doprovodit jej na Wiessmiess a na Laggihorn a my jsme opět vyrazili na Weisshornhütte. Cesta na chatu uběhla o něco svižněji než loňský rok. (Také jsem letos v rámci přípravy absolvoval i jeden maraton, čas byl výrazně horší, než když jsem se v mládí stranil alkoholu a žen, ale já jsem rád aspoň za to.) A na chatě opět chatař a jeho dcery. Velkolepé! Obzvláště, když se ta mladší musela natáhnout, aby vyrovnala umyté půllitry do police nad okénkem. V tu chvíli zmlklo veškeré mužské osazenstvo chalupy a se zasněným výrazem ve tváři všichni hleděli k okénku. Večer se na chatě sešlo odhadem do dvaceti lidí, ráno po budíčku ve 2:00 vyrazilo asi sedm družstev.

    Přechod přes ledovec a první skalní práh byl víceméně jasný z loňska. Na následujícím svahu nás oproti loňsku čekal krasně tvrdý sníh, po kterém jsme došli pod další skalní schod. Po jeho přelezení dále po sněhu doleva ke vstupu do kamenolomu vedoucího na Frühstückplatz. Na konci sněhu sundat mačky, přibližně deset metrů snadným koutem a kličkovat sutí. Stejně jako na Matterhornu, vyplatí se zde držet vůdců. Je to nefér, ale je to tak. Kdykoliv jsme se od nich vzdálili (obvykle protože jsme se jim nechtěli lepit na paty), tak jsme vzápětí začali bloudit. Na Frühstückplatzu při východu slunce (6:00) a začínal skalní hřebínek, který bohužel příliš nestoupal. Obtížnost lezení by měla být do III, pokud to je těžší, tak velmi pravděpodobně jdete špatně. Na některých místech jsou nýty nebo slaňáky, v případě potřeby je možné obhodit hrot dlouhou smyčkou. Jištění obvykle průbežné, pouze místy jsem se musel trochu zamyslet a poté radši počkat na přítele na laně. Friendy jsme použít nemuseli. Po skalnatém hřebínku nazout mačky (7:30) a následoval kousek ostrého sněhového hřebínku a dále dlouhé strmé stoupání po sněhu (v jednom místě placaté skorosedlo), který byl místy zledovatělý natolik, že jsem si radši vzal do ruky i druhý cepín, protože z mých turistických maček jsem v jednom místě dobrý pocit neměl. Těsně pod vrcholem několik metrů kamení, na vrcholu kříž (9:15), nepříliš mnoho místa a výhled na další dva zajímavé hřebeny. Ideální "gipfeltag", jenom trochu pofukovalo, takže svačina pod šutrem kousek pod vrcholem, dolů na sníh a stále dolů. Ve zledovatělém místě guide spouštěl děvče (na tomto kopci se slovo "ovce" příliš nehodí) ze šroubu. Na sněhové plošině přestávka na jídlo a na focení (10:30) a opět dolů. Na skalách (11:00) nás guide s děvčetem trochu brzdí, ale čas je dobrý, takže klid. My tím pádem brzdíme trojici za námi, dva guidy, u kterých by se možná dalo hovořit o ovci, ale ten pán nám později na chatě povídal, že mu je 85 let. Jestli se nepřeřekl a já nepřeslechl, tak potom potěš koště. Škoda, že tihle tři preferovali francouzštinu, mohli jsme se dozvědět spoustu zajímavých věcí a zkrátit si časté čekání.

