Třiaosmdesátiletý cestovatel, který hory prvoplánovitě nevyhledává.
Za svůj život jich však přesto, všemi směry,  několik prošel.
O Mont Blancu hovoří jako o obyčejné vycházce, při které se ani nezadýchal, na vrcholu Kilimandžára přiznal lehkou nevolnost. A je skromný,  z Everestu mu stačil pohled krapet výš, než si táborníci vaří čaj v base campu. Nahoru nechtěl, byla mu zima…
„Já totiž nejsem horolezec, ani jsem nikdy nechtěl být. Hory absolvuji proto, že mně přišly a přicházejí do cesty. Jako třeba v Peru, když jsme cestou za kondory do kaňonu Kolka překračovali Andy…“

     

Nic není nemožné. Nemožné vyžaduje jen trochu víc času.

            Fridtjof Nansen - norský polární výzkumník

Chrudoš Fiala
foto Petra Michvocíková




Narodil jsem se na šachtě v Ejpovicích a tam se tomu říkalo Na Horách – i když to hory doopravdy nejsou, ale do vínku mi už po názvu dány tedy byly. A tak to vlastně doopravdy je. Nejsou tím, co mě prvoplánovitě láká, přesto mi však do cesty stále přichází a já neodmítám.

Od šesti let jsem šlapal na kopce v Brdech, pak Sněžka, do vyšších hor jsem postoupil asi v osmnácti letech. Poprvé to bylo v Tatrách s kamarádem Frantou Váňou. Měli jsme čerstvě po maturitě a tak jsme mohli odjet do Nízkých Tater.
Prvním kopcem, na který jsme tam vylezli, byl Ďumbiér. Z Nízkých pak logicky vedla cesta na Lomnický štít a vrchol Gerlachu.
Stále však jen jako turisti. Ano,  na některých místech, třeba na Gerlachu, se lézt trochu muselo, ovšem vždy to bylo bez výbavy, solo, jen v pohorkách.

Po válce byly zavřené hranice, nikam se moc nesmělo. Cestoval jsem tedy v rámci možností, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko, vždycky s někým. Některé výlety po světě jsem ale absolvoval na kole a naopak povětšinou sám. Polsko, Lotyšsko, Skotsko, Krym...
Otec byl za války popraven, matka žila s mou mladší sestrou a proti mému cestování neprotestovala. Občas se mnou byl venku i bratr, který mluví několika cizími jazyky a to bylo fajn. Já sám zvládnu ruštinu a angličtinu.
Po roce 1989 jsem mohl začít cestovat naplno. Pravda, bylo mi už trochu více let, ale že bych to cítil jako křivdu? Určitě ne. Postupně jsem tu ztrátu dohnal a stále doháním. Kromě Antarktidy jsem byl už téměř všude. V Evropských zemích mi chybí Švýcarsko, Island, Portugalsko, Španělsko a Albánie.




Dnes mám již několik let svou partu kamarádů, se kterou každý rok někam jedeme. Několikrát do roka se scházíme a domlouváme, kam vyrazíme.
Máme štěstí, že nikdo z nás na cestách netrpí většími zdravotními potížemi, bez ohledu na věkový rozdíl mezi námi, všichni jsme v pohodě. Před cestou absolvujeme povinná očkování a více neřešíme. Za zmínku snad stojí jen antimalarika, která poctivě pojídám.
Zdravotní potíže se mi vyhýbají i doma, poslední dobou mě trochu bolí v kříži, na více si však stěžovat nemohu.
Udržuji se stále v kondici – no, v mládí tomu tak důsledně nebylo, kouřil jsem a pil, teď si zdraví hlídám lépe. Denně jezdím na kole až deset kilometrů, kromě víkendu každý den plavu.
Výjimečný si nijak nepřipadám – prostě sportuji, pozitivně myslím, makám na zahradě –  postavil jsem tam chatu – vím, že nesmím zalehnout, dovolit si zlenivět.
Být aktivní a optimistický – to je podle mně recept, chcete-li si zachovat kondici i v pozdním věku.






Chrudoš Fiala
foto Petra Michvocíková


Mám-li se vrátit k některým konkrétním dojmům z cest…

Peru – to byli hlavně indiáni, stany, ohně, rezervace – tam se smí jen s jejich cestovkou a tak, přestože jezdíme vždy na vlastní pěst, museli jsme jejich služeb využít. Jeden z mých nejkrásnějších zájezdů.

Mexiko – zase jsme se dostali mezi místní domorodce, plavili jsme se po řece, na jejíž název si už nevzpomínám. Indiánská rezervace, pyramidy, kde ukládají mrtvé, pohřební obřady – jednoho jsme se zúčastnili...

USA – měli jsme výhodu, že kamarádův  brácha a sestra tam žijí, bylo to pro nás proto velmi levné. Zajímavé setkání s místní českou komunitou, která se tam jednou za měsíc schází – cca 15 až 20 lidí, zavzpomínali jsme i na Havla.

Afrika – Keňa – krásné národní parky, dva metry od auta lví rodinka, no, že bych vystoupil ven to ne, ale na dojmy velmi záživné.

