K několika článkům se švýcarskou tematikou přidávám ještě jeden, ze zimy 2022. Skialpová sezona se pomalu blížila ke konci, ale jeden výlet jsme si ještě naplánovali na 14. a 15. května.

První volba byl Grand Combin ve Wallisu, jenže správce chaty FXB Panossiere nám řekl, že letos na něj nejsou dobré podmínky a hlavně že už zavírá chatu, která je v zimě hlavním přístupovým bodem. Druhá volba byl Liskamm nebo Nordend v masivu Monte Rosa. Cedric zarezervoval chatu, já tam zavolal a svojí chabou němčinou jsem zjistil, že Nordend nejde kvůli odtrhovce (nakonec jsme tam nějaké stopy viděli), ale Dufourspitze že se chodí běžně, a tak bylo rozhodnuto. Dufourspitze (Pointe Dufour) je se svými 4634 metry nejvyšší horou Švýcarska. Já byl naposledy tak akorát u Neuchâtelského jezera v 450 m. Tak snad to dáme.


Masiv Monte Rosa. Dufourspitze je skalnatý vrcholek vlevo od středu. Nordend je vlevo od něj.

Sraz v sobotu 14. v 6 h v Neuchâtelu, Cedrica jsme nabrali v Yverdonu a přes Lausanne až do Täsch, kde jsme nechali auto. Vláčkem do Zermattu a lanovkou na Rotenboden (2815 m). Po sněhu ani památky, celá cesta vede zhruba po vrstevnici asi 5 km na jižní straně údolí Gornergletscheru, takže jsme si dali hodinu a čtvrt v přezkáčích s lyžema na batohu. Když jsme se začali navlíkat do lyží, sedáku a tak, Cedric zjistil, že zapomněl pípák. No nevadí, poslední sníh napadl někdy v půlce dubna, tak snad nebude potřeba. Cesta přes ledovec jednoduchá, bez navázání, až na jednu strmější pasáž, s fixníma lanama, ale i to šlo celkem v klidu. Trochu těžší oříšek byl malý skalní hřebínek, přes který se s lyžema na batohu sestupuje na Monterosa Gletscher. Lyže se tam dost zachytávaly do ocelových lan. Nasazení lyží pak byla epizoda sama pro sebe, sněhová krusta se propadala a dost lidí skončilo po stehna ve sněhu, dostat se ven byla docela práce (zejména když zapadla i druhá noha). Pak už jen dojezd jarním sněhem k Monte Rosa Hütte.


Cedric a Claire-Lise ve strmé pasáži s fixníma lanama na Gornergletecheru.

Chata je modernizovaná a místo klasických nocleháren má separované místa, takže slušný komfort. Pivo, sušení přezkáčů a pásů, večeře a spát. Budíček v 2h45 na snídani ve 3h ráno, pro jednou nespěcháme a vyrážíme až ve 4h ráno. Hlídáme si tempo, abychom to na začátek nepřepálili, čeká nás skoro 1800 výškových metrů a navíc dost vysoko.


Skalní pasáž při sestupu na Monterosa Gletscher.

Asi po hodině nasazujeme nože, strmější ledovatější kousek to vyžaduje. Pak už zase bez nich stoupáme po Monterosa Gletscheru do asi 4000 m. Krátká pauza, lezeme do sedáku, navazujeme se na lano a navlíkáme bundy, protože i přes jasnou oblohu je dost zima. No aspoň se nepotíme. Pořád hlídáme tempo, ale zatím jde překvapivě dobře. Přes strmou ledovou trhlinu se dostáváme v 8 h na Sattel (4335 m), kde je depot de ski. Zbývá ještě asi 300 výškových metrů skalnatým hřebenem až na vrchol. Pár prudkých sněhových stoupání dá docela zabrat, odpočíváme co pár kroků. Lezení naštěstí celkem jednoduché, i když v přezkáčích s mačkama to má svá specifika. Claire-Lise a mně dochází trochu morál, klidně bychom to i otočili, ale Cedric samozřejmě že ne, ať jdeme dál, a tak jdeme a přes jedno trojkové lezení s fixním lanem stojíme v 10 h na vrcholu nejvyšší hory Švýcarska.


Východ slunce na Monterosa Gletscheru.


Vrcholové foto, zleva Cedric, Claire-Lise a já.

Počasí nádherný, slunce, výhledy všude okolo, užíváme si to, dokonce i fotku uděláme. Nicméně cesta zpátky je dlouhá, takže to balíme a přes hřeben zpátky. Trochu se to komplikuje, proti nám jde několik skupinek a musíme čekat. Na posledních úsecích se mně a Cedricovi uvolní mačka, zbytek jdeme v jedné, jen s cepínem. Na depot de ski nasadíme lyže a hurá dolů. Sníh je ovšem to nejhorší, co se dá představit, natátý a přes noc zmrzlý stopy, po pár otočkách následuje pád, prostě opruz. Naštěstí se to zlepšuje, stává se z toho skoro vyježděná sjezdovka, a to se dá. O kus níž sníh dokonce natál a jede se výborně, takhle mají vypadat jarní skialpy. V 3500 m se zastavujeme a hledáme sjezd, kterým bychom si ušetřili zajíždku k Monterosa Hütte a následný výstup.


Claire-Lise na poslední části sestupu po hřebenu.

Jenže svah se sklání víc a víc a my nevíme, jestli jsou tam trhliny nebo ne. Včera jsme sice nějaké stopy viděli, ale nevíme přesně kde. Nasazujeme pásy a smiřujeme se se zacházkou přes Monterosa Hütte. V tu chvíli přijíždí skupina teenagerů s dvěma vedoucíma a mažou přímo na námi zamýšlený sjezd. Rychle pásy dolů a za nima. Čeká na krásný prudký sjezd, nejlepší z celého výletu, dokonce se tam dalo i carvovat. Díky tomu dorazíme přímo k hřebínku s ocelovými lany, který jsme slézali den předtím. Teď to jde hůř, lano mám já, lyže se pletou do lan, mlátí o skálu, začínáme toho mít dost. Ale je to za námi, poslední strmější kousek, nasadit lyže a teď už jen dojezd k traverzu podél Gornergletscheru.


Čekání na zubačku do Zermattu ve stanici Rotenboden.

Tam už je docela teplo, ale sbírají se mraky, takže honem lyže na batoh a mažeme na Rotenboden, nekonečných 5 km mírného stoupání. Zubačka jede v 16h30, máme trochu čas. Zatáhlo se, začíná sněžit, bratříme se chvíli s nějakými Asiaty, ze Singapuru, říkám jim, že sníh asi znají jen z ledničky, ale oni že ne, že už ho v Evropě viděli. V Zermattu dáme jen rychlé kafe místo tradičního piva, cesta domů je dlouhá. V 17 h konečně sundáváme přezkáče, úleva. Doma jsem byl ve 20 h, unavený, ale spokojený. Přece jenom 2000 m převýšení do 4600 m nechodím tak často. Aklimatizace kupodivu nebyla potřeba, asi pomohly předchozí skialpové výlety, celkem pravidelná sportovní aktivita a rozumné tempo.

Claire-Lise, Cédric a Jirka