Myšlenka, jet na Pik Lenina, se zrodila v létě 2007, kdy jsme se vrátili z Elbrusu.

A co teď? Co je na řadě? Pojedeme na Lenina! Během roku se vše dalo dohromady, složil se tým, trénovalo se a vesele se vydělávalo...
Všichni pracujeme a každý je vytížen jinak, proto jsme si cestu a administativu nechali pořešit od agentury PAMiR7000 z Ostravy. Nyní bych takovou chybu neudělal, nejde o agenturu, ale o těch dalších 45 lidí okolo.
Pik Lenin má být prý nejjednodušší sedmitisícovka, podle následujících řádků možná zjistíte, že tomu tak zcela není... Plno lidí volí tento kopec, aby za své peníze měli zaručený vrchol. Během tří týdnů zde zahynuli 4 lidé, což je na zdejší poměry dost. Z naší skupiny vrcholu dosáhl jeden, z 52 lidí jich bylo na vrchu 7, padesát procent se nedostalo výše než do prvního tábora...
Článek je psán formou deníku, mou snahou bylo, aby měl i informativní charakter.


20.7.2008 Cesta z ráje...

Dnešek bude plný cestování. V neděli nás čekal ranní odlet z Ruzyně, skupina lidí v péřovkách a skeletech postávající u vozíků s velkými batohy byla nepřehlédnutelná... Odletěli jsme načas, protože ve Vídni na nás čekal další stroj a druhá skupina lidí ze Slovenska. Na přesun jsme měli zhruba tak 40 minut a pak Airbusem až do Moskvy na Domoděvovo letiště. Tam nás čekala nemilá 8-mi hodinová pauza v tranzitní zóně, navazující let odlétá až ve 23:45. Tak jsme si čas krátili rozloženi na dlažbě popijejíce pivo a jiné, za dolary dostupné, pitivo. O půlnoci konečně odlet postarším TU-154 směr Oš.

21.7.2008 ...do háje

V sedm hodin ráno místního času (bylo zde o 4 hodiny více než v ČR) vystupujeme,  neskutečně rozlámáni, na Ošském "mezinárodním" letišti. Místní ostraha v šusťákových maskáčových kombinézách a mokasínách do špičky nás bedlivě sleduje a dle tajného losu zabavují Fíkovi pas i s letenkou. Po nutných komplikacích s důležitými ouřady  v odbavovací hale se konečně dostáváme k batohům. Z 52-ti batohů nedorazili pouze dva kusy, ovšem batohy lékařů s perfektně vybavenými lékárničkami, tak nevím jak si tento paranormální jev vysvětlit... Naší sedmičlenné skupině naštěstí dorazili všechny, což bylo nemalé štěstí. Z letiště nás odváží místní hromadná doprava, takzvané maršrutky-vesměs starší dodávky Mercedes upravené na autobusy. Byli jsme odvezeni na sjednané ubytování v Borombajevově ulici, kdesi v Oši. Všichni jsme to zařízli, jakmile nám ukázali, kde se složit... Kolem jedné jsme se vydali maršrutkou do města ( jízda kamkoliv po městě stojí 7 somů, po dvacáté hodině stojí 10 somů, tj. asi 4 koruny české), dokoupit potřebné jídlo a ostatní zásoby, jelikož nás zítra čeká přes 300 kilometrů dlouhý přesun do Base Campu. V Oši bylo všechno jiné a zajímavé a pro středoevropana leccos dosti nezvyklé. Rozhodně tu mají trochu poddimenzované hygienické normy... No nic, snad máme vše, aspoň shodíme přebytečná kila. Od šesti hodin jsme měli naplánovanou instruktáž a povídání. Myslím, že pro nás, pro "ostřílené matadory" to bylo zbytečné, ale pro některé dobrodruhy, co se učili nasazovat sedák a mačky poprvé v zimě v Tatrách, a teď jsou na Leninovi, to muselo být poutavé. Ludva, vzhledem k mírné averzi k majiteli agentury, povídání sabotoval a narušoval jeho autoritu, když ostatní zasvěcoval do problematiky výškového lezení. Po dýchánku jsme opět jeli do města, tentokráte na jídlo. Po hodince bloudění nás místní domorodec dovádí do otevřeného podniku. Dáváme šašlík, steak, praženou zeleninu a pívo. Mára ještě dělá batmana a obíhá fontánu, přičemž se nechtěně sprchuje a Ženda loví místní děvušky na nabídku sňatku. Zlatým hřebem je přesun na ubikaci, vzhledem k tomu, že maršrutky v tuto noční hodinu už nejezdí, tak nezbývá než jet taxíkem. Národním vozem v Kirgyzstánu je Daewoo Tico. Takže volba je jasná. Ve čtyřmístným vozítku se nás mačká 7 lidí plus řidič. Tico do kopce supí, lítají šroubky matky, ale nakonec nás šťastně dováží do cíle.

22.7.2008 Cesta do Base Campu

Ráno vstáváme, dáváme snídani a balíme k odjezdu, který je naplánován na devátou ranní. Nakonec jsou jako vždy nějaké komplikace a tak vyrážíme lehce před desátou. K dispozici máme jednoho Kamaze, jeden Zil a 2 dodávky-maršrutky. Po patnácti minutách musíme poprvé zastavovat-Zil má potíže s karburátorem... Během 300 kilometrové cesty (v Kirgystánu téměř neexistují asfaltové cesty, vše je nezpevněné a kamenité) po Pamir Highway se postupně probíjíme bahenním závalem, brodíme kamenitá řečiště a neustále obdivujeme letitou techniku stroje značky Kamaz.
Po příjezdu do BC začíná pršet, což není prý nic neobvyklého. Od místních se dozvídáme, že prší prakticky v kuse už 9 dní, nahoře sněží a na vrcholu je prý -40 stupňů. Postupně doráží i zbytek lidí. My jsme dojeli o půl osmé večer, další ze Zilu o desáté a dodávky až o půlnoci. Ludva a Danka zatím řeší organizační záležitosti a věci kolem s vedoucími BC, my jdeme po perném dnu na kutě.

23.7.2008 První den v BC

Dneska bylo poprvé, podle lidí co tu jsou déle a místních, za posledních 12 dní hezky. Tedy aspoň nesněžilo a trochu svítilo sluníčko. Vrchol jsme ale zatím stále neviděli.Vedoucím tábora jsme byli informováni, že taková perioda špatného počasí tu už dlouho nebyla a podmínky na výstup jsou zatím velmi špatné. Předpověď počasí samo sebou k dispozici není a tak můžeme zatím doufat ve zlepšení. V čase špatného počasí byly na kopci podle vyprávění asi krušné chvíle. Vítr byl prý tak silný, že se ani nedala postavit trojka, stany neměly šanci takový poryv větru vydržet... Stále nový sníh, desítky lidí uvězněných v druhém a třetím táboře, vědělo se o nějakých pohřešovaných a o jedné mrtvé Češce. Jinak na počet úspěšných výstupů je letošek zatím slabý. Od začátku sezóny, která zhruba před měsícem začala, bylo na vrcholu jen 8 lidí. Snad se počasí umoudří a aspoň někoho z nás to pustí na vrchol...

Zítra razí do jedničky asi 20 lidí, co přijeli s námi. Pět slovenských kluků, co vypadají dosti našláple a mají zřejmě lecos vylezeno. Kluci chtějí zkusit trasu přes Lipkinovy skály. A dalších 15 lidí, v naprosté většině bez zkušeností z vyšších hor. Trochu jsme z toho měli obavy, ale snad vědí, co činí...


24.7.2008 Aklimatizační výlet v okolí BC

Dneska jsme měli "zevlovací" den. Ráno jsme si zašli na snídani, kde jsme se doslechli o Kazachovi, který to mezi jedničkou a dvojkou "nerozdejchal" a musí ho snášet s otokem plic a začínajícím otokem mozku. Sváželi ho stále níž, nejdřív do C1, pak do BC, pak do vesnice pod BC, pak do Biškeku- ale stále to bylo moc vysoko, tak skončil až v Alma-Atě.
Počasí bylo dnes už super, celý den svítilo slunko a konečně se nám odhalil i samotný vrchol Lenina. Pro aklimatizaci a rozhýbání jsme si dali lehčí procházku na hřebínek nad BC, zítra ráno vyrážíme do C1.

25.7.2008 Přesun do C1

Ráno kolem šesté jsme se vyhrabali z vyhřátých spacáků a dobalili věci, které nám mají najatí koňáci vyvézt do C1. Jožka bohužel nemá transportní vak na batoh a tak ho dává společně s Dančiným batohem do jednoho. Na koně je ale výsledný balík příliš velký-ne že by to neunesl, ale byl by nevyvážený. Tak Jožkův batoh putuje z vaku ven na koňákova záda. Koňák sedíc na koni, pod každou nohou třicetikilový pytel bagáže a ná zádech další batoh. Kůň širší než delší... Jinak taxi za odvoz batohů se pohybují 1,5 eura nebo 2,5 dolaru za kilogram u agenturních koňáků, koňáci nepracující pro agenturu chtějí dolar za kilogram, ale nesmějí vkročit s koněm na půdu té či oné agentury.
V půl osmé vyrážíme i my. Vyvážíme na lačno, což se některým vymstilo, cesta do C1 není fyzicky náročná, ale strašně dlouhá a někteří docházejí docela unavení. Cesta měří kolem 14 kilometrů. První část vede po trávě z BC přes Ljukovanu poljanu do sedla, odtud pokračuje druhá část po suťovisku a kamenech, některé úseky jsou velmi vzdušné (ujíždějící svah pod nohami končící kdesi v dravé řece), přeskakuje se rozvodněný potok, kde si nejeden nabere do bot atd. Úsek se chodí v rozmezí od 5-ti do 12-ti hodin. My po pěti a půl hodinách šlapání pěšinky, dorážíme do prvního výškového tábora ve výšce 4300 metrů. Zabydlujeme se v pronajatých stanech a během lehčí sněhové přeháňky vaříme oběd a hektolitry čaje. Márovi se dělá trochu zle, ale s odstupem času se mu dělá lépe. Plán výstupu zatím stanoven není, ale pokud zítra vše půjde dobře, vydá se první část z nás do C2. Počasí je dobré, cesta prošláplá, ale vzhledem k postupné aklimatizaci stejnak není kam spěchat...

26.7.2008 První pokus o C2, zachraňujeme Ludvíka

Ráno v půl sedmé první část kluků, jmenovitě Droid, Jožka a Fík, vstává a balí batohy s vybavením a zásobou jídla na 2-3 dny, s tím že eventuálně zkusí Razdělnou. V 8:30 vyrážejí směrem k ledovci. Po půl hodině pochodu po kamenitém ledovci si Droid vzpomíná, že si s sebou nevzal kartuši, ale ihned ukazuje své manažerské schopnosti a v cizím táboře, který je po cestě ještě jednu kupuje. Zapomenutou lopatu nemá ani smysl řešit. Náš C1 je nejdál od místa, kde se ledovec zvedá z údolí a tak začínají pořádně stoupat až po hodině a půl pochodu. Pozdní start si vybírá svou daň v podobě nehorázného vedra, které na ledovci panovalo. Dle odhadu tam mohlo být kolem 30 stupňů, doporučuje se vyrážet kolem šesté ranní, ale mnozí z pohodlnosti vycházejí až kolem desáté. Ovšem v půl páté večer se kluci otáčejí, protože Fíka pálí plíce a začínají sestupovat, navíc pomáhají nějakým Polákům snést jejich parťáka s výškovou nemocí. Dosáhli výšky 5100 metrů, za hodinu a půl svižného sestupu se dostávají do místa, kde se ráno navazovali. Naproti jim šel Ženda s čajem...
Mezitím se v C1 odehrálo jiné drama. Ludva ten den pořád polehával, už 3 dny léčil nějakou virózu různými Coldrexy a Paraleny. Je poledne. "Máro, pojd´ sem, něco Ti dám poslechnout". Říkám si, to bude nějaká blbost, domnívajíce se, že mi dá poslechnout něco z mp3. Dle rady přikládám hlavu v hrudníku a co neslyším při výdechu-jako když vře voda v hrnci!!! "Kurva drát!!!" "Musíš dolů, nebo tu umřeš!!!" Urychleně Ludvu oblékáme, dáváme mu Diluran a balíme jeho batoh. Po chvíli chůze Ludva už nemůže a tak najímáme za 50 dolarů koňáka, aby ho svezl do BC. Loučení s kamarádem mezi kameny byla velmi emotivní chvíle, Mára i Danka brečí.
Večer jsme již všichni pohromadě, staráme se o kluky úderníky a probíráme zítřek, ve večerní relaci se vysílačkou dovídáme, že Ludvík do BC dorazil v pořádku a prohlédl ho lékař. Zítra by se Mára, Ženda a Danka vydat do C2 a postavit ho.

