Stalo se to asi rok před Voloďovými devadesátými narozeninami. Voloďa Suchý za mnou přišel, jestli bych mu nesplnil jedno přání. Chodil k nám na stěnu celkem často a dobře jsme se znali.

  Povídám "jasně, o co jde?" Říká mi "Libore, ty určitě umíš jistit přes tělo. Víš, já bych si strašně rád vylezl něco jako první, ale chtěl bych být navázaný jen do lana a aby mě někdo jistil na klasiku, přes tělo."
  Za pár minut bylo vše připravené. Voloďa předpisově navázaný a já v podstatě se strachem, co když mi do toho spadne.

  Byl z generace, ve které pád byl neúspěch. Nepadal. Uvědomil jsem si to a zklidnil jsem se. "Jdu", nahlásil. "Jistím", oddpovídám. Začal lézt. Cvaknul první expresku. S úžasem jsem pozoroval, jak se i přes jeho věk jistě pohybuje k druhé presce.
  Povoluji lano a Voloďa cvaká druhou presku. Paráda. Koukne na mě a povídá "dober". Doberu. "Spusť mě". Lano se do mě zařízlo, ale je to jen pár metrů, tak o nic nejde. S rozpaky a nejistotou ho spouštím dolů. K druhé presce lezl s tím, že cestu měl pod stoprocentní kontrolou.
  A teď taková náhlá změna a dolů? Znejistěl jsem a bál jsem se, zda si to lezení na klasiku představoval takhle.

  Spustil jsem ho na zem. Byl zády ke mě. Má nejistota přetrvávala. Nevěděl jsem, co si mám myslet. Co se může honit hlavou devadesátiletému horolezci, který si chce splnit ještě jeden sen, a z mého pohledu se mu to nepovedlo.
  Vtom se otočil. Takovou jiskru v očích a spokojený úsměv jsem dlouho neviděl. Paráda! To bylo ono!To jsem potřeboval! Libore, jsem šťastný, že to pořád ve mě je.
  Celý zářil. "Nešlo mi o to přelézt tu cestu, ale ujistit se, že to ve mně je." A i já vím, že to tam bylo.
  Jsem rád, že jsem byl u toho a troškou přispěl ke splnění jeho snu.