No taky jsem si vzpomněl na jednu historku cca z mých 20 let, tj. z časů, kdy jsme ještě všichni poslouchali Triky a pověry a v zadní kapsičce jsme s nábožnou úctou schraňovali průkazku SSM jako důkaz toho, ze jsme platnými členy socialistické společnosti. Vyrazil jsem na začátku září sám do Tater a šlapal na chatu pod Rysy. No kdo mě zná, tak ví, že s nástupy se moc nemažu (nebo spíš bejvávalo?;)), tj. zástupy stoupajících turistů jsem míjel rychlostí blesku. Ale co to? Najednou přede mnou holka, kterou ne a ne dohnat. No toto! Snažil jsem se seč jsem mohl, ale prostě nedala se. Až u chaty jsem konečně zahlíd její popředí. No dost zajímavý to bylo, každopádně sem si sedl vedle ní a zapředl rozhovor. Slovenka, není co dodat. Není nad to, když se člověk začne chvástat. Začal jsem jí povídat něco o tom, jak jsem v Čechách asi něco jako Zibrin, smažím šestky a tak (pravda je že všecko na druhým, na prvním jsem v té době možná lez akorát dvojky v lese za naší chatou). Jmenovala se Soňa a najednou říká: "A čo keby zme si tu dali niečo spoločne? Od sedla pod Rysmi vedie ľahká cesta na Český štít, slabá trojka to je!" No jak sem slyšel to číslo, tak sem se musel smát: tohle já přece dávám levou zadní s prstem v nose! (a s jištěním seshora, měl jsem si možná tehdy aspoň pro sebe podotknout). Tož jdeme na to. V sedle pod Rysmi si pokládáme batohy, čekám kdy Soňa vyndá lano, ale nič! Ajo, asi je to teda fakt choďák, deme do toho, Soňa jde první, takže scenérie je úžasná. Pomalu nastává takový ten řekl bych lezecký terén. No musím říct, že až tady jsem si poprvý v životě uvědomil, co to vlastně v těch lezeckých průvodcích znamená termín "expozice". Nebolo to ľahké, no. No ale přesto jsem tak trošku v mdlobách, nevím dodneška jak, dorazil až pod vrchol Českého štítu. Soňa mě až do té doby téměř neregistrovala, byl to pro ni teda fakt choďák. Až tady se na mě otočila: "No tak ještě tento sokolík a zme hore," povedala. No tak teda já nevim, jaký vy jste měli v začátcích názor na sokolíky, ale můj byl jednoznačný: nahoru si ho představit umím, ale pak zpátky dolů? S tím jsem teda fakt neměl zkušenosti a absolutně jsem netušil co to se mnou udělá. Možná že ještě neznáte ten okamžik, kdy se vám před očima promítne celý váš život, já už ho od té doby znám. Můj základní problém ale byl: před holkou bych tenhle strach nikdy nepřiznal! Každopádně v okamžiku, kdy jsem nastupoval do tohohle sokolíka, cca 200 metrů srázu pod sebou, tak už jsem byl rozloučenej úplně se všema.

(a pak se mi na vrcholu fakt rozjely endorfiny a všechno ostatní a dolů - včetně toho sokolíka - už to pro mě byl fakt jen choďák).