Pro mladší a všechny ostatní, které nebaví číst dlouhé texty…: po dvou letech a dvou zlomeninách se mi podařilo vylézt svou nejtěžší cestu Gekón 11-, a to jištěným sólem (Lead Rope Solo).

Pro ostatní: jedná se o cestu z roku 2009 na spodní Gotické stěně v Maníně, jejímž autorem je Stano Klimo. Je to sportovní cesta na vápně, takže nic, co by bylo mým cílem pro jištěné sólo. Za prvé na jednodélkách mě to až tak nemotivovalo a nadále moc nemotivuje. Za druhé se jedná o doktorovanou cestu, což mě většinou také trochu odrazuje. A hlavně za třetí, neměl jsem tuto obtížnost vylezenou ani RP či PP. Nicméně to vzniklo a vyvinulo se náhodou. Jak jinak. Jednou v létě jsem byl o víkendu nemocný a sám doma. Což se při třech malých dětech často nestává, a tudíž jsem „musel“ i přes rýmičku někam vyjet. Vzpomněl jsem si na Šofa, který kdysi zmiňoval, že se stěna dá obejít a slanit do ní. Takže jsem vyrazil podívat se, jestli by to mohlo být mé první osumcé, resp. jestli by mi to vůbec sedělo.


Gotická stěna

Samozřejmě v té době jsem o jiné než standardně odjištěné variantě ani ve snu nepřemýšlel – v cestě jsou totiž hodně malé chyty. Nicméně v letní nepodmínce jsem na to vyrazil sám. Pro první představu o cestě jsem nikoho nepotřeboval a ani jsem nikoho nechtěl nakazit bacilem. Takže jsem si to šel slanit a zkusit krokovat Top Rope Solo (TRS).

Na TRS se používají:

    1. blokanty – výhodou je cena, žádný pádový faktor, lehkost; nehodí se však na opakované zkoušení sekvencí, resp. pohyb dolů a převislé či traverzovací linie
    2. poloautomatické brzdy – výhodou je možnost okamžitě se vrátit o pár centimetrů až metrů; nevýhodou je nepraktické dotahování lana při lezení
    3. pohyblivé zachycovače pádu – výhodou je možnost lézt volně nahoru i dolů bez nutnosti manipulace s daným prostředkem (při „nalézání metrů“); nevýhodou je nepraktičnost při nacvičování sekvencí

Tehdy jsem v tom stavu (myslím tím můj zdravotní stav, ale i okolní teploty) neudělal ani všechny kroky. Nicméně to byl docela zábavný bouldering s lanem, takže jsem se tam později vrátil. A to se opakovalo ještě několikrát. Vždy sám, resp. TRS. Stále mě ale vůbec nenapadlo do toho jít sám odspodu. Stále to byla příprava na přelez s jističem. Lead Rope Solo je totiž úplně jiná hra než RP či PP, a i přes několikaleté zkušenosti to je vždy individuální případ, který může, ale nemusí, mít řešení. Nicméně jsem se v tom zlepšoval a dole na nástupu zaregistroval výraznou spáru.


Bombproof


Ta spára byla znamení pro možný spodní kotevní bod – podobně jako u mého prvního vážného sóla (Zvon 8a, viz https://www.singingrock.cz/lumir-fajkos-zvon), kde byl pro změnu kousek od země borhák. Na vápně není vždy tolik možností jako na žule, kde se dá pravděpodobněji založit vlastní jištění nebo díky lehkým prvním délkám takový problém vůbec neřešit. Žulové Tatry jsou ostatně moje nejoblíbenější místo pro sólo a podařilo se mi tam vylézt cesty Titanic 7b+ OS, Katarzia 8a+ nebo Superdiretissima 7c.

SOLO/VE

Celý proces v Gekónovi jsem, byť nezáměrně, započal sám. Tak mi přišlo logické v něm sám pokračovat. Na podzim 2023 jsem tedy začal zkoušet, zda by to (pro mě) vůbec technicky šlo na LRS. Vyzkoušel jsem několik systémů a lan. U jednoho nejmenovaného jistítka jsem dokonce při pádu urval oplet lana a zůstal na jádrech o hodně níže, než jsem předpokládal…


Oplet

Jelikož se nevyrábí výrobek určený pro jištěné sólo, tak jakékoliv řešení bude vždy kompromisem. Buď bude mít méně hladké fungování, což snižuje pravděpodobnost přelezu, nebo se bude snižovat bezpečnost. Pro úplnost je potřeba zmínit výrobně dávno ukončený a nyní „investiční“ Silent Partner, který je dostupný už jen na Ebay. Tento je však pro limitní sportovní lezení stejně nevhodný. Dlouho jsem tedy přemýšlel nad analýzou rizik. Pak jsem se kvůli snaze o maximální eliminaci všech možných rizik paradoxně dostal do situace, kdy jsem po x úkonech ztratil fokus a při čištění cesty spadnul pár metrů na zem. Kromě pár pohmožděnin jsem si bohužel zlomil hráškovou kost na ruce. Naštěstí docela „dobře“ a bez sádry. Ale na nějakou dobu samozřejmě bez lezení.




