Dammastock je hora v Urnských Alpách a je nejvyšším bodem švýcarského kantonu Uri. Oblíbená skialpová túra přes Trifthütte, od té doby, co ji před třemi lety smetla lavina, již není možná. Řešením je počkat si na okno, kdy je již otevřený Furkapass a zároveň je ještě dostatek sněhu a dobré počasí.

Loni a předloni se nám nezadařilo a letos, v sobotu 29.6. to klaplo a počasí se mělo zkazit až odpoledne. Tolik úvod :-)

O týden dříve jsem zavolal kamarádovi Martinovi, zda by nešel na Dammastock. Odpověď byla, že právě ukončil skialpovou sezónu, ale že Dammastock má již dlouhou dobu taky v merku, tak ji ještě prodlouží. Celý týden sledujeme předpověď počasí. Meteorologové a svatý Petr nám nechali okno tak do oběda, možná do jedné hodiny. Pak se bude zvyšovat rychlost větru na vrcholu hodně přes 100 km/h a přijdou bouřky. To musíme být dole.
Přespáváme na parkovišti na Furkapassu, v půl páté vstáváme a sjíždíme k Belvedere. Zde je několik parkovišť, takže ráno není problém. Pobalíme, natáhneme pásy na lyže a vyrážíme. S námi samozřejmě mnoho dalších skialpinistů. Lyže zpočátku asi 15-20 minut na batohu, pak dál na lyžích. Sníh dole není pěkný, je plný saharského prachu, zbarven do žluto-oranžovo-hněda a spousta popadaných kamenů, kterým je třeba se vyhýbat. Míjíme pasáže žuly omleté ledovcem a velké plochy špinavého vodního ledu. Pomalu se dostáváme k bílému sněhu.
Cestou je třeba překonat velkou pláň, kde se dá slušně jít a km odsýpají. Pak přijde stoupání a nad tři tisíce ještě trochu přituhne. Přesto sklon není nijak dramatický. Předpověď však nelhala a čím výše, tím víc mraků a méně viditelnosti. Posledních cca tři – čtyři sta výškových metrů již vrchol není prakticky vidět a stoupáme v mraku. Rychlost větru již kolem 60 km/h, ale v tomhle terénu ani to není problém. Skidepo je těsně pod vrcholem a maček netřeba. Na vrcholu klasicky kříž, místo tak pro pět až deset lidí (potkali jsme se zde s kolegy Slováky, Poláky i Švýcary), za skalkou je i závětří. Moc se ale nezdržujeme, víme, že počasí se zhorší. Z vršku je sjezd trošku prudší, ale v podstatě v pohodě. Jakmile se dostáváme pod mraky, vidíme na všech stranách černo. Při přejíždění pláně vzpomínáme na Katku Neumannovou a Lukáše Bauera, protože ve změklém firnu střídáme soupaž s bruslením. Pak už sjíždíme zpět do špinavého sněhu a opět se vyhýbáme kamenům. Poslední kilometr jdeme zase pěšky. U kiosku dáme malé oslavné pivko, povyměňujeme fotky, chvilku pokecáme a jedeme dom. Druhý den v novinách čteme, co bouřková fronta nadělala ve Švýcarsku za paseku. Furka je zavřená. Přívalové záplavy, zbořené budovy, mosty, poničené silnice, dálnice a železnice, města odříznutá od zbytku světa …

Trasa túry je popsaná na internetu, nicméně dostačující je i na mapy.cz. Klasifikace WS- (PD-). Délka cca 10 km, převýšení cca 1400 m čas výstupu cca 5 hod, zpět na Belvedere méně než hodinu. Túra se dá podniknout samozřejmě i v létě bez lyží, ale to nechceš!