Tanzanie – zmiňované Kilimandžáro – já už v Čechách věděl, že na něj zkusím vystoupat, ale nijak jsem to nechtěl lámat přes koleno. Opět jsme museli mít dle místních pravidel průvodce. Tady mě napadá říci, že na Kili jsem byl nejvýše, doma v dolu Vojtěch, skoro tisíc metrů pod zemí, nejníže.
Z Moshi, což je městečko pod Kilimandžárem, jsme jeli autobusem k bráně národního parku Kilimandžáro. Odtud jsme šli nejprve deštným a později mlžným pralesem do prvního výškového tábora Machame hut ve výšce 3000 m n. m. Přespali jsme na chatě a ráno vyrazili do druhého výškového tábora New shira camp ve výšce 3840 m n. m. Na tomto místě z naší šestičlenné skupiny dva obrátili směrem dolů. My zbylí čtyři jsme pokračovali do třetího výškového tábora Baranco camp. Ten je z důvodu aklimatizace na úrovni druhého tábora. Další den ráno jsme zamířili  do tábora Barafu camp, v něm jsme zhruba od třetí hodiny odpolední do jedenácté večerní odpočívali a kolem půlnoci vyrazili s lucernami k vrcholu. Cesta mi nepřipadala lezecky nijak náročná, žádné výstupy, šplhání, skalní stěny. Myslím, že průměrně zdatný člověk při dobrém počasí ji zdolá bez větších problémů. Musím ovšem přiznat, že nahoře mi i přes dobrou aklimatizaci bylo fakt blbě. Dolů jsme pak seběhli za jeden den.
Že z toho nakonec byl zápis do Guinessovi knihy rekordů zařídil můj kamarád, já žádné takové ambice ani nápad neměl. Zavolal jim, že jsem nejstarší, co tam vystoupil, oni za mnou přijeli do Příbrami, popovídali jsme si a bylo to.
Tibet - přiletěli jsme do Káthmándu, měli jsme výhodu, že s námi jela průvodkyně z Prahy a vše nám vysvětlila. Po překročení čínské hranice jsme se dostali do Nepálu, kde jsou zajímavé kláštery. Tam jsme byli v klášterech i vysoko v horách, až 5000 m n. m., mniši nás hostili, ale platili jsme za to. Běžně jsme se tam celých čtrnáct dní pohybovali ve výškách mezi 2 až 5 tisíci m n. m. a tak jsme pak i v tom nejvýše postaveném klášteře v 5 400 m n. m. byli fit.

Indonésie – ostrov  Bali, lezli jsme i po horách, ale to jsou výšky maximálně do 3 500 m. n m. Celkově  hezký zážitek, objeli jsme celý ostrov.

Austrálie – tam bydlí má učitelka angličtiny, emigrantka a tak  to bylo pro nás opět velmi levné. Dala nám k dispozici auto, stravovali jsme se u ní. Pěkné zážitky z národních parků, divoká zvěř. Ke kopcům jsem se zde moc nedostal, nebyla příležitost.

Alpy jsem prošel rakouské a  italské, na Mont Blancu jsem byl asi v roce 1989, bylo to v pohodě, zvolil jsem lehkou cestu, kde nebylo třeba nějakých výrazných horolezeckých schopností. Byl jsem tam s kamarádem, neměli jsme ani výškovku, díky expedičnímu způsobu výstupu jsme byli dobře aklimatizovaní. Zvládli jsme to bez jakéhokoliv horolezeckého vybavení. Laviny jsem se nebál tady ani nikde jinde. Mám asi štěstí, že se mi vyhýbají. Jedinkrát jsem se s ní setkal v Tibetu, na pár hodin nám odřízla cestu, to bylo vše.

Na cestovní rituály si nepotrpím, talismany nepěstuji, z cest vozím jen běžné drobnosti sobě i přátelům. Možná mám doma i něco od indiánských náčelníků, konkrétně z Mexika, ale nijak výrazně to neoprašuji. A obřadů se na cestách též  neúčastním, výjimkou snad byla jen Púdža pod Mount Everestem.

Příští rok se chystáme na Srí Lanku, rád bych se časem podíval do Antarktidy, ale to je otázka financí, zatím se nezdá, že bych na to dokázal našetřit.

Cestuji už více než šedesát let, změnil se snad jen způsob dopravy, dříve stopem či vlakem… jinak vše zůstává skoro stejné. Ten základní popud se nemění. Je to má stálá touha po poznání, chuť něco pěkného vidět a zažít. Možnost obdivovat přírodní jevy, zvířata a lidi různých kultur. Snesu se s každým etnikem, mám rád i cigány, naučil jsem se  pár vět z jejich řeči.

Možná je zvláštní, že nikdy nic nefotím, nevím, snad mi stačí, co si zapamatuji, pocity, které ve mně zůstanou, ostatní není podstatné.





Chrudoš Fiala
foto Jiří Kubík



Ing. Chrudoš Fiala *1931
- vystudovaný ekonom
- předseda hornického Spolku Prokop
- ženatý, s manželkou vychovává čtyřicetiletou postiženou dceru
- optimistický chlap, který je vždy všude vítán