Detaily pro úplný kontext, a tudíž relevantní (internetovou…?) diskusi, by byly na dlouho. Můj názor je ve zkratce takový, že pokud tělo a hlavu dostatečně unavíte, tak každý je náchylnější k chybě. A kdo tvrdí, že ne, tak v takové situaci ještě nebyl. Vyhnout se 100% chybě samozřejmě lze, a to tak, že činnost, při které může nastat, nebudeme dělat… (Ostatně to platí pro jakoukoliv potenciálně nebezpečnou aktivitu, jako řízení auta, lyžování apod.) Ale my ty aktivity dělat chceme, tak musíme s rizikem počítat.

Zpátky k lezení. Loni na podzim jsem kvůli expedici v Pákistánu a z ní přivezeném střevním dárečku, ale i kvůli práci a podobným „dospěláckým“ důvodům, neměl moc času cestu vylézt, resp. výkonnost na přelez byla, ale počasí už ne. Takže kalendář jsem otočil podruhé. Na začátku dubna jsem byl v dobré formě a LRS systém jsem měl konečně docela dobře vyladěný. Byla ale až moc velká zima na malé chyty. Dostal jsem se do high pointu, kde jsem při cvičném kontrolovaném odskoku měl vyzkoušené, že pád může být delší, ale ne nebezpečný. Nicméně ve dvouprstovce jsem vůbec necítil zmrzlé/odkrvené prsty a vypadnul jsem. Více od stěny než při testu. Letěl jsem do oblouku a přibilo mě to do stěny. Slanil jsem a s bolestí na připraveném druhém laně vyšplhal nahoru vyčistit materiál. Dobelhal jsem k autu, a ještě dojel domů. Zlomená pata na více kusů, ale alespoň tak, že se to obešlo bez šroubů, resp. operace. Nechodící sádra na měsíc, a další s francouzskými holemi. Vzpomněl jsem si samozřejmě na Dave McLeoda, který si také zranil kotník při dlouhém pádu v Rhapsody. Dlouhodobý projekt, který poté vylezl…




Střih. První skály po úrazu byl průlez Kežmaráku na druhém, ale jen díky nástupu pomocí e-biku. Při druhé návštěvě jsem se již s Martinem střídal v tahání délek (nejtěžší jsme vylezli oba) a při třetí jsem si dal psychický test a vylezl Superdiretisimu jištěným sólem (viz předchozí článek www.singingrock.cz/lumir-fajkos-superdiretissima-rope-solo). Hlava tedy byla připravená, ale tělo ještě ne, a hrozilo, že ty podzimní podmínky opět nestihnu. Mentálně to pak bylo náročné ze třech důvodů. První, že pata/kotník byly ještě citlivé a odskoky dost nepříjemné (fyzicky i psychicky). Druhým bylo to, že fyzicky jsem na to měl už i s rezervou, ale při sólo jištění to x-krát skončí na seknutí lana v jistítku nebo backupovém uzlu ve špatném místě atd. atd. – tzn. že to nezáleželo jen na mě. A třetí nenápadný důvod byl ten, že se jednalo o překonání mé nejvyšší dosažené klasifikace. Vědomě mě to sice nebrzdilo, ale kdo ví, jak velkou roli to v kombinaci s předchozími důvody hrálo podvědomě.


Gekón

Co se týče klasifikace samotné, tak to nejsem schopen okomentovat, jelikož jsem v tom nikdy nebyl jištěn a sólo lezení obtížnost subjektivně i objektivně zvedá. Nicméně o číslo až tak (ne)šlo…


Manínský Gekón…


Takže nakonec to byl relativně dlouhý a „bolestivý“, ale určitě přínosný až formativní proces. Rozhodně mi to víc dalo, než vzalo. No pain, no gain.

A i když jsem to vylezl sám, tak velké díky patří mé ženě Martině a dětem za podporu.

SO/LOVE



Gekón (foto Roman Ripka)














Doslov/dolez: díky také Romanovi Ripkovi za fotky. Když mě týden před přelezem potkal na Gekónovi a nabídnul focení, tak jsem ho rád využil (až po přelezu) i na poslední pěkný den v Maníně a vylezl si „pro radost“ ještě sólo Strechu Slovenska. Jedná se o starou hákovačku na Kostolecký Dóm 5 A3e: 5, A2, A2, 5.

Strecha Slovenska (foto Roman Ripka)