    Sestup po sněhovém hřebeni Sestup po skalnatém hřebeni
    (foto Béďa, 5. 8. 2009)

    Frühstückplatz se pozná podle strakaté smyčky (12:45?, začínalo se to vléct). Abychom dvojici před námi neohrožovali padajícím kamením, necháváme guidovi náskok, tím pádem občas nesestupujeme úplně správným směrem a někdy i vyloženě špatně. U posledních deseti metrů nad sněhem se opět všichni sejdeme. Guidi spouští klienty, nám se to podařilo slézt ("když neslaňuje guide, tak já taky ne"). Po sněhu dolů na skalní schod. Guidi jsou už někde v řiti na spodním sněhu a my tradičně bloudíme. Přitom na tomhle schodu jsme už byli i vloni. Na třetí pokus jej slezeme ve správném místě, i když od maček je skála obroušená i jinde. Jakoby existovalo více variant podle stavu sněhu. Na spodním sněhu balíme lano, po zadku jedeme dolů, scházíme k místu, kudy se prochází skalním prahem. Dolů na ledovec a přes ledovec. Na konci ledovce (15:30) se veledůležitě a zcela neskromně podělíme o svoje moudra s dvojicí, která obhlíží nástup. (Představte si, že oni ještě nebyli na Weisshornu!) A na chatu na pivo (15:45?).

    Breithorn (4165 m, západní vrchol, F, 7. 8. 2009)

    Skutečný extrém

    Podle předpovědi mělo být ještě alespoň půl dne hezky. Spolulezec se musel v kempu věnovat svému luxusnímu zboží, které se spokojené vrátilo z Weissmiesu a Laggihornu. Navíc měl po Weisshornu splněno. Mě přebývaly nějaké franky a tak jsem si jednou zahrál na skutečného "lufťáka" na dovolené. Chápejte, slečna na recepci (ta míň tlustá, co pod tílkem nenosí podprsenku) tvrdila, že mi prodá lístek na Klein Matterhorn se slevou. No neberte to! Sbalil jsem mačky, cepín, termosku, pivo, salám, müsli a vyrazil.

    V šest ráno taxíkem z kempu v Randě, před sedmou v Zermattu na lanovku. Se dvěma přestupy jsem se nechal vyvézt na staveniště zvané Klein Matterhorn. Kousek po ploché sjezdovce, ze sjezdovky doleva po vrstevnici po vyšlapané dálnici do sedla Breithornpass. Posnídat, nasadit mačky a rozhodnout se, jestli na vrchol zleva nebo zprava. Všude se říká, jak je na Breithornu přeplněno (v knížce Die Normalrouten auf alle Viertausender in den Alpen je popis "eine masochistische viertausende"), ale o půl osmé ráno to asi tak úplně neplatí. Před sebou jsem viděl jediného človíčka, který se pomalu zleva blížil k vrcholu. Tak jsem šel také zleva, ostatně levá dálnice byla také více vyšlapaná. Svah byl zatím ve stínu, sníh byl tvrdý. Na to jsem vsázel. Ještě jsem doufal, že cesta bude natolik dobře prošlápnutá, že bude zanedbatelně nízká pravděpodobnost, že právě já sám objevím novou trhlinu. O půl deváté jsem byl nahoře, chlapík tam postával. Vyndal jsem pivo, Martin (byl někde odtamtud a takhle se jmenoval) zapálil jointa, chvíli jsme klábosili a litovali, že ani jeden z nás nevzal lano. Hřeben Breithornu nevypadá zase tak zle, celý jeho přechod by nemusel být nudný. Za nějaký čas se začali blížit první vůdci s klienty, tak jsme vyklidili pole. Dolů jsme šli druhou pěšinou do sedla mezi západním a prostředním vrcholem, kousek byl po docela pěkném hřebínku. Nevím, jak by to tam Martin bez cepínu pouze s hůlkami ubrzdil, ale zřejmě nějaké padání neměl v plánu. A dolů na lanovku. V protisměru již zástupy ovcí na laně za guidy. Před jedenáctou zpátky v Zermattu, asi o 75 franků chudší, ale za to s dalším velmi hodnotným zářezem na pažbě svého derringeru.


