Nový díl filmového dokumentu Onsajt, tentokrát s žijící horolezeckou legendou Igorem Kollerem, zveřejnil dnes na Youtube Hanibal.cz.
Dokumentární film s Igorem Kollerem - významným slovenským horolezcem, autorem řady prvovýstupů v Tatrách, na českých pískovcích či slavné Cesty přes Rybu na Marmoladu v Dolomitech a v současnosti předsedou slovenského horosvazu James - od autora Jana Šimánka má 18 minut:
Letos v Arcu se nás ptal postarší, zato evidentně aktivní Ital ptal odkud jsme, tak říkám Czech republic. A hned se ptal: "Co Igor Koller, žije ještě?"
Tak jsem svezl na popularitě Igora a neřešil jsem rozpad. Říkám mu: "to je jásné, leze stále". A on: "a Rybu vyleze?"
Nevěděl jsem, ale vidím, mohl jsem být sebevědomější.
Moc se mi to líbí, jasně že lezení, ale hlavně rozumné názory a pohled na svět. Prej že s Čumpelíkem nebyli na Rybě na limitu -??? Kde teda ten limit měli?
Igor Koller je přesně předseda jak by měl vypadat.nejen že je pořád dobrej letech,ale hlavně výborného organizátor.taky podle toho výkony na slovensku jak v horách tak na skalách vypadají.
Mockrát díky, to byla opravdová radost se podívat. Krásně natočené, milý člověk, rozumné názory.
Zajímavé je, že na Slovensku zvládne horolezecký svaz řídit na plný úvazek jeden člověk (i kdyby dva jak by si Igor přál) a tady se toho drží celej sekretariát zuby nehty a nepustí a nepustí...
Naprostý souhlas, špičkově natočené. K Igorovi mám hluboký respekt.
Jen nevím jestli jeden člověk ve svazu je úspěh nebo neúspěch. Na jednu stranu velmi úsporné řešení, které nesvádí k myšlenkám ojebávání jako u ČHS. Na druhou stranu je jeden pracovník je smutný výsledek ve srovnání se svazy jiných sportů.
V té druhé části, kdy na mě reaguješ, bych tě určitě nerozporoval. To máš pravdu. Přijde mi prostě jen úsměvné, že ve dvou zemích, které jsou řekl bych velice srovnatelné, se to dá dělat tak odlišným způsobem. Přestože bych jak slovenskému, tak českému svazu přál profesionální a dobře šlapající vedení, klidně i o více než jednom člověku, tak to na první a řekl bych, že i na několik dalších pohledů vypadá, že na Slovensku to dělají skutečně z nadšení a pro dobro všech členů, zatímco u nás jde spíše o to se tam udržet za každou cenu, vždyť je to fajn práce. Nerad bych tím každopádně zastínil podstatu tohodle článku a hlavní postavu dokumentu.
Tak to sa mylis, mnoho clenov je nespokojnych so sucasnym stavom spolku, ale len malo z nich vie v akych podmienkach sa pracuje. Na druhu stranu je to fakt smutne a vysledky vyrazne prevysuju podmienky.
Ano, Igor Koller na mě působí také mnohem věrohodněji a spolehlivěji než vedení ČHS. A dokonce (i když je to naprosto irelevantní) o hodně noblesněji.
Problém svazů je u nás i na Slovensku podobný, jde o peníze a každý reprezentant cítí, že by mohl dostávat víc.
To je v lezení, baseballu nebo házené, tak to je. A je jen na funkcionářích jak transparentně to dělají (jedna cesta) nebo jak netranparentnost umí vysvětlit (druhá cesta). Ale přesto nespokojenci budou u nás i u nich.
Bohužel u nás již roky svazová politika svou kulturou odráží tu republikovou. Pak se nemůžeme divit, že Anofertování vystrkuje růžky i do ČHS.
Omlouvám se za odbočení u článku o jedné důležité osobnosti ČS lezení.
Ahoj Igore. Moc pěkný film. Jsem rád, že se ti (skoro se zdá, že nejvíce) líbí v Teplických skalách. Cesty Kalamárka, Sýkorova Muší a Krecbachův Bojogenes patřily v době, kdy jsme začínali, k milníkům, říkali jsme jim monumenty a právem a dodnes jimi jsou. Samozřejmě spolu s Noskovým Bumerangem. A to nejen technicky, ale i sporadickým jištěním (Sýkora 2 kruhy na 60 m, Krecbach myslím 4). Dokonce v tehdejší klasifikaci myslím měly všechny cesty číslo VII c (extrém - což značilo, že to je na hranici lidských možností a místní stupnice zůstávala na tomto stupni díky klasikům dlouho nepochopitelně uzavřena). V6dy, když jsme šli okolo, vzhlíželi jsme k těm cestám a snili jsme, že tyto cesty jednou vylezeme, ale moc jsme nevěřili, že k tomu dojde. V tý době jsme si dělali i legraci, že dnešní Tsunami je jediná věc, kterou nepůjde lozit jinak, než s hajzl zvony :-). Nakonec, po pár letech dřiny jsme lezli tyto milníky (Muší, Bojo a Kala) za odpoledne a tím nám narostla křídla. Stupnici pak mladí otevřeli a zakrátko byly už první devítky (Čada - Gravitační komplexy). Přelezli jsme nakonec většinu tvých cesty v Teplicích (často na hranici našich možností) a bylo nám to velkou inspirací a dodnes smekám hučku před Tebou. Tehdy jsme se báli ikonu jako jsi kritizovat, ale dnes už to mohu říci. Tvé linie výstupů byly smělé, nádherné a opravdu obtížné lezení (pamatuju, jak jsme se dlouho neúspěšně snažili najít klíč k Tvému Bezvětří - a pak kamarád, když tě později viděl, tlumočil, jak jsi kolegům ukazoval nástup v pohorách a vylezl jsi. Tehdy jsme byli dost dlouho malověrní, jak to s naším lezením bude :-) a vyfoukl jsi nám ledasco :-). Ale kruhy byly často v nevhodných místech. Ale my jsme ti odpustili, už proto, že jsi se s pískem, i když odjinud, popasoval tak skvěle :-) a pro Tvou lásku k písku a místní přírodě... V tvé práci a odkazu jsme pak pokračovali mým prvním Xb - Inkvizice. Nakonec (Luboš Beneš a já) padla i Tsunami. A zdaleka nebyla nejtěžší. Asi mou nejtěžší cestu jsem v 50 před pár roky dělal v hladké stěně od Tvé Kalamárky vpravo, kdy jsem si na Tebe několikrát vzpomněl, co bys té linii řekl (nazval jsem to Hlaďák). Podle mne šlo asi o jednu z prvních XII na písku v ČR, ale než jsme to stačili zjistit přelezem v kuse, místní vrcholovka (kdy do toho hovořili i pětkaři), to vytloukla. Tak se opatruj a drž se, tak jako vždy. V našich stěnách Tvými cestami žiješ a budeš žít, než se pískovec zase posune k jiným tvarům, ale to už tady nebude ani jeden z nás :-) Zdravím Tě, bratře, na Slovensko.