O připravované knize Perly východu jsme vás informovali již v minulém článku. Co vás však v publikaci čeká konkrétně? Pro lepší představu vám uděláme menší exkurz a nabídneme několik různých střípků:

V knize reflektujeme přelomové cesty a pozadí jejich vzniku - třeba to, že se začalo prostě trénovat: „Později sedmnáctiletý Svišť (Tomáš Pilka) cestu vylezl RP a oklasifikoval ji stupněm 9-. Devizový příslib byl nejen jeden z dalších přelomů obtížnosti, ale také změnou charakteru lezení. Doposud se těžké cesty lezly v ukloněné, maximálně kolmé skále. Lezci té doby byli skvělí technici, uměli výborně lézt, ale neměli tolik síly. Lezecký trénink byl tehdy ještě v plenkách. Pavel Weisser se kdysi vyjádřil: „Ano, Svišť byl a je vynikající lezec, ale jeho přínos byl především v tom, že jako jeden z prvních pochopil, že je třeba nejen lézt, ale i trénovat.“ No, minimálně byl první, kdo se o tréninku nestyděl mluvit. Devizový příslib byla cesta, která tuhle tezi beze zbytku potvrdila. Na jedné straně otevřením stupně 9- i na pískovcích a na straně druhé, profilem cesty. Bylo to na tehdejší dobu už pořádně „do kopce“.

Všímáme si přirozených proměn terénu, jenž ovlivňují i samotný charakter lezení, ale i fligen, které mohou pomoci k přelezu: „Specifikem Starých skal je ústup výšky zeminy, ke kterému dochází spojením antropogenního zásahu v rámci protipovodňových opatření a síly vodního živlu. Boulderům tak vznikají nové, nižší nástupy, které leckdy vypadají bizarně, ale v podstatě se jedná o „přirozený“ vývoj. V této jeskyni také Nunyč (Martin Stránik) poprvé pochopil krasovou podmínku – na zdejším vápenci nepotřebuješ ty nejnižší teploty, ale hlavně tu správnou humiditu. Nízká (někdy i trochu vyšší) vlhkost ti může kupodivu přijít vhod. Proto si Nunyč před přelezem některé chyty občas vlhčí rozprašovačem.”


Neopomeneme také dodnes kultovní cesty, budící pro svou odvážnost respekt všech lezců: Znáš to, zlý sen – stojíš a držíš se čehosi v rozbité skále, přírodní kamenolom a shnilé dřevo v jednom. Poslední jištění je štand. Na co sáhneš, to upadne a s hororovým rachotem se roztříští dole v údolí… Jsem durch propocený, co minutu cítím, jak mi stékají pramínky horkého potu po spáncích přes krk hluboko na záda. Pocit, jako když teče teplá krev. Vlastně už chápu, proč se říká „potit krev“… Vše má ve své moci strach a hazard, dva nerozluční kumpáni. Krásné na těchto snech je jen probuzení, kdy pomalu přichází úleva a v jejích stopách opojné štěstí, že to byl jen sen. Jenže dnes to sen není…


Jsou zde pak i linie, které se podařilo výlézt zatím pouze Adamovi - tedy trochu inspirace i mladším generacím. Ostatně parkour je využíván v lezení pouze pár let: Rozklíčovat obtíže Zrcadla se podařilo až v září 2021 Adamovi. Případní zájemci to mají vlastně jednoduché – úvodní dvojskok v hladké plotně totiž ihned rozhodne, zda má smysl pokračovat, či nikoliv. V dalším boulderu stačí mít dostatečné rozpětí a silný palec, závěrečná část je již „pouze“ o prachsprosté síle. A co na to Adam? „Stěny tohoto typu vnímám jako extrémně estetické. Žádné výrazné výčnělky neruší pohled na dokonalost samu. Hladká, pruhovaná stěna s bombastickou kvalitou skály. Jako kdyby se člověk na těch osm metrů teleportoval někam do Verdonu. I ta expozice už tam nějaká je, i když o něco větší expozici brání strom za zády a police pod tebou. Kvality skály této linie jsem se dříve dost bál a práve i z toho důvodu jsem ji nikdy dříve neproslaňoval. Velmi jsem se mýlil. Zajímavá mi přijde na kombinace oldschoolového lezení po mrdkách se začátečním dynamem. Moderno-oldschoolová fúze, která snad někoho namotivuje k vyzkoušení.“

Prubířské kameny (rozuměj cesty) v naší knize opomenout také nelze. Především pro něžné pohlaví to je Kašpárkův hrobeček s doposud třemi přelezy: Do cesty Kikuš (Kristýna Eichmeirová) již několik let posílal Kala, její manžel, a nemálo lidí ji neustále hecovalo dotazy, zda už v Krase vylezla i něco „opravdu vážného“. Hrobeček tou dobou navíc neměl ani regulérní ženské opakování, což také působilo motivačně. „Člověk si tam nakonec docela dobře zaleze, i když ho zrovna nevyleze. Jsem ráda, že jsem se do něj pustila, i přesto, že jsem v něm strávila několik let. Hrob mě toho o lezení v převisech hodně naučil a v dalších cestách jsem z toho čerpala a dál čerpám,“ shrnuje Kikuš. Nutno dodat, že na tuto echt „chlapskou cestu“ brutálně trénovala...

Konečně trocha skalní poetiky není také od věci, přeci jen jsou směry, které budí nemálo emocí: Jsou cesty, které předznamenává již jejich název. Když jsem linii Učně zahlédl poprvé, bylo to jako čiré zjevení. Jarní slunce přes holé větvoví nasvěcovalo doslova dechberoucí dílo přírody, času a řádu. Po prvních krocích si uvědomíš až zarážející skladbu lišt a rytmus cesty, vše je na svém místě s odzbrojující přesností hodinového strojku. Uchopitelné a průstupné jen po troškách. Učeň je jistým způsobem zhmotněný sen o dokonalé cestě. Směry jako tento totiž v sobě mají nespornou uhrančivost. Cesta k úspěšnému přelezu ovšem vede po velmi tenké linii umění koncentrace lemované dokonalou přesností každého pohybu.

Těšíte se? Pokud ano, budeme rádi nejen za zpětnou vazbu, ale i podporu v rámci sbírky na Donio, která nám pomůže celý projekt dotáhnout do konce! Díky vám za to.

Asu


Lidomorna


Svišť - Devizák


Krasový bouldering


Macocha


Býčina


Lidomorna


Pálava

Minulý článek o knize:

Kniha Perly východu