„Romane, ty vole, nežer to!“ křičí Pepa na Romana, ale ten už leze po čtyřech a pase se.
„Tome, nebuď měkoň a pojď do toho se mnou!“ vyzývá mě Roman.
A jak řekl, tak jsem udělal. Takový malý houbičky, co mi to může udělat, ne? A jsou fakt mrňavý, napřed ani nejsou vidět, ale když se chvíli upřeně kouknete do trávy, tak vyrostou…
„Cvoci, hlavně toho nežerte moc.“
„A proč mám hlad.“
„Já už ne, jdu si sednout.“
„Tak já taky.“
„Co Honzo, co zejtra polezete?“, ptá se Roman.
„No, já polezu, to jo, ale vy ne.“
„Hahá, to se uvidí.“
„Co na nás tak čumíte, volové.“ komentuji jejich pohledy. Ten Pepa má nějaký velký voči, a jak s nima kroutí.
„Dívám se, dívám. Bude na co.“
„Slávko, kde se tady bereš?“ křičí Roman a utíká na louku, asi někomu vstříc. Záhy zakopává a zůstává ležet.
„Slávko, to je super, že jste přijeli,“ mumlá furt na zemi.
Zvedám se: "Jdu na ryby, kam jste mi dali prut?“
Ty jejich voči, proč na mě tak čumí? Proč s nima tak koulejí?
„Jakej prut, ten máš jedině v kalhotech…“ Smích.
„Kde mám prut? Já jdu na ryby, v potoce je spousta pstruhů, tákovejhle…“ Roztahuju ruce.
„Jasně Tome, takovej prut máš!“
A ty jejich držky, jak se tlemí, ty krááávo, takový velký tlamy. Vždyť mě sežerou, musím utéct, na ryby.
„Když jste takoví kamarádi, jdu je chytat rukama.“
Vyrážím k silničce. Míjím Romana, zpívá si Muchomůrky bílé…
Na silničce se vyhnu třem osobákům, náklaďáku, dvěma lodím a dvěma vlakům, jeden byl osobní a druhý taky.
Zahejbám k potoku. Řve jako Niagára, tam musí bejt ryby. Upečeme si pstruhy, to bude paráda… Zkurvenej sráz, zvedám se a čumím nahoru, tý vogo, kde je ta cesta? To je jedno jdu na ryby. Který vůl vypil všechnu vodu z potoka? Ale já ji najdu, najdu! Jdu po sluchu po suchém řečišti. Cestou míjím 3 žáby: ropuchu, skokana a princeznu, chudák, ještě ji nikdo nepolíbil.
„To je dement, von líbá žábu!“ zazní odkudsi zdaleka.
Kdo se tady směje? Počkejte, až přinesu ryby, to budete čumět. Princezna se neproměnila, asi je rozbitá. Konečně voda, je co to tamhle je? Nějaké světýlko, jdu tam. To je zjevení! Panenka Marie! A proč je tak malinká? A bílá?
„Nejsi mrtvá?“
„Pojď Tome, nech tu sošku a pojď se m…“
„Nech mě bejt!“ běžím k potoku a vrhám se do vody….

Fuj, voda. Co?! Co se děje? Počkat to není voda. Pivo?
„Vstávej, vole, tady se nespí, tady se chlastá!“
Kde to jsem? V hospodě?! Pomalu se probírám. Někdo na mě vylil půllitr a pár lidí kolem se směje.
„Ccco, co se děje? Ko, ko, kolik je?“
„Půl třetí, vole, si usnul,“ odpovídá mi Honza.
„Aha. Kde je Pavla?“
„Tancuje s Pepou.“
Zaostřím, v hospodě to žije, jak jsem v takovém randálu mohl usnout. Pavla tančí s Pepou na stole, Slávka s Romanem hned vedle. Pár maníků buší do kytar nějakej Kalandrovo song.
„Jéžiš, jak dlouho jsem to, no, spal?“
„Chvilku, tak půl hoďky, na, dej si pivo. Co vypiješ, tím už tě nikdo nepoleje.“
„Díky, dobrá rada.“
„Áá, panáček se probral,“  přichází Roman, „tak co ta sázka? Už se těšíš?“
„Jaká sáz….“
Na stole ležel otevřenej Rotpunkt.