Přinášíme povedenou a od lezení mírně oddechovou reportáž, od našeho kamaráda, lezce a fotografa Myšáka. K čemu všemu se může zvrhnout i kdysi zanícený lezec:).

Vše to začalo na začátku léta někde na Temži v západním Londýně. Při návratu z jednoho klubového výletu, tentokrát na oběd  v Chiswicku, mimo jiné cílové místo každoroční regaty Oxford vs. Cambridge.

Natálka se opět začala netrpělivě vyptávat, co ze to děláme v o letních prázdninách. Oni učitelé mají nějak moc dovolené. Slovo dalo slovo a vznikl tým a hrubý plán, dva týdny na vodě, v ideálním případě Skotsko,  v nejhorším Jurassic Coast.
Matthias se nebál, a odvážně se přidal k našemu manželskému páru. První pohled na mapu Skotska nám stačil k utvoření ambiciózního plánu, objet ostrov Skye. V případě horšího počasí tu je možnost schování se v hlubokých zálivech v okolí Oban.

Auto – Nessie  The Car

Jako první bylo třeba vyřešit problém dopravy, a to hlavně lodí.  Nikdo z nás nevlastní auto, a tak nás napadaly nejrůznější varianty, cesta vlakem a pronájem kajaků na místě, půjčeni auta se zahrádkou,  či bez a zakoupení zahrádky, nebo zakoupení auta vlastního. Nakonec nám trn z paty vytrhli Karel a Hildy, kteří nám ochotné zapůjčili jejich zcestovalou Nessie, Landcruiser s kterým před rokem přijeli z Jihoafrické republiky. Problém byl tedy vyřešen a nic nestálo v cestě vstříc světlým zítřkům.

Konečně moře

S ohledem na průběh přílivu a odlivu bylo nejlépe jet proti směru hodinových ručiček. Po zvážení všech možných míst nám jako nejlepší místo startu vycházel Sligachan na východním pobřeží. Nejen,  že je tu kemp a řeka vedoucí do moře, ale také se sem dá, v případě nutnosti, nejlépe dostat po zemi.
Zde jsme si tedy o půlnoci po třinácti hodinách strávených za volantem postavili stany.
Ráno nedočkavě obhlížíme situaci, k vodě je to kousek. Řeku, která se po pár desítkách metrů vlévá do moře, máme asi padesát metrů od stanu. Ještě než se stačíme začít přebalovat, objevil se kempař, se kterým Matthias hned při placení vyjednává možnost zanechání auta. Kempař si vše nechá třikrát vysvětlit a nějak nemůže pochopit proč chceme Skye objíždět právě odsud. Nakonec souhlasí, že auto můžeme nechat na parkovišti před hotelem.
Po dalších třech hodinách balení jsme konečně připraveni vyrazit. Spouštíme kajaky na vodu a slavnostně vyrážíme. Po dvaceti metrech jsme zjistili, že řeka není dost hluboká a lodě zase opouštíme. Ze začátku nám to přijde velice zábavné, ale když se ani po desátém vystoupení a nastoupení moře nijak nepřiblížilo, začínáme chápat kempařův údiv. Nakonec po hodině a půl se zvoláním “Konečně moře” naposledy nasedáme do kajaků a začínáme je pohánět pádly. Naše expedice konečně začíná.



foto by © Myšák

Stan

Během posledních dvou týdnu před našim odjezdem, jsem si cestu do práce zpestřoval čtením Gorgona Browna, (a tím nemyslím životopis bývalého Britského předsedy vlády),  došlo mi, že je nejvyšší čas zamyslet se nad novým stanem. Naštěstí Natalka byla zrovna v Čechách, a tak po mnoha telefonech přivezla den před naším odjezdem zbrusu nový stan Expedition od Hannahu. Na internetu vypadal jako ideální stan pro dva se spoustou prostoru na sušení velké části mokrého vybaveni. Jak už to chodí, poslední den připrav a baleni byl nakonec mnohem kratší než bychom si přáli, a tak nám nezbylo než věřit Hannahu a svým schopnostem a stan poprvé vybalit až na Skye. Navíc, přece jen to nebude poprvé,  co budeme stan stavět potmě.
Hned první ráno na moři bylo poněkud větrné a mokré a představa vaření na dešti se nikomu moc nelíbila. Po Matthiasove otázce can “I visit your Palace?“ ze sousedního stanu, který svým tvarem a velikostí připomínal rakev, jsme začali experimentovat s používáním dvou benzinových vařičů v předsíňce. K našemu překvapení jsme zjistili, že se do našeho dvoumístného stanu pohodlně vejdeme všichni tři. Vzhledem ke krutým Skotským podmínkám, když neprší tak žerou midges, se vaření v předsíňce stalo pravidelnou záležitostí. Náš Palace se tak stal místem pravidelných večerních hostin o třech i více chodech.



foto by © Myšák

Pádlovaní

Teď bych měl asi konečně napsat něco více o moři, podmínkách a pádlovaní za kterým jsme na Skye jeli. Jenomže ať si lámu hlavu jak jen to jde, nemůžu přijít na to, jak shrnout dvanáct dní na moři, kdy nás provázel vítr, déšť i slunce. Někdy se moře dmulo až se nám tajil dech,  další den bylo klidnější než Mácháč. Nebo jak se rozepsat o jehlách, útesech či jeskyních, kterými se pobřeží jen hemží, či o dlouhých přejezdech mezi ostrovy. Kdybych se měl pokusit vše vypsat, asi by se nikdo tohoto článku nedočkal, a kdyby přeci jen, tak by ho byl jen málokdo schopen dočíst až do konce. Naštěstí mne Natalka zachránila a vše podstatné shrnula do dvou videi. A každý si tak může jedinečné pobřeží Skye náležitě vychutnat z pohodlí domova.



foto by © Myšák

Útěk

Podmínky nám přály, a tak nám během druhého týdne začal být ostrov Skye poněkud malý. Rozhodli jsme se proto navštívit ještě ostrovy Raasay a Rona. Jenomže pěkné počasí nevydrží ve Skotsku přiliž dlouho, a když jsme ráno opouštěli sever Rony, moře se dmulo nezvykle vysoko. Hned za prvním rohem nás přivítal silný protivítr a předpověď během dne začala být nekompromisní. Blížila se nezvykle silná bouře.
Rozhodnutí bylo jasné, následující den si přivstat a být pryč z vody nejpozději v deset hodin, a to co nejblíže k autu. Naštěstí vše šlo přesně podle plánu, a tak jsme děsuplnou předpověď od Stornoway Coastguard: „… violent storm force 11 imminent…“ poslouchali už v bezpečí Nessie. Cíl byl splněn, a my rychle, dokud vítr aspoň trochu umožňoval jízdu s kajaky na střeše,  ujížděli směr jih.
Cestu k domovu jsme si ještě stihli zpestřit zastávkou v Lakes na jezeře Windermere, kde jsme slavnostně překročili hranici upádlovaných 400 km.
Když  vše shrnu, pomalu ale jistě plánujeme další Water-Whisky-Wine expedici na příští rok.
Na závěr mi nezbývá než napsat obligátní větu: “It was the best paddle ever“, a nebo, jak říká Naty  “…. so far“.


Videíčka:



Skye 1

Skye 2



Natalie a