28.7.2008 Druhý pokus o C2

Ráno ve třičtvrtě na šest vyráží Mára, Danka a Ženda do C2. Po přechodu morény a přes sousední BC se dostávají k nástupu do cesty. Tato část trvá zhruba hodinu. Při vstupu na ledovec se navazují a vydávají se do spleti trhlin. Společně s nimi je na cestě do C2 spousta jiných lanových družstev postupujících různou rychlostí. Nejexponovanější část se seraky a velkými ledovými odtrhy, zbytek je pouze nudná a stereotipní chůze do kopce, kdy nenaaklimatizované tělo trpí pod tíhou batohu. Cesta do kopce končí ve výšce 5200 metrů a následuje táhlý traverz doprava zakončený 50-ti metrovým závěrečným stoupákem do tábora. Camp se nachází pod Štítem 30. let USSR. Cesta nám trvala příšerných devět a půl hodiny a docházíme úplně vyčerpaní! Tábor je dosti obsazený a je problém najít místo pro stan. Nakonec stavíme stan na kamenitém plácku, zalézáme, odpočíváme a vaříme. Výška 5300 metrů je na dýchání a motorice pohybu znát. Márovi je opět špatně, sotva přežívá a Žendu sužuje neuvěřitelný průjem. Kluci dole celý den relaxovali a byli na obědě v jurtě. Fíkův stav během poledne vypadal nadějně, ale odpoledně se mu přitížilo, je malátný a celkově je mu zle. Zítra musí dolu...
Ve večerní relaci se všichni domlouváme na postupu a zjišťujeme, že Ludva je už na cestě do Oše. Nebýt lékařky z vedlejšího tábora, asi by v BC umřel, protože zkušeným okem místního lékaře byla u něj diagnostikována pouhá angína.

29.7.2008 Sestup do C1, trek do BC a zpět

Celkově noc, ve třech ve dvou místném stanu, byla masakr. Ráno přibíhá Ženda ze záchoda, že se musí dolů, prý teď snáší nějakého Poláka s výškovkou a najednou nastala nějaká slabší chvilka teamu... Tak se sbalili a kolem desáté už mazali dolů. Nahoře nechali stan a zásoby jídla. Pod ledovec se dobelhali kolem půl třetí, kilometrová cesta přes morénu byla nekonečná, při životě je držela myšlenka na zeleninový salátik a Colu v jurtě. V našem táboře  se zhroutili a hodinu odpočívali. Pak je do stanů zahnala sněhová přeháňka, která pravidelně přicházela kolem čtvrté.
Kluci ráno sbalili Fíkovy věci a ve třičtvrtě na osm vyrážejí směr BC. Dolu cesta celkem odsejpá a ve dvanáct jsou v cíli. Ovšem situace v BC se komplikuje, jelikož správce kempu odmítá "naše" klienty, kteří zde setrvávají ze zdravotních důvodů, dále v táboře ubytovávat a chce je vyhostit i se stany za hranice tábora. Napjatou atmosféru klidní Danka přes vysílačku a dohaduje podmínky. Droid a Jožka se poté za krásné 4 hodiny vrací do C1. Mezitím cestou probírají moderní trendy ve vaření a další kulinářské taje. Poté se všichni setkáváme v C1, vítáme se a vyměňujeme si poznatky s cestou. Ženda i Danka odmítají další úmorný výstup do C2, který je měl za dva dny opět čekat. Při večerní seanci u lovečáku, maďaských klobás a láhve vodky plánujeme další postup...
Ludva tou dobou už leží v Oši v nemocnici, mají ho za dva dny propouštět.
Fík je v BC, prohlédla ho lékařka a je mu už lépe, přesto i pro něho expedice končí.

29.7.2008 Zabydlení v C2

Dle plánu z předchozího večera Mára, Danka a Ženda odpočívají v jedničce, osamocení noční jezdci Droid a Jožka časně ráno vstávají a vydávají se na dlouhou cestu do druhého tábora. Nesou další stan (sponzorský dar firmy Rock Point, Mountain Hardwear Trango 2), který plánují postavit v C3, dále plyn a jídlo. Cesta do půl deváté ubíhá velmi rychle, ale jakmile se slunko přehoupne přes sousední hřeben, který poskytuje stín, opět začíná pekelná výheň. Je azůro a před ostrými paprsky se nelze celou cestu nikam schovat. Čepice s kšiltem nebo klobouk a krém s faktorem 50 je tady nezbytnost. Teplota na ledovci je opět kolem 30-ti stupňů. A vedro ještě umocňuje naprosté bezvětří a úbytek sil zrychluje řidší vzduch... Ve čtyři hodiny jsou kluci na místě, konečně stojí u stanu, zalézají dovnitř a děkují předchozí "svaté" trojici, že ho tam před dvěma dny nechali. Po hodině koukání do stropu stanu začínají organizovat pořádek, vařit a stále se snaží přijít na to, jak se tam mohli ve třech vyspat. Brzy na to přijdou...

