Vše začíná plněním tradic.
Adventní fáze příprav na Vánoce, obyčejně spojená s frenetickým nákupem dárků, je zde realizována obstaráváním nezbytného vybavení pro tvorbu dárku. Pila, vrtačka, hora nýtů – vše ve stále se zdokonalující kvalitě.

Jan “Křtitel” Kareš se svým věrným druhem a mučedníkem Slávou se opět vydávají na dobrodružnou pouť až na dalekou Sardínii. Účel je jediný – obdarovat prostý lezecký lid možností dotýkat se skály způsobem, který ještě nezažila, dalo by se říci, o které se jí ani nezdálo…

Oba účastníci zájezdu tentokrát přijíždějí s předstihem tří dnů, nedočkavci. V kreativní bohulibé činnosti nechtějí být nikým rušeni a zdržováni, vždyť se na oblíbené vrtání do kamene již tak dlouho těší, minimálně od poslední zářijové návštěvy.

V hlavách jim tepe nutkavá potřeba dodělat dva roky rozvíjený sektor Dinopark, Peter – místní guru outdoorového všehomíra a majitel guest house Lemon House, bude mít radost.

Počasí přeje (ne, že by na něm až tak záleželo, pro neznalé Kareše – on je doslovným ztělesněním fráze “kde je vůle, tam je i cesta”) a dvojici se v mžiku daří navrtat tři nové cesty obtížnosti 7a-, 7c.

Peter si cestou do Dinoparku ošklivě poranil obličej a vysklil brýle pádem na suť. Teď to hraje v jeho prospěch. Adrenalin s ním cloumá a beze slova flashuje jednu z nových cest. Jen z posledních kroků utíká do jiné cesty. Když se později se sešitým obličejem a izolepou slepenými brýlemi do cesty vrací, nemůže překonat počáteční boulder.

Jeden by si až pomyslel, že častějším zakopáváním by se z něj mohl stát lepší lezec.

Teď už se ale nýtovací komando vrhá do práce po hlavě a korytem vyschlé řeky míří do údolí Cala Sisine, kde se při poslední zářijové návštěvě konalo zjevