Je to sice jenom obycejnej pocit, ale to je právě to, co je na tom to nejdůležitější. Jen si to představ. Lezeš 30m. nad zemí, pod sebou jen 4 kruhy a minimálně 10m jsi už na pád. Před tebou už jen dalších 30m a 3 kruhy a bude to tvůj nejlepší OS života. Nemáš čas vnímat strach, nemáš čas vůbec na nic, jen valíš nahoru a jako smyslů zbavenej se díváš kolem sebe a hledáš něco co by alespoň vzdáleně připomnělo chyt, nebo alespoň trochu větší stup. Marně, stejně nic nenajdeš a tak to jen tak zkoušíš a ono to zatím kupodivu vychází. Tep se ti zatraceně zrychlí a ruce se zase nějak víc potěj. Kdyby tu byl kruh, tak ho stejně nejspíš necvakneš a při pokusu o nabrání lana v nejistý pozici by jsi to asi pěkně vopral dolu. Buď  to vylezeš, nebo si skvěle zalítáš, ale tohle ti teď v hlavě nesedí, je to tam jen tak někde v koutku v podvědomí. Těžší pasáž vystřídá lehčí a ty máš konečně čas si uvědomit, že se bojíš. Stejně lezeš dál. Jsi na tom hůř než prvovýstupce, protože ten když se bojí, tak si dá kruh, když je to teda možný, nebo když má dobrý smice, tak ho ani nedá, jenže jak ty poznáš ze země jestli mezi kruhama vůbec něco založíš. Je to závod s časem, s tvojí silou, vůlí a vytrvalostí. Je to boj s tebou a tou fantastickou stěnou. Je to ale především souboj s tebou samým. Sebrat odvahu si pod tu cestu vůbec sednout a navázat se a necítit při tom strach, podívat se vzhůru, naposledy se zhluboka nadechnout, namágovat ruce a říct sám sobě: jdu a jen tak se nevzdám. Není to žádnej hazard, když víš co si můžeš, ale i nesmíš dovolit. Je to jako meditace v pohybu. Další kruh a další problém. Poslední sílu si už ale nechal v tom minulim těžkym kroku a tak teď jen smutně nechápeš a tušíš pád,ale i tak je tu stále naděje. Sáhneš si na dno, sebereš síly, který ani netušíš že máš, síly, který jsi nikdy na vynejtovanejch skalách ani nepotřeboval a nikdy nepoužil. Říká se, že člověk má spoustu sil, který neumí použít, jde to prý jenom při strachu, vzteku, obrovský motivaci….. Dáš do toho prostě maximum. Poslední krok a je to!!! Vyšlo to, paráda!!! Teď ti ještě nedochází co se ti vlastně povedlo, jen tam tak sedíš, čumíš do blba a lapáš po dechu. Koukáš na odřeniny o kterých vůbec nevíš, kde se tu vzaly. Jsi totálně hotovej a máš sucho a sladko v puse. Ale taky to mohlo dopadnout jinak: poslední krok a dlouhý pád. Pád, kterýho jsi se ale nebál, protože jsi na něj nemyslel a taky ho tak trochu bereš jako vysvobození z tý nelidský dřiny, ani nenadáváš, protože jsi podal výkon na hranici svých možností a víš, že líp to asi ani nešlo, stejně jsi mimo a nezmůžeš se ani na slovo. Když nic jinýho, tak jsi aspoň zjistil, že padání je vlastně pohoda a příště se hranice strachu posune snad zase o kus dál. Tak vo vo votom to pro mě je. Super skály, super lidi a super zážitky. Díky těm co mi otevřeli oči. Jdu si dát pár piv a zavzpomínat. Všechno je jen takovej divnej pocit. Už aby bylo teplo. Ptí.