30.7.2008 Cesta do C2, kluci odpočívají, noční záchrana

Žendu celý včerejší den trápil extrémní průjem, byl rád, že se vůbec dobelhal do místní kadiboudy... Nadopovám prášky ulehá s tím, že ráno nikam nejde. Mára s Dankou ráno trochu zaspí a tak vyráží až kolem sedmé společně s Alešem, chlapíkem z vedlejšího stanu. Danka si celou cestu po moréně stěžuje na pálení plic a pak i vykašlává krev. Otáčí to a tak seňor Mara pokračuje sám. Navazuje se na lano s Alešem a po překonání kritických úseků plných, do prázdna zejících, trhlin v dolní části ledovce, pokračuje solo. Trasu zdolává za necelých šest hodin-aklimatizace je znát, prvně úsek šel 9,5 hodiny. U stanu nalézá Jožku s  Droidem, kteří budují další plošinku pro stan, určený dalším účastníkům zájezdu. Vítá je zařváním na celý tábor jeho oblíbené fráze: "Bon giorno, amiči!"  Zbytek tábore se jen otočil, co je to za idiota v banánový softshellce. Den využívají k vaření, polehávání a debatování- hlavním tématem je místní fekalplatz (toalety byli umístěny těsně pod táborem, na každého tam je vidět a během poledne je všude cítit silný odér skatolu). Kolem páté si dělají výšlap do sedýlka nad táborem, což je nějakých 250 výškových metrů, jelikož slíbili nějakýmu tipovi, že mu vynesou zbytek věcí, co se mu nevešlo do batohu.

Během večerní relace o sedmé se dovídají, že se nad C3, asi ve výšce 6600 metrů zřítil z hřebene nějaký Slovák a s největší pravděpodobností mu už není pomoci. Zítra se chtějí přesunout do C3, půjdou ve třech nalehko, s jedním stanem a nejnutnějšími věcmi. Asi v půl desáté se však jejich plány zcela mění. Kluci z vedlejšího stanu zachytili radiem zprávu, že zraněný Slovák není Slovák, ale Čech. Momentálně jsou u C3, svážejí ho dolů a zachránci jsou, vhledem k malému počtu, dosti vyčerpaní. Proto se hledají dobrovolníci, kteří jim půjdou naproti a pomůžou jim s evakuací raněného. Kluci se na sebe ve stanu kouknou a jsou rozhodnuti. Rychle balí, oblékají se (už leželi ve spacáku připraveni ke spánku) a běží s ostatními zachráncům naproti. Tempo je rychlé. Na Márovi je vidět, že je silně unavený z dnešního přesunu, ale snaží se jít stále dál. Se zachránci se potkávájí asi v 5800 metrech, pár rychlých pokynů a valí se dolů. Raněný leží ve speciálních skládacích bobech, zabalený ve spacáku, sténá a občas vysouvá svoji ruku ven ze spacáku. Jde to rychle a brzy jsou v C2, kde dostává nitrožilně dexamethazon od Matouše. Ruští záchranáři však chtějí bezpodmínečně sestoupit až do C1, nehledě na tmu a velké množství trhlin. Mára zůstává v C2, pokud by pokračoval, tak by brzy stahovali dva. Dolu pokračuje jen Droid a Jožka, rychle si balí spacáky a sestupují do jedničky. Táhnou raněného v deseti lidech po ledovci, nebe je plné hvězd, ale situace neumožňuje se kochat. Trhlin evidentně přibylo, cesta se změnila, o vzrušení nebyla nouze.Nejvýživnější byl zlom ledovce s velkými trhlinami a prudkými výšvihy, naštěstí nejhorší místa další ruští záchranáři předem zafixovali.

