Kundy! Tak nějak se ventiluje Stoupa, vylomil další chyt. Já klidně odpočívám

na lavičce ve štandu, koukám do sněhu hluboko pod sebou, dobírám či povoluji lano. Jsme sami ve stěně, brzo před lezeckou  sezónou. Vrátili jsme se zpátky do Dolomit, do severních stěn Trech Cim.


Po loňském přelezu Akuta jsme se domluvili na další podobnou dardu, a to jakékoli 8b. Do oka nám padla stará hákovačka Camillotto Pellesier, kterou poprvé v r. 1967 technicky vylezli bratři Minuzzovy. Mauro „Bubu“ Bole přelezl cestu volně v r. 2003 a ohodnotil ji 8b. Jednotlivé délky vylezl za použití původních skob, staré štandy vyspravil nýty. Bole popisuje jištění jako „množství starých a rezavých skob, každých 80 cm, ale občas zatlučených jen několik milimetrů a všechny ohnuté dolů. Jsou dobré k odsednutí, ale nevím, zda by vydržely dokonce i malý pád.“



Rok nějak rychle uplynul a už házíme výbavu do Stoupového Mitshubishi Colta: 350m fixů, 30 pres, hafo smyček, volných karabin, zámkovek, friendů, abalaků, skob, nýtů… a pak jen odjebať sa, a to čo najrýchlejšie!



Následující večer sajeme horký šalvějový čaj, sedíme navlečení v péřovkách, s čepicí a rukavicemi. Všude kolem nás jsou úchvatné špičaté vrcholy, mohutné stěny a zasněžená údolí. Množství sněhu nás poněkud znepokojuje: To tu vloni nebylo… Jó, to bude darda, jak cip!. Ovšem překvápko nás teprve čeká.



S nepříjemně těžkým batohem vyrážíme ráno pod stěnu, alespoň, že to sluníčko krásně hřeje. Po hodině se dostáváme do sedla, kde můžeme konečně vidět severní stěny. „Mamma Mia!“ Před sebou máme totiž obrovské bílé plato, musíme se přes něj dostat ke stěně, samozřejmě návleky chytře odpočívají doma. Po půlhodinovém boření máme kompletně mokré boty a kousek kalhot, fuj tajbl. Dalších 20 minut hledání nástupu a konečně lezeme první délku za 7b+. Už po 15m Stoupa sedí ve skobě, zběsile máchá rukama, strká si je pod paže a do pusy (určitě by to udělal i s nohama, kdyby to šlo, prasák). Je prostě pořádná zima, chvíli trvá, než se prsty aklimatizují. Do štandu se mu podaří doklepat úspěšně, pak dobírá mně, vytáhne fix a batoh. Dále tahám já. Krásná dlouhá délka, poctivé 7c s vychytaným bouldrem po bočospoďácích. Dokonce při vytrvalostním dolezu se mi podaří vyrvat topový blok-půlmetrový zub. Jak je mou zvyklostí kousek před štandem necvakat, tak míjím šest nezapnutých skob a v 10-ti metrovém letu se snažím vyhnout žlutému zoubku. Díky značné převislosti mě lano vychyluje, balvan sviští daleko za mojí hlavou a boří se do sněhu. Uf! Abadžikra! Stoupa se jen bláznivě směje.
Následující délka má být 8b, perlička pro Stoupu. Posedává v tom asi tak hodinu. Povóól! Dobééér! Jdu! Bacha! Fix! Drž jsem řek!!! Zkusím ještě (nevadí, miláčku?)… Mrdat! Kúúndy….
Konečně přichází řada na mně, podobným způsobem nakrokuji 8a, pak upevním fix na štand a hurá nekonečným slaněním dolů.



V průběhu dalších pěti dnů jsme nacvičili celkem 6 nejtěžších délek, pořádně se zrestovali a přišel Den D – pokus o volný přelez za jeden den. Na snídani bagrujeme kotel ovse, poté silný dopingový čaj a valíme pod stěnu. Pří „turistice“ se cítím výborně, pln energie a motivace. Dokonce mám obzvláště velkou chuť trhat chyty. Tření je perfektní, lišty se krásně zalamují, bočáky dobře drží, mírně natéká… Je to vychutnávačka. Každý z nás plní svůj úkol jak se patří, délku přelézáme hned napoprvé. Stoupa dokonce leze i mé těžké délky na top rope, já si raději šetřím sílu a jeho 8b hákuji po expreskách, což se mi moc líbí. Mám pocit, že oba lezeme jako nějací agresivní lovci, kteří s výkřikem „Rap!“ či „Aba!“ skáčou na svoji kořist, zatnou zuby a taky hodně funí při odpočinku.
Po dvanáctihodinovém lezení dolézáme k vrcholu, vítá nás zapadající slunce. Je třeba spěchat dále, za hodinu je tma, což znamená, že je málo času. Po nebezpečném traverzu ve zmrzlém sněhu už za tmy haluzově slaňujeme 4 délky. Jako poslední slaňák Stoupa založil uzel mezi dva pofiderní bloky, nerad jsem se s ním loučil se slovy: See you in hell
Nakonec jsme vše přežili. Unavení, hladoví, vysušení, ale hlavně spokojeni, jsme těsně před půlnoci dorazili do našeho BC. Druhý den jsme byli vhodní tak leda do šrotu, ramena, záda, prsty, nohy…vše bolavé. Jedli jsme, pili, hodovali, váleli se na sluníčku, čvachtali kule v ledové vodě… Pohoda se vším všudy, jak má být.

Závěrem chceme poděkovat lidem z ČHS, sponzorským firmám Triop, Alpinus a Raveltik za materiálovou podporu a také fotografovi Ricardovi Jurečovi.
Kvak

Resume:
Dolomity, severní stěna Cima Grande 3 003m n.m., 21. 6. – 9. 7. 2004, cesta „Camillotto Pellesier“ klasifikace 8b (ale spíše 8a/a+), 500m, přelezení cesty stylem RP team. Nejtěžší délku  přelezl Dušan Janák
Klasifikace jednotlivých délek: 7b+, 7c, 8b(8a/8a+), 8a, 7a, 8a+(8a), dolez 250m obtížnosti 5-6+ .