Po dvou bezesných nocí, kdy jsem čuměl do stropu a přemítal, jak se mohlo stát, že jsem obtížnost boulderu tak přestřelil, jsem se rozhodl svěřit a popsat, jak bouldery vznikaly. Pro mě to byl prostě šok, když po kvalifikaci se dalo dosažení zóny považovat za vrcholný výkon. Z očí kamarádů sršely blesky a z jejich úst padaly výroky jako " co je to za kotel " apod. Vždyť ke stavění jsem přistupoval  velmi zodpovědně, vědom si kvalit závodníků kteří přijedou - všechny je znám a všichni jsou skvělími boulderisty. Ano, neodhadl jsem dostatečný počet stupů, aby nebyli hendikepováni ti menší ze závodníků.V tomto směru mi byla udělena tvrdá lekce - někteří z lezců se se mnou pomalu ani nerozloučili jak byli nasraní. Však vězte tedy, že bouldery vznikaly v posledním týdnu a to po nocích ( denně do půl druhé ), kdy jsem totálně vycucanej z práce na rozšíření stěny a zdalších organizačních záležitostí - závody nejsou pro pořadatele jenom bouldery. Kroky a linie jsem si rozvrhl v hlavě a na papíře již dříve. Proto došlo pouze k menším zásahům a boulder byl na světě. Stavěl jsem vždy od nástupu až po top stylem, že jsem každý nový krok po namontováni chytu vyzkoušel často jen tak v sandálích, abych se přesvědčil že to není nesmysl. Po dokončení jsem si nasadil lezačky a mohu s čistým svědomí prohlásit, že každý boulder - jak kvalifikační tak finálový - jsem vylezl vždy na první pokus. Skutečně jsem vůbec nevnímal, že by byly nějak obtížné a naopak jsem se obával o velký počet topů, neboť před stavbou jsem čtrnáct dní vůbec nelezl. Pokud jsem někoho zklamal, je to pro mně velkým zklamáním a prohrou. Ale vězte boulderisti, vylezte konečně ze svých záchodů, a začněte skutečně lízt.