  • jx zero   [úpravy] 08:57 01.09.2009Tisk 

    Reklama:


    Související články:

    Komentáře

         
    ...nové příspěvkyNový komentář 

     hmmm09:46:22 01.09.2009
    Parádní počtení.
    Rohlíkodpovědět 

     ano12:18:43 01.09.2009
    Moc hezké čtení!!! Jenom vyrazit.
    Martinodpovědět 

     Pěkný článek!13:42:19 01.09.2009
    V případě Matterhornu sem si i vyzkoušel, jaké to je být ovcí :-). Jinak se připojuji ke kladným komentářům - velmi hezky sesbíráno a napsáno.
    camilloodpovědět 

     Doplnění web adresy14:58:58 01.09.2009
    Při kliknutí na odkaz v článku uvedený jako vsk vertical, nemůže tento fungovat, protože není úplný. Doplňuji : www:vsk.vutbr.cz/vertical
    Honzaodpovědět 
     Re: Doplnění web adresy15:26:46 01.09.2009
    Vsadil bych se, ze jeste pred dvema tydny ty odkazy na clanky Verticalu fungovaly. Ze by nejaka predelavka webu? Pokusime se opravit.
    jx zeroodpovědět 

     Uff15:57:41 01.09.2009
    to je dlouhý, na OS to nedám. Ale supr informačně výživný. Dobrá práce  :-)
    Petr Jandíkodpovědět 

     amazing...18:58:22 01.09.2009
    Parádní článek, udělali jste mi radost chlapci...
    Hašišodpovědět 

     Článek chro chro20:50:00 01.09.2009
    Článek super, chro chro, moc hezky se to četlo a aky vzpomínalo na Wallis. Ale kde jsou sakra fotky těch chatařových dcer???? :-)
    Ondra Uherodpovědět 

     Poklona za clanek12:47:52 03.09.2009
    Velmi kvalitni clanek, moc diky za nej...

    Pokud jde o deleni penez nocleh/jidlo, tak v Rakousku je to skutecne tak. Bydleni jde AV, co se udela "na kuchyni" (a baru), jde za chatarem.

    Takze uz se mi take stalo, ze s jidlem misto bylo, ale bez jidla nikoliv. No jo, no. Co se da delat... Charitu nebude delat nikdo a na druhou stranu, HP je vzdy vydatna, nekdy az moc.
    Trollodpovědět 

     matterhorn12:18:57 04.09.2009
    jste špičkový, ale mám problém! můžete mě kluci spojit se dvěma polskými kolegy kteří lezli matterhorn na přelomu července a srpna 2009? je to moc nutné. jmenovali se adam a david. dík a hodně štěstí. roman
    romanodpovědět 

     ...15:46:55 05.09.2009
    Kubo, ses machr!ale Efu jsi nepredbehnul...
    Máňaodpovědět 
     Re: ...17:24:06 05.09.2009
    To prezije;)
    Bedrichodpovědět 
      Re: ...01:21:57 07.09.2009
    Díky.Sice mne to moc neuklidnuje.Ale snad to rika nekdo vi...prave ze mi jde presne o tu bezpecnost.Ono to tedy nikdy neni uplne bezpecny o to asi i jde ale osamote...Ve dvou at si jede kamkoliv...no tak snad.ale takovej dotaz jeste jeden?neni to nahodou zakazany osamote?aspon 2 ci 3 lidi ne?Ale jinak tomuto sportu fandim.Jen tak nejaka nouma toto provozovat nemuze.:-)
    Petraodpovědět 

     ????01:56:45 06.09.2009
    Mohu se tu někoho zeptat, zda je možné na Matterhorn jit sám?Jednu osobu takovou znám.Dá se to, či je to opravdu šílenství.Děkuji.
    Petraodpovědět 
     Re: ????07:54:48 06.09.2009
    Tak teoreticky to mozny je, samozrejme i prakticky, ale otazka je jestli je to bezpecny.
    Bedrichodpovědět 

