Vymetá jeden závod za druhým, od těch českých až po světové poháry, ale přesto ho neznáte? Petr Chodura je očima českého lezení, díky němu můžete vidět ty nejdůležitější okamžiky, aniž byste u nich byli. Mladý kluk z Ostravy, který se díky talentu a dobré vyřídilce vypracoval na dvorního fotografa Adama Ondry a celé české scény sportovního lezení.

Jak jsi se dostal k focení, co tě k němu přivedlo?

Fotografii jsem měl rád už od dětství díky svému dědovi, který se jí amatérsky věnoval a byl v ní skvělý (stejně jako ve všem, na co sáhl). Pak jsem ale měl štěstí, že jsem v sedmnácti letech mohl jet na pět týdnů do Pekingu, kde tehdy pracoval můj strýc jako zahraniční zpravodaj. Ten mi vrazil do ruky foťák a řekl: “Foť”. Ten svět mě tehdy naprosto učaroval a hlavně mi došlo, že skrze fotky se dá říct mnohem víc, než jen to, jak bylo na dovolené u moře.



Pamatuješ si svojí první zakázku, kterou jsi jako fotograf získal?

První zakázka pro mě byla v Brně. Byl jsem v prvním ročníku na žurnalistice a moje kamarádka z gymplu, která studovala manažerství na divadelní fakultě JAMU, věděla, že fotím, a tak mi dohodila práci na mezinárodním festivalu divadelních škol, který fakulta každý rok pořádá. K divadlu jsem sice v té době neměl vůbec žádný vztah, ale přišlo mi, že focení živé inscenace nemusí být špatný trénink pro fotožurnalistiku. No dopadlo to tak, že jsem nakonec na JAMU sám přestoupil a divadlo v podstatě fotím dodnes, byť už ne jako to hlavní.



Jak říkáš, dřív jsi fotil především divadlo, kulturu, portréty... Najednou jsi v podstatě dvorním fotografem Adama Ondry a nyní i celého českého sportovního lezení. Pamatuješ, kdy a jak ta nabídka od AOP přišla?

No, všechno to začalo díky mému kamarádovi, vynikajícímu kameramanovi a fotografovi Pavlovi Klementovi, který s Adamem už spolupracoval. Jednou jsme se sešli a já do něj pořád hustil, aby mě vzal na nějaké natáčení, že tam budu klidně zadarmo, ale hlavně abych viděl Adama lézt a něco i nafotil. Hned za týden mě s sebou vzali na Sulov, abych nafotil nějaké backstage fotky procesu natáčení. Asi se ty fotky nějak zalíbily, takže jsem postupně dostával další práci, které je postupem času víc a víc. I když to je teď, s ohledem na pandemii, dost relativní. Takže vlastně odpověď ve zkratce je taková, že jsem se tam tak nějak nasáčkoval. :)



Lezení je pro laika hodně neuchopitelný sport a pro fotografy to znamená práci v hodně specifických podmínkách. Ty sám lezeš? Tušil jsi do čeho jdeš?

Tím, že lezu, tak jsem si trochu uměl představit, jak by takové focení lezců mohlo probíhat, ale bylo to samozřejmě mnohem komplikovanější, než se zprvu zdálo.



Určitě je velký rozdíl mezi tím, když fotíš závody nebo tréninky na umělé stěně, a tím, když se fotí ve skalách. Co preferuješ?

Musím říct, že mě baví obojí. Na závodech soutěživost a na skalách zase ten dobrodružný aspekt a to, že je člověk v přírodě. Kdybych si ale opravdu musel vybrat jen jedno, tak by to určitě byly ty skály, kopce a hory.



Občas musíš pro dobrou fotku viset v lanech asi pěkně dlouho… Neříkáš si někdy “Stojí mi to vůbec za to”?

To si neříkám jenom při focení lezení (smích). Pak si ale vždycky odpovím, že čím horší věci se ti dějí, tak tím lepší to potom budou historky, které budeš moct vyprávět. A já rád vyprávím historky.

Tak co kdybys nám sem nějakou dal..? :)

Teda, tak takhle na první dobrou zase neumím ty historky chrlit jako jukebox, to musí mít většinou nějakou souvislost s tím, co se zrovna děje (smích).


Peťa v práci


Petr jako fotograf a kameramani při Adamově pokusování Perfecto Mundo


Adam není zrovna exhibicionista, jak se ti s ním pracuje? Tím, že ho fotíš obvykle v akci, tak se asi spíš ty jako fotograf přizpůsobuješ jemu, než aby se on přizpůsoboval tobě.

