Posledně jsem se loučil se slovy "pokračování příště". Pokračování bude, ale až příště. Dnes na jinou notečku. Před časem jsem lákal prostřednictvím Lezce k výletu s přenocováním v místech, o kterých se v tomto seriálu píše. Mám obavy, aby se pro ty, kteří v Sasku nebyli nikdy nebo výjimečně, nestaly saské turmy (věže, pozn.aut.) pohou virtuální realitou. Avizovaný víkend předcházely deštivé dny a tak z něj sešlo.

Na mokré skále se nejen nedá, ale ani nesmí lézt. Během dalších víkendů se mi již nepodařilo vyšetřit více než jeden ze dvou volných dnů, zato však celkem pětkrát za sebou. Díky tomu vás mohu zčerstva seznámit se svými zážitky. Hraniční přechod ve Hřensku. Poutavé místo. Místní duty free shopy způsobují pravidelné zácpy, tvořené nákupychtivými Němci. Vyhnout se stání v koloně, i více než hodinovému, lze včasným příjezdem do zhruba 8:30. Pozor, ani ze skal není kam spěchat. Přes den jsou fronty obousměrné, v podvečer povolí směrem do Čech. Němečtí pasáci, s těmi dívkami mezi Děčínem a Hřenskem nemají nic společného, se občas ptají na množství marek, kterými zrovna vládnete.

Již v EU číhá na cestě do skal ještě jeden rébus, tedy pokud jste si ráno nepřivstali. Musíte zaparkovat auto, a to v místech nejméně vzdálených vašim cílům. Již kolem deváté jsou parkoviště slušně zaplněná, saští turisté a lezci jsou po svých skalách hladoví jako vlci. Parkuje se na parkovištích anebo podél silnice. Zde však jen pokud to nezakazuje značka a pokud se vám vejde celý vůz za postranní čáru. Pravda je, že s blížící se zimou množství ranních návštěvníků lehce klesá. Počasí vhodné k lezení alespoň snesitelnému je od pěti stupňů se sluncem, či o něco výše i se zataženou oblohou.


Často se stává, že v Děčíně, ba ještě i ve Hřensku, je zataženo a mlha a už kousek za Schmilkou svítí slunce. Nám počasí přálo a ještě první listopadovou neděli jsme lezli v tričku. Pravda, jistič měl tři mikiny. Ve skalách samotných je prostě krásně. Alespoň mé nadšení neznalo mezí. Pominu-li samotné lezení, absolutní nirvánou pro mne byla půlhodinka strávená na vrcholu jedné věže. Není důležité které. Někteří z vás ty slastné okamžiky možná znají. Nahrabal jsem si pod sebe trochu lana, pěkně jsem se usadil v důlku, kterými byl vrchol posetý a jistil kamaráda, který si dával 50 metrů za IXa. Slunce se blížilo k obzoru a vše ozařovalo tou magickou oranžovou září. Třista metrů pode mnou si proudilo Labe, na něm i kolem něj všemožné dopravní prostředky. V dáli siluety Sněžníku, Zschirnsteinu, Königsteinu ... . Kolem mne spousta vrcholků. Na některé se ještě lezlo, na jiných se už zapisovalo do vrcholových knih, jinde se slaňovalo a kousek vedle někdo úspěšně přeskočil z předvrcholu na vrchol. Chvíle, kdy jsem byl a nebyl sám, a určitě jedna z těch na které se nezapomíná. Můj nejdůležitější zážitek tedy je: Sasko je stále magické a okouzlující. To je pro dnešek asi to nejdůležitější.

Apropo. V zimních měsících se chystám víkendovou pozvánku zopakovat. Táborák v bivaku, průzkum stěn pro léto a nějaký ten vybojovaný vrchol lze zvládnout i v chladnějších dnech. Takže v prosinci či lednu ...