Z Rinnu (918 m.n.m) na Glungezer je to sice "jen" 1700 m, ale výškových. Do Tulfes (923 m.n.m) na lanovku 2000 m po rovině. Vzhledem k tomu, že ještě dnes odpoledne chceme odjíždět, je rozhodování jednoduché.

Lístek za dvě lanovky je za cca 17 EUR. První končí ve výšce 1600 m.n.n, druhá 2035 m.n.m. Od lanovky jdeme po sjezdovce vzhůru, kličkujeme mezi kravinci a docházíme na širokou cestu. Vpravo vedou vysoké sloupy "zimní" lanovky,  míříme přímo k ní a po příkré sjezdovce vedoucí těsně okolo pole obřích kamenů šplháme svahem.



Začátek klettru (hned po prudkém stoupání) jsem přešel. Naštěstí Marek si všimnul šipky a fleků ukazující do kamenného pole. Začátek cesty kameným polem je o jistotě v nohou a občas pomůže ruka (1 UIAA).



Na konci první části je poznat, že cesta není o postupu nějakou přímou-logickou cestou, ale spíše o tom "jít jinak".  Odděluje se od nás Vítek a Marek. Cesta vede přes roklinku, za kterou se dostáváme k první skalce a krátkému (8m) fixu. Marek tuto část obchází. Daří se mi přesvědčit Cyrila, jenž chce jít úplně bez jištění, že úvazky se setem dodají morál a budou  úplně stačit. Pomáhám tím také nějaké mamce, která přesvědčuje své vzteklé dítě, že "když ti pánové mají výbavu a ty ne" nemůže jít stejnou cestou. Setkáváme se s Markem, který se oddělil od Vítka. Toho bolí ho v krku a cítí se silně unaveně, počká dole. Opět sem přešel místo, kde cesta z povrchu mizí přímo do úzké prolákliny. Objevuje se opět ten samý klučina a vrhá se za námi, taktéž jeho neštastná matka, které se už finálně vyvlíkl z lana (asi) půlky, které měl omotáno okolo hrudi! Bez "psího vodítka" chlapec nabírá rychlost, mamča se snaží též. Celá cesta je značena červenými fleky, tyčkami a mužiky. Jsou zde také modré fleky, které občas vedou trochu jinak, zřejmý pozůstatek staršího značení cesty. Cesta je opravdu pohodová, že 95% můžeme jít vedle sebe a povídat o všem možném.



Pohodovost cesty ovšem pudí Cyrila s Markem k tomu, aby veškeré fotografie dokonale aranžovali. Vždy se dostatečně vysmějou a poté nasadí výraz "Sylvestr Stallone v obtížnosti 10 UIAA". Opět se setkáváme s nešťastnou mamčou a hurá klučinou. Cyril se slitoval (to neměl), váže lano kolem kluka a pomáhá mu na dalším zajištěném úseku. Klučina má vykulená očka, když je pět metrů pod ním a klepou se mu ručky. Jen co však zase cítí trochu více pod nohama, mizí sám ve skalním tunelu a kašle na Cyrilovo: "Warte!!". Nahoře čeká a děkuje pouze šťastná matka, kluk se na Cyrila ani nepodíval. Další zajištěný úsek je o kousek dál a my dáváme sváču s pohledem do údolí Innsbrucku. Tady to po chvilce obrací dvě skupinky nevybavených Holanďanů, jenž se tady vydrželi pět minut dohadovat, jestli jít dále. Nástup je pokryt zmrzlým sněhem a ledem. Poslední fixy a finální "skákání" po kamenech.




Jsme nahoře (2678 m.n.m.) I když počasí je výborné, viditelnost je dnes horší. Vrchol je zmršen civilizací: nákladová lanovka, vyznačená místa pro vrtulník, soubory komínků, ale při troše dobré vůle je vidět Velký Zvoník. Marek svěřuje foťák skupině Francouzů. Ty mají všichni v ruce hůlky, baťohy, lahve a své foťáky, takže si Markův mezi sebou předávají a přitom každému z nich něco z jejich věcí spadne na zem. Nakonec nás fotí starší paní, která zjevně u digitálu postrádá zvuk převíjeného filmu a tak zuřivě mačká asi 20x spoušť. Když vidíme ty popadané věci a  francouzskou lady sekající jednu fotku za druhou, máme co dělat, abychom se nezlomili smíchy. Po hřebeni by bylo možné postupovat směr Rosenjoch (2796 m.n.m.) nebo druhým směrem na Vigarspitze (2306 m.n.m), ale času je málo. Sestupujeme resp. běžíme po turistické normálce (cesta č. 333/37), u lanovky je spousta lidí a čekáme asi 20 minut, než se na nás dostane řada. Vyzvedáváme ještě věci v Rinnu, kde tentokrát platíme 40 EUR za noc (je prý ještě letní sezóna) a hurá domů. Ještě nevíme kam příště, kdo se připojí, ale už teď se těšíme.

Užitečné:
Cesta nekrytými sedačkovými lanovkami staršího typu je dost dlouhá. Pozor na značení cesty přes kamenné pole. Při špatném počasí nechoďte - lehká nezajištěná cesta zvyšuje nebezpečí uklouznutí a jeho následků. Doporučuji absolvovat v pozdním létě, je to severní svah. Půl denní túra vhodná i pro větší děti (nutná odpovídající výbava). Na Trase jsou 4 zajištěné úseky, 2 nezajištěné průlezy, některé nezajištěné části obtížnosti 2 UIAA. Děti však kdykoliv můžete poslat okolo - prostě rodinná pohoda. Občerstvení je pouze na mezistanici. Na kole můžete vyjet až na salaš Schafer - Tutfeinjochl (2287 m.n.m.), převýšení 1350 m z Tulfes! Lepší varianta je parkoviště na Tulfer Hutte (1337 m.n.m.) a cestou 333.