31.7.2008 Opět do C2

Jožka s Droidem doráží do C1 v pořádku, kolem čtvrté ráno, ukládají raněného do stanu, kde se ho opět ujímá MUDr. Matouš z FN Královské Vinohrady. Kluci jdou na čaj do jurty, kde vyslechnou peprnou přednášku od Vůdce zachranářů o nezodpovědnosti Čechů a Slováků na horách. Poté ulehají v jurtě ke spánku. V sedm ráno jsou nuceni vstát, jelikož se podává snídaně iránským kopcolezcům. Kluci za svou pomoc dostávají snídani a v deset vyráží na cestu, společně s Lukášem. Únava byla znát, proto kluci dochází až ve čtvrt na čtyři úplně na kaši. Márovi dnes nebylo vůbec dobře, trpí pekelnou bolestí hlavy. Večer se to lepší a začínáme spřádat plány na vrchol. Náladu trochu kazí myšlenka na další oběť, kterou si náš vrchol vyžádal. Tentokráte šlo o Iránce z místní hodně početné expedice. Chmury rozhání Mára svou krémovou žampiónovou polévkou z pytlíku.
Mezitím dole Danka s Žendou, kterému se střevní problémy na chvilku uklidnily, sestoupili do BC a Ženda následně odjíždí za Fíkem do Oše. Ludva už leží v nemocnici v ČR.

1.8.2008 Odpočinek před výstupem do C3

Ráno kluky opět budí sluníčko a obloha bez mráčku. Vedro ve stanu je za chvilku nesnesitelné, proto vstávají vaří sladký moment-ovesná kaše s jablky a skořicí. Droiďákovi, jako kuchaři z Obecního domu-francouzské restaurace, nejde vůbec tato pochutina pod vousy. Nakonec je ešus prázdný a unaveni a oba ulehají ke spánku, to samé následuje po obědě, kdy kaši nahradil guláš s domácí klobásou. Mezitím nás Droid zasvěcuje do tajů vaření masa na víně a luxusní nádivky. K večeru se kazí počasí, ale snad jen nakrátko. Jediným spestřením nudného a prospaného dne bylo 6 lavin, které v okolí C2 spadly.

2.8.2008 Přesun do C3

Po noci plné vášně ve dvojmístném expedičním stanu pro dva lidi, navíc šikmo postaveném na kamení se všichni tři cítí všelijak, jen ne odpočatí. V plánu je přesun do C3 a tak dělají snídani, opět sladký moment a začínají balit věci včetně jednoho stanu. Už během balení je znát, že Mára vůbec nezregeneroval a je pořád unavený. Nakonec se vyráží a cestou ještě berou vodu a vydávají se do strmého výšvyhu. Jde se nalehko, ale stejně jsou batohy znát a po zhruba 150-ti výškových metrech Mára vyslovuje to, co už dlouho visí ve vzduchu. "Kluci, je to úplně v prdeli, dál už to nejde, musím dolů." Rozebírají na svahu možnosti a pak se rozhodují, že se rozdělí. Mára klukům přenechává část stanu a loučí se. Sám pak sestupuje a posléze se v táboře páruje na lano s Pepou a jdou dolů. Droid s Jožkou zatím svižně pokračují vzhůru, chléb se láme až v závěrečném výšvihu pod Razdělnou. Je to přímá "lajna" ve svahu o sklonu čtyřiceti stupňů, překonávající převýšení přes 400 metrů, z 5800 do 6200 metrů. V půl čtvrté jsou na vrcholu Razdělné, dělají foto, ale počasí se během výstupu pokazilo, takže toho není moc vidět... sbíhají o C3, kde musí vybudovat plošinu pro stan, což není pro nenaaklimatizovaný zrovna sranda. Kluci funí jak lokomotivy, po půl hodině můžou jít bydlet. Teď už jen vařit, odpočívat a zase vařit. Vše je prokládáno debatami o jídle, protože klukům už ze všech instantních hostinců, polévek a kaší hrabe. Zítra kluky čeká náročný den, možná nejnáročnější v životě...
Mára ten den dochází, v jedenáct v noci, více než unavený do BC, kde ho čeká Danka a velmi přátelská skupina pěti Slovenských kluků.

