KAČS byl československý alpinistický klub sídlící v Praze. Roku 1938, po rozdělení Československa v období druhé světové války si změnil název na Klub alpistů českých (KAČ).

Klub vydával časopis Horolezec, ale i metodické příručky a horolezecké průvodce. V roce 1946 KAČS splynul se Svazem československých horolezců, jehož pokračovatelem je dnes ČHS.

Ve starých časopisech najdeme články ze skal a hor, z klubového dění, jména a pořadová čísla členů (postupně od desítek až po několik stovek) včetně zaměstnání a místa pobytu. Ale třeba také články od zahraničních dopisovatelů, reklamy společností (členů), které spolufinancují časopis, nebo termíny "schůzí" i názvy restaurací kde se konaly a termíny pro výjezdy na cvičení do skal.

Členové KAČS patřili v meziválečném období k nejlepším československým horolezcům a alpinistům. Působili zejména v Tatrách a Alpách, zanechali však nesmazatelnou stopu i na českých pískovcích a k jejich aktivitám patřilo i vytipování řady lokalit pro tzv. cvičné terény (skalní oblasti) ve kterých zpravidla přelezli hlavní logické výstupové linie. Na některých skalách se už leze okolo sta let.



Kam tedy jezdili u horolezci trénovat s cvičiteli? Například do Černolic, Prachova, na Drábské Světničky, Hrubou skálu, Suché skály a do Šárky (Pražáci), Pavlovské kopce (z Brna, K.Hradce a Prahy), nebo třeba na Komínky a Hadí korunku na Radyni, Bořeň, Ostrý na Šumavě, Velkou skálu, Svatební stěnu, Vlčtýn, Kamík u Švihova, Velkou skálu na Radyni (Plzeňáci), Babí Lom I., Ketkovické skály a Spálenou horu, Býčí skálu, Hřebenáč u Sloupu (Brno) a další terény: Tatry, Rozsutec, Vršatec.

Podle Tomáše Franka a časupisů Horoelzec upravil Martin Tučka. Další podobné články související s historií horolezectví můžete najít na stránkách Horolezeckaabeceda.cz, kde mimo metodiky najdete každý den právě také připomínku významných výročí ze světa horolezectví. Hostují zde také stánky Horopedie, kde pomalu vzniká zajímavá mozaika.