Lezec - Zpravodaj

Nikdo z více jak sedmdesáti účastníků dopředu v podstatě netušil, co pro nás organizátoři vymysleli. Instrukce zněly jen velmi neurčitě. Tedy mít s sebou úvazek, lezačky a především mrštnost a vynalézavost místo velkých bicepsů a megasilných prstů.
Začátek pořadatelé (Štěpán Neustupný spolu s Jirkou Valachovičem a Vojtou Blahníkem) stanovili na 17 hod a zhruba s dvacetiminutovou sekyrou jsem jako poslední závodník do tělocvičny dorazil i já. Rychle platím symbolický poplatek jako startovné a pln očekávání si sedám mezi ostatní. Organizátoři nás na základě přihlášek s vyplněnými lezeckými zkušenostmi rozdělují mezi čtyřčlenná družstva tak, aby víceméně každá skupina byla vyrovnaná. Každý oddíl má tedy minimálně jednoho člena náležejícího do toho něžnějšího a hezčího pohlaví. Rychle se navlékáme do lezeckého cajku a před námi se vzhůru otevírá zábrana, která dosud zakrývala větší část haly i s lezeckou stěnou. Dohromady se po tělocvičně nachází kolem třiceti očíslovaných papírů, jež obsahují podrobné instrukce k jednotlivým úkolům. Naším úkolem samozřejmě je v daném družstvu co nejvíce úloh zdárně splnit. Každá skupina si v rámci fair play výsledky zapisuje sama na přidělený list papíru.
Tělocvična a její vybavení tedy záhy simuluje různé horolezecké terény, v kterých se jednotlivá družstva více či méně úspěšně musejí pohybovat. Spatřit se zde dají lidé trpící sněžnou slepotou, kteří v reálu se šátkem přes oči (a tedy po slepu) lezou nahoru po umělé stěně. Hned vedle nastupuje skálolezec na pískovcovou věž technikou „stavění“ - bez použití jakéhokoliv chytu se musíme dostat cca do půlky stěny, kde se jeden z členů skupiny má chytit velkého madla. Důsledkem je, že po sobě různě šlapeme, trháme si oblečení, padáme – až to nakonec většina z nás dá. Nechybí zde ani bouldrová vložka, kdy je účelem se ve všech lidech traverzem dostat z nástupního chytu do vcelku vzdáleného topu. Samozřejmě se nesmíme chytit jiných chytů, takže zase po sobě různě lezeme, chytáme se kolegovo vyvoněných lezaček, navzájem se objímáme – proč jen zrovna já nemohl mít ve skupině samé holky? Velmi vypečenou disciplínou se stává lezení po určeném segmentu převislé stěny, na němž odspodu až nahoru pořadatelé rozmístili spousty papírků s různými naprosto nezapamatovatelnými slovy. Každý z nás má jeden pokus, který platí dokud si neodsedne, a cílem je zapamatovat si co nejvíce těch ztřeštěných textů. Na rozdíl od přede mnou lezoucí Lenky visím v převise dvakrát tak dlouho, civím na ty papírky a dole si na rozdíl od Lenky nemohu vůbec na nic vzpomenout. Že by se vyplnilo proroctví pořadatelů, že síla se zde opravdu neuplatní…? Za zmínku jistě ještě stojí ryze lezecká disciplína, kdy nás jako že ve vícedélce zastihne pěkný vichr a my se navzájem neslyšíme. Vždy jeden z nás dolézá nahoru do štandu, odklápí zde jeden z na papírku umístěných úkolů a pomocí gestikulace se nám snaží jeho obsah sdělit. Tedy např., že již má totálně natečeno, že mu došel maglajz, že ten chyt klouže jako „vepř“ apod. No zkuste si to, když s vámi lomcuje vichr z hor, jež i babákovu stodolu odnes…
Nicméně spousta úkolů na nás čeká mimo samotnou „umělku“. V rámci tréninku musíme třeba v časovém limitu co nejvíckrát napnout posilovací pružinu. Moje skupina opět jen používá čistě svaly, kdy se v rámci skupiny střídáme a každý z nás jednotlivě napíná všechny své síly. Pak se jen s údivem díváme na další družstvo, které úkol řeší s rozumem a za pružinu tahají v jeden okamžik všichni. Silová úspora je tak zcela zřejmá… No nic, tak se alespoň vrháme do překonání divočící řeky. Z každé strany tělocvičny máme napnuté lano a k jeho spojení nám chybí několik metrů. K dispozici máme z eráru již jen jednu karabinu. Naším úkolem je se alespoň na chvíli dostat do vzduchu a to v jednom okamžiku a ve všech členech. Tak se spojilo několik chytrých hlav v naší ryze demokratické skupině, lehce se zamyslelo a vyprodukovalo jedinečný a geniální nápad (bohužel se nám tímto mozky lehce zavařily a od teď již jen – temno). Ve čtyřech si stoupáme doprostřed mezi napnuté konce lan, chytáme se za ruce a v jeden okamžik všichni na zhruba pikosekundu vyskakujeme. Jsme tedy všichni na ráz ve vzduchu, což pro splnění úkolu naprosto postačuje. Nyní se jen poťouchle usmíváme nad snažením ostatních, jak po různu provazují smyčky a na lano se poté snaží zavěsit. Jedna parádní disciplína spočívala ve snězení sušenek v co nejkratším limitu. Asi kdyby nás někde v horách zastihla žravá, tak abychom byli připraveni. Stejně jako kdyby si někdo z nás zlomil někde v divočině nohu a ostatní ho museli odnést na svých bedrech. Samozřejmě jsme to měli ještě komplikovanější, protože jsme se museli přenést z jedné strany haly na druhou v omezeném čase a ještě se u toho komplikovaně prostřídat.
Různých dalších velmi vypečených úkolů byla celá řada, namátkou ještě mohu zmínit pití piva v „nouhendu“, šplhání po tenkém laně se smyčkami, házení kartáčků (na údajné očištění chytu) lezci zavěšenému ve štandu, překonávání tělocvičny s pomocí míčů a bez dotknutí se země atd. atd. Hlavním smyslem klání však nebylo nemilosrdně pokořit všechny protihráče, ale závody si především užít. Vyhráli tak úplně všichni účastníci a každý pak na konci při vyhlášení dostal od Štěpána balíček s hodnotnými a leckdy především vtipnými dary. Myslím, že si pořadatelé docela mákli a připravili nám naprosto netradičně pojaté lezecké nebo s lezením spojené disciplíny. Dokonce je ročník 2010 neodradil, ale naopak je navnadil na uspořádání pokračování v tomto roce, kdy prý připraví přes padesát jednotlivých zcela jistě navýsost geniálních úkolů. Tož – jistě se tam potkáme…