3.8.2008 Jde se na vrchol

I přes zprávy od Švýcarů ze včerejška, že počasí nemá být na následující 3 dny dobré, kluci ve 4:20 zvedají svá zhuntovaná těla a v 5:30 vyráží ze své rampouchové jeskyně, ve kterou se jejich Mountain Hardwear proměnil, směrem k vrcholu. Počasí skutečně není nic moc, je zataženo, zima a fouká nepříjemný vítr. Rozvážným tempem sestupují do sedla pod Razdělnou (asi 6050 m.) a začínají drtit první čtyři sta metrový výšvich, částečně na sněhu, částečně na suti. Oba kluky silně zebou nohy, i navzdory tomu, že oba mají skelety Asolo AFS8000 a Droid speciální převlečené kamaše. Celou dobu cvičí prsty u nohou jak diví, a čekají na blahodárné sluneční paprsky. Jakoby to vědělo, slunko stoupalo sice pěkně, ale vůbec nehřálo, respektive se nechává přebít ledovým větrem, ženoucím se z jihu. Po překonání plata se blíží k nejnebezpečnější části výstupu, k místu zvané "Nůž". Jde o strmý výšvih ve výšce 6600 metrů, který tvoří velmi ostrou hranu a po obou stranách čeká na "neopatrné" dopadiště ve formě ostrých skal. Právě tady se po pádu zranil člověk, kterého jsme pomáhali dopravit do C1. Oba toto místo s respektem, avšak s pohodě, překonávají. V polovině dalšího výšvihu kluci potkávají doktora Matouše, který pro nevolnost a únavu organismu otočil. Pod výšvihem s prachovým sněhem, který vypadal dost výživně, Droid otáčí též pro vyčerpání, loučí se a Jožka pokračuje sám. Za výšvihem je poměrně dlouhý traverz, asi ve výšce 6900 metrů, a za ním se rýsuje vrchol. Na konci traverzu toho má už plné kecky, ale vrchol je blízko a to pohání. " Koukám do stěny mraků před sebou, ve směru vyšlapané stopy a vidím výšvih - vrchol, bleskne mi bláhově hlavou. Když jsem se už 5 minut potácel tím směrem, odhalila mi mraková opona dalšího, samo sebou vyššího kandidáta. Když se tohle stalo už po dvanácté, byl sem psychicky na dně". Naštěstí Jožka v dálce viděl skupinku tří Čechů a tak se je snaží dojít, aby unavený nesestupoval sám. Jožka v sobě kybernetika nezapře a tak tempem "čtyři nádechy - krok a po pěti krocích pauza na vydýchání" je hravě dochází.
Ve 13:30 je Josef Mrázik na vrcholu 7134 metrů vysokého Pik Lenina. Fotí sebe, fotí ostatní a mlhu okolo. Při společném, velmi namáhavém, sestupu ke všemu ztrácí mačku, kterou si špatně připnul na batoh. Posledním oříškem byl, pro zcela vyšťaveného Jožku, táhlý kopeček ze sedla do C3. Při příchodu ke stanu již z dálky volá na Droida, že je v pořádku a oba se radostně vítají. Avšak Droidovi není vůbec dobře, proto i přes pokročilou hodinu (je něco po šesté) vše balí a sestupují do C2. Zde se hostí klobásou a jdou spát, dnes si to určitě zaslouží...

4.8.2008 Sestup do BC

Ráno se kluci probouzejí do slušné fujavice a tudíž ze spacáků moc nespěchají. Nakonec však vstávají a začínají balit, vše je mokré, venku mlha a tak balení není nic moc. Vše je konečně zbaleno a tak začínají sestupovat společně s kliky od vedle-Matoušem,Lukášem a Jirkou. Ledovec se od třicátého sedmý pekelně změnil, cesta a hlavně trhliny jsou úplně jinde než byly dříve... Po dvou hodinách jsou ve spodní části ledovce a odvazují se. Dávají oběd v jurtě, domlouvají koňáky a přesouvájí se do svého BC, kde musí ještě zabalit plno haraburdí. Z tábora vycházejí ve čtvrt na pět, pochodují svižně aby utekli před špatným počasím. Třešničkou je pro kluky rozvodněný potok, který v odpoledních hodinách nabíra na síle a jeho šíře překonává tři metry. Pak si to fičí až do BC, kam celý promrzlí doráží kolem dvacáté hodiny. Pravé drama ale začíná až tady, poněvadž agentura jaksi nezvládla dohodnout optimální podmínky a kluci nemají žádný erární agenturní stan a jejich stany jsou promočené. Proto jsou nuceni se sbalit a přesunout se do jiného tábora, vzdáleného asi kilometr odsud. Zadařilo se u Pamir expeditions a kluci konečně uléhají s vidinou, že zítra možná pojedou do Oše.

5.8.2008 Jede se do Oše

Ráno je pěkně, proto se suší co se dá. Auto do Oše má přijet kolem deváté. "OK, takže v jedenáct." Maršrutka přijíždí v půl dvanácté, tak rychle dobalují a nasedají, kolem druhé vyráží. Jízda dodávkou po kyrgiských tankodromech slibuje tunu nevšedních zážitků, veselo je hned po odjezdu, kdy vyzvedají ještě další skupinu z vedlejšího tábora, a během slabé hodinky padnou téměř všechny zásoby vodky (asi 5 lahví). Otupělé smysly neustálým drcáním a hopsáním už pak ani nevnímají přejezd blátivého brodu a bláznivé řidičské umění tamního Ahmeda. Na místo dorážejí kolem prvé ranní...


6.8. - 7.8.2008 Roztroušeni po Oši

Vzhledem k organizačním nesrovnalostem jsem se roztrousili po celé Oši. Mára bydlí v Borombajevově společně se Slovenskými kluky, Ženda bydlí s Fíkem někde pod Sulimanovou horou a Droid, Danka a Jožka bydlí úplně na opačném konci Oše, kousek od letiště, takže domluva a nějaké to setkání je relativně komplikované. Tyto dva volné kdy se vesměs jen chodilo po Oši, jedlo se a nakupovali suvenýry. Nákupním centrem metropole je tamní Bazar, obrovské tržiště, kde se dá koupit skutečně vše-od ovčí hlavy, přes jakékoliv koření až po "zcela značkové" Omegy za 350 somů (asi 170 korun).

8.8.2008 Konečně domů

Budíček je ve tři ráno, rychle dobalit poslední věci, vše zkontrolovat a něco zhltnout. Člověk se ani nenaděje a už musí cpát batohy do přistavených maršrutek. Je něco kolem čtvrté ráno a už si to pádíme směr letiště. Na parkovišti před letištěm se srocujeme, třeba Danka se setkává po třech dnech se svým batohem, který cestoval kdesi Oší a Fík zjišťuje, že nechal svoji báječnou windstoperovou Bavelu v autobuse. Všichni se přesouvají do odbavovací haly, kde pro nás čeká  další nepříjemné zjištění. Mocipánové na letišti nám oznamují, že batoh má limit 20 kilo i s příručním zavazadlem, kilogram nadváhy rovná se 20 dolarů příplatek... Majitel agentury dohaduje měkčí podmínky a jde se na to... Všichni svá příruční zavazadla zahazují a u přepážky tvrdí, že žádná nemají, a po vydání letenky si je opětovně vyzvedávají. Smutným paradoxem bylo, že nás vážily a okrádaly váhy vyrobené v Československu. Jinak vydání letenky, to byla epizoda sama pro sebe, jelikož se vše psalo ručně a Míšové za přepážkou jaksi nezvládali opis z azbuky do latinky.
Odbavení trvalo 3 hodiny a samo sebou se i odlet zpozdil, to by nebylo normální, kdyby v Rusku letělo něco na čas... S půlhodinovým zpožděním se naše TU-čko vznáší a odlétáme směr Moskva, kde musíme čekat otravné 4 hodiny na další spoj. Mezitím se v útrobách letiště vše přeetiketovává z ručně psaných cedulek na digitální čárové kódy. Ve tři hodiny odpoledne nasedáme do Airbusu, v šest přestupujeme ve Vídni na opožděný let a kolem sedmé dosedáme na Ruzyňské letiště. V letadle kolovaly vtípky, kolik že to zavazadel nedorazí a skutečně, 3 nedorazily, jedním z nich byl i Žendův batoh, který se zatoulal ve Vídni...
Nejdůležitější ale je, že jsme se všichni vrátili v pořádku (nepočítaje Ludvu), vrátili jsme se zpět stále jako kamarádi, plni zážitků a nových zkušeností.

Já osobně jsem si při této expedici uvědomil, jak důležití jsou pro mne moji rodiče a má milovaná přítelkyně. A taky, jak malá je lajna, mezi životem a smrtí. Na kopec se určitě jednou vrátím, ale už ne normálkou.

Mara za podpory Jožkova deníku