S Adamem se pracuje skvěle a myslím, že ani neexistuje člověk, který ho zná a mohl by tvrdit opak. Ano, je to tak, jak říkáš, když se fotí akce, tak se samozřejmě snažím naprosto přizpůsobovat. Ale vyhovuje mi to tak, protože ve většině případů mám radši, když ti, které fotím, mají pocit jako bych tam nebyl.



"Občas mám pocit, že se můj život skládá jenom z fotek, které jsem nestihl vyfotit"



Co třeba Perfecto Mundo, kdy jste několik týdnů strávili ve Španělsku a Adam pokusoval tuhle pekelnou linku? Byl to pro tebe stres, že třeba nestihneš zachytit důležitý moment?

Já musím říct, že trochu toho stresu nebo spíš napětí zažívám asi před úplně každým focením, ale vždy jenom před ním. Jakmile to začne, tak to všechno zmizí. To, že ale nestihnu zachytit nějaký moment, tím se stresovat ani nemusím. To se stane úplně vždycky (smích). Občas mám pocit, že se můj život skládá jenom z fotek, které jsem nestihl vyfotit.


Bereš inspiraci třeba od jiných lezeckých fotografů nebo si to děláš čistě po svém?

Ano, u jiných fotografů se inspiruji hodně - a ne jen u těch lezeckých. Když vidím, že je někdo v něčem lepší než já, tak bych byl přece hloupý, kdybych si z toho nic nevzal. Já si myslím, že skoro nikdo nedělá nic jenom po svém. Každého přece musí alespoň trochu ovlivňovat a inspirovat okolní svět, to je podle mě přirozená věc.



A je někdo konkrétní, o kom si říkáš “chtěl bych fotit jako on/a”?

Nemám to tak, že bych si u někoho řekl, že bych chtěl fotit přesně jako on, to by bylo jenom bezmyšlenkovité kopírování. Jde spíše o to, že se člověk inspiruje a různé vlivy kombinuje. Co se ale mých oblíbených fotografů týče, tak úplný základ je pro mě česká svatá trojice (podle mě ;-D) František Drtikol, Josef Sudek a naprostá legenda Josef Koudelka. Z lezeckých fotografů mám moc rád práci třeba Bernarda Gimeneze a Jana Nováka.



"Cítím velkou zodpovědnost udělat vše, co je v mých silách, abych odvedl tu nejlepší práci, jaké jsem schopen."



Možná žiju v lezecké bublině, ale mám dojem, že Adama musí znát opravdu celý svět a díky tomu i tvoje fotky jsou známé po celém světě. Jak to vnímáš?

Adam má statisíce fanoušků po celém světě a já mám povinnost zasloužit si tu možnost, že zrovna já ho můžu fotit. Takže cítím velkou zodpovědnost udělat vše, co je v mých silách, abych odvedl tu nejlepší práci, jaké jsem schopen.



Máš nějakou fotku, na kterou jsi obzvlášť hrdý?

Hrdý je asi silné slovo, ale z některých fotek mám radost. Většinou ale, jak už to bývá, vidím spíš ty nedostatky.



V létě pojedeš fotit do Tokia na olympiádu. Vzhledem ke covidu je to organizačně velmi náročné a každý účastník musí projít dlouhým procesem přípravy, nabiflovat se všechna ta pravidla... Připravuješ se nějak speciálně i na samotné focení tam?

Ta příprava je opravdu hlavně o tom, aby se zvládla všechna administrativa a já se k tomu focení vůbec dostal. Na focení se jinak připravuji stejně jako na každý jiný závod. Snažím si nepřipouštět, že je to tak velká věc, jenom by mě to znervózňovalo.



Zní to jako sen, fotit na olympiádě, ale ta letošní bude opravdu specifická - volný pohyb omezený na minimum, s Adamem a lezeckým týmem se vlastně nebudeš smět celou dobu setkat jinak než skrze hledáček... nezkazilo ti to trochu radost?

Takovým myšlenkám se člověk asi nevyhne, ale já jsem neskutečně vděčný za to, že tam můžu jet a je to pro mě čest, i kdybych tam měl jet na jedno odpoledne. Konec konců každá nepříjemnost je potencionální historka, ale to už jsme probrali.. ;)



A co to tvoje lezení? Jak dlouho, jakou obtížnost a kde nejraději lezeš?

No, moje lezení absolutně nestojí za řeč. Nikdy jsem nebyl žádný top lezec a teď se navíc ještě začínám po pár karambolech bát, takže je to dokonalá tragédie. S kamarády jsme jezdili hlavně na písky, moje srdce patří tam, ale s tím zhoršujícím se morálem to moc nejde dokupy, tak s tím budu muset zase začít něco dělat.



Ještě otázka na konec - tolik času s Adamem.. lezl si s ním někdy?

To ne, ale jednou mi půjčil lezečky (smích).

foto: Gabriela Vráblíková