Druhý zářijový týden jsme s Jirkou Šimandlem strávili v Ospu společně s dalšími kamarády, dětmi, rodiči, praprarodiči... . Počasí bylo přesně v té podobě, která byla ideálně vhodná pro lezení a zároveň nebránila každodennímu cachtání v moři.
    V posledních letech každaý, kdo vyrazil do Ospu, hned o tom napsal. Díky tomu snad každý zná názvy cest v extrémní Mišja Peči zpaměti. Takových článků už bylo dost a přitom ani jeden z nich, alespoň co já vím, nepopsal skvělou lezeckou hostinu, ke které Osp přímo vybízí. Pravda, kdo bude chtít zasednout ke stolu, bude muset trochu potrénovat, ale na druhou stranu, kdo přijel kvůli Miší peci, netrénovaný být ani nemůže.
    Už, když jsem loni zavítal do Ospu poprvé, hned mě upoutala Velika stena přímo nad vesnicí. Průvodce prozradil, že i v ní vedou cesty. Podle barvy skály se dalo poznat, že jde o silně převislou skálu, která se až v horní třetině mění v šedivou kolmou zeď. Na úpatí stěny v místě, kde je stěna nejvyšší, je skrytá obrovská jeskyně se zamřížovaným vchodem do podzemí. Podzemí je součástí rozsáhlých krasových prostor, které sahají desítky kilometrů do vnitrozemí. Občas se stane, že při rozsáhlých deštích se z podzemí začne valit voda, která se potom dál žena velikým korytem dolů do vsi. Při kraji jeskyně byla vybudována vysoká zeď, něco jako hráz. Nevím, zda sloužila jako hráz anebo jako ochrana vesničanů, když se při tureckých nájezdech do jeskyně schovávali. nicméně dojem z jeskyně je obrovský a depresívní. Z šera se nese černá klenba s krápníky a ztrácí se kdesi vysoko nad zakloněnou hlavou. Z mnoha míst kape voda a vytváří neveselou zvukovou kulisu. A z pravého okraje by měly vést dvě nejzajímavější cesty, Črna burja a Magična goba. Jištění vidět pořádně není a odvahu člověk rychle ztrácí. Jediný, o kom jsem zaslechl, že se pustil do Črne burji, měl být Marcel Toman. Cestu s dvěma úseky za 7c, třemi za 7b a jedním za 6c vylezl OS a údajně byl nadšen. Jinak nikdo.
    Letos jsme s Jirkou uvažovali o pokusu hned od počátku pobytu. Stěna je to první, co člověk vidí po probuzení a poslední, na co myslí před zalehnutím. Poslední den před odjezdem jsme se do ní vydali. Z kempu po pohodlné cestě za patnáct minut pod stěnu. Na místě se každý po svém vypořádá se svými dojmy. Já se snažím jeskyni nevnímat a Jirka se dobrovolně nabízí k přelezení první délky. Jen aby už byl pryč. Oba tiše doufáme, že jištění v cestě bude stejně tak bohaté, jako v jiných částech Ospu a že nás nečeká výlov našich zakrnělých morálových dušiček. Nebudu vás napínat. Cestu jsme přelezli za čtyři a půl hodiny včetně drobné nehody se zaseknutým batohem o jeden štand níže, než jsme se zrovna oba nacházeli. Vylezli jsme ji takto:
1. a 2. délka - 6b+ a 7b - nástup z horního kraje hráze při jejím pravém kraji obloukem zprava doleva, první štand je v koutě u stromku, pak už se nedá zablodit, první Jirka OS, Jarda s batohem na zádech s jedním odsednutím s horním lanem. Závěr: při spojení těchto dvou délek v závěru velmi táhne lano, nevynechávat první štand, batoh na zádech v převisech se nedoporučuje!
3.délka - 6c - z pohodového štandu pohodová, téměř kolmá délka, Jarda OS, Jirka TR.
4.délka - 7b+ - začíná jít do tuhého, lezení hlavně po poličkách, Jirka OS, Jarda TR.
5.délka - 7c - největší dach, krápníky a poličky, Jarda AF s jedním odsednutím, Jirka TR, Jarda po návratu pro zaseklý batoh znovu TR.
6. a 7.délka - 6b a 6b+ - kolmé lezení, změna tempa, Jirka AF, Jarda TR.
Slanění asi 150 metrů vpravo řetězy. Stačí jedno šedesátimetrové lano. Lze i sestoupit směrem na Itálii.
    Z jištění jsme měli zbytečné obavy. Tolik železa jsme ještě neviděli a každý štand byl z bytelného kovového kruhu na dvou řetězech na dvou hácích a kolem arzenál dalších ok a nýtů. Krásné lezení s úžasnou expozicí, prostě paráda. Klasifikace  nadhodnocena, 7c za 7b, 7b za 7a a podobně. Ovšem poslední délka za 6b+ zcela opačně skoro za 7a. Nebo jsme už nemohli. Kempař nám pochválil čas, ale spíš byl rád, že nás nemusí zachraňovat. Prý se do stěny občas vydají nějací koumesové, do večera nejsou nahoře a pak se pro ně musí organizovat záchranná výprava. To ale jistě nebude váš případ, až se do stěny vydáte sami, což vám určitě doporučujeme.
    Sousední Črna burja bude určitě ještě zajímavější, hned na nástupu se uhla více doleva a pak už se vinula jen o pár metrů vedle nás. Rovněž oplývala spoustou nýtů.
    Víme, že jsme nepodnikli žádný obrovský výstup. Hlavně jsme chtěli, aby ostatní neměli z těchto cest zbytečný respekt a v klidu se do nich pustili. Stojí to za to.