     ????01:56:57 06.09.2009
    Mohu se tu někoho zeptat, zda je možné na Matterhorn jit sám?Jednu osobu takovou znám.Dá se to, či je to opravdu šílenství.Děkuji.
    Petraodpovědět 
     Re: ????22:22:30 07.09.2009
    Jít sólo se samozřejmě dá. Může to být i bezpečnější než se spolulezcem - vyloučí se jeho chyby, leze se rychleji a rychlost v horách = bezpečí. Zároveň sólolezci nikdo nepomůže, na všechno je sám a každá chyba je průšvih - musí přesně vědět na co má a nejít za svoje možnosti. Na ledovci je sólo problém - je potřeba mít zkušenosti a i s nima je to loterie. V.
    odpovědět 

    Lezec.cz je hlavním mediálním partnerem ČHS na internetu

    Fasádní Servis
    Fasádní Servis® hledá spolupracovníky do týmu pro Čechy a Moravu.


     Foto dne:
    Sluneční věž  červenec 1987
    Separate reality, VIIIc
     Databáze cest:
    Všechny cesty (123538)
    Top cesty v ČR
    Top bouldery v ČR
    Nejnovější cesty:
    Vinagrito 7a+ Cuenca
    Sex Friends 6a+ L'etoile Noire
    Le Clan Des Ciotadens 6b+ L'etoile Noire
    Stratus 6c L'etoile Noire
    La Princesa De La Boca De Fres 7a Cuenca
    Nově komentované:
    L´Ultimo Dei Suini 7c Red Point Wall
    Via Crucis 7a+ Calvario
    Gandalf 7c Calvario
    C`e Qualcuno 7c Massone
    Maudit L1 6c Osp

     Nově v diskusi:
    GR20 v zimě | Re: Krupky a trening | Re: Krupky a trening | Re: Krupky a trening | Re: Maltatal | Re: Ferratovy tlumic padu pro deti | Re: Maltatal | pardon, chyba asi na mým přijímači | proč zmizely komentáře pod Turkovým článkem? | Re: foto dne |

     Nové komentáře:
    Re: Turkův střet zájmu | Re: Padání 2018 | El Naranjo | Re: Padání 2018 | Re: Turkův střet zájmu | Re: titulek | 3:50 | Re: Padání 2018 | Re: Plazení kanálem | Re: Padání 2018 |

     Kde to vře:
    Chceš něco vědět o ČHS? Odprejskni! (128)
    Video: Život medzi skalami - profil bouldristy Tomase Greksáka (43)
    Video: Petrohradské padání 2018: bude to ještě bouldering? (22)
    SP v lezení na obtížnost Kranj, Slovinsko (15)
    5. volný přelez The Nose na El Capa (12)
    Adam Ondra: nové 9b v Arcu (8)
    Miro Peťo: prvosjezd z Ušby na Kavkaze (8)
    Video: Magnus Mitboe leze DWS nad mrazivou vodou (8)
    Video: v 94 letech leze 450metrovou stěnu v Alpách (8)
    Iva Vejmolová dala své třetí 8c (6)

     Nově v inzerci:
    Admini - smažte ten inzerát o úvěrovém financování | Skialp boty K2 pinnacle 110 vel.45 | Sněžnice TSL 225 | Merino - Icebreaker Mens Apex LS Half Zip, velikost M | Boty Scott Minerva NTN 37.5 | Sasslong GTX dámské | brigáda | Úverové financování | Vodní filtr - Sawyer Mini - NOVÝ | dvoulankovy frend RE c. 5 |

     Anketa:
    Děláte přeskoky na skalách?
     Ne 
     655 
     Občas 
     468 
     Ano 
     444 


    Cestovní pojištění objednejte na Srovnejto.cz.
    Mají přímo sekci cestovní pojištění na hory.
     Návody:
    Jak psát na lezce ...
    Lezecké mapy

     lezec  diskuse  ankety  odkazy  průvodce  fotky  video  *rss*  cookies       ceník reklamy Energy Cloud   NetPro systems, s.r.o.