Na nejvyšší kopec Evropy se dnes normálkami z Chamonix pouští téměř každý turista, který se udrží na nohou,

a za dobrého počasí to tu připomíná srocení lidu na Václaváku. Italská strana v popularitě trochu pokulhává, ale kromě klidnějšího  Courmayeru se tu dají najít horské cesty, které svým charakterem poskytují spíš himalájské lezení v alpských výškách - vždyt´ z údolí je to skoro tři a půl kilometru!

Nápad podívat se na Blank z druhé strany vznikl namixováním lezeckých chutí čtyřky Ada Morávek, Zbyšek Cěsenek, Pavel Jonák a Tomáš Rinn a osciloval od neškodného pohodového výletu normálkou spojeného s návštěvou místních restaurací Aldy, až po horské sebemrskačství matadora Houby. Shodou okolností se nám za několik dní podařilo absolvovat kromě vrcholu téměř všechno předchozí.


Bruilardské pilíře z chaty Monzino

Výchozí parkoviště u paty Frenejského ledovce vyžaduje pro pohled na Mont Blanc trochu prudší zaklonění hlavy než je našinec zvyklý ze zahrádek Chamonix, změna je taky absence jakýchkoli lanovek, co by vás vyvezly do vyšších pater, jako je tomu z druhé strany Midi, nebo lanovka pod Gouter.
První výškový kilometr, který je třeba nastoupat po svých na chatu Monzino, je tak zhruba kilometr i vzdálenostně v mapě a odehrává se z poloviny ve strmých skalách prahu ledovce po řetězech se zhruba dvacetikilovými bágly.

Autor článku
Přesto s údivem sledujeme následující tři dny, že naše batohy jsou o třídu větší a těžší než většina z těch, co se chystají podobným směrem jako my, patrně samí výletníci. Počasí se po několika dnech lepší a na chatě to houstne, vlci z údolí přicházejí s odhodlaným výrazem jeden po druhém a my nakonec přespáváme za 39 eur i s večeří, (slevy se nevedou) protože sháníme aktuální informace o přístupu pod Freney, a chatař co ví se vrací až k večeru. Všechny ledovce v Alpách jsou letos díky teplému počasí extrémně v pohybu a původní nástupy nemusí vůbec platit. Ráno vyrážíme do ledovce ještě ve stínu a kličkujeme mezi trhlinami na předních hrotech po nerozměklém ledu co to dá. Ledík vůbec nevypadá přátelsky a mám pocity jako bych dupal po zádech obrovskému krokodýlovi. Sklon a rozměry budí respekt a připomínají spíš fotky z Himalájí než z domácích Alp.


Bivak Ecles a Bruillardské pilíře

Bivak Eclés kam míříme je o 1300 metrů výškových nad Monzinem a připomíná orlí hnízdo.Dvě plechové budky na skalním hřebeni jsou vybavené dekami a pro přístup pod Freney i Bruilardské pilíře jsou strategickým zázemím, jak praví průvodce, lépe řečeno by to tu bez nich bylo dost v p... Původní plány příjemného aklimatizačního biváčku ve výšce 3850 m díky zítřejší bouřkové předpovědi rušíme a v jednu odpoledne nakonec všichni vyrážíme pod bližší Boningtonovu cestu na prostředí Bruilard. Původní plány na Freney nám bourá včerejší záchranka ve stěně, taky tři nerozhodní čekači kteří přišli před námi.


Houba v ledu

Dost depresivní je nástup do cesty dole rozbitým pilířem pod stálou palbou kamenů a ledu shora.Skála je tu odporná a vůbec nepřipomíná fotky betonové šamonické žuly z časopisů. Lezení není extrém, ale překáží nám batohy. Po sto metrech hrabání se nahoru a tahání batohů v mlze na polici se shodujeme, že směr moc krásy nepobral a že do zítřejší odpolední bouřky se v tomto duchu na vršek nemáme šanci dostat. Využíváme komfortní police a bez delších debat se shodujeme na biváčku schovaní pod převisem. Noc je i bez spacáků nezvykle teplá a při vaření vychutnáváme západ slunce.


Aleš na štandu


Stmívání na štandu

Ráno se budíme dřív než se slunce opře do stěny a zdrháme za menší dělostřelby z vršku než včera. Cestu zpátky už máme nachozenou a i když už jsme tudy za prase nechtěli nikdy jít, bez větších hrůz scházíme 3 výškové kilometry zpátky, a i když na hadry vychutnáváme návratové pivo. Přestože nás tíží pytel u pasu, všichni nadšení z netradičního Blanku z Itálie mažeme spokojeně autem domů.


Příprava na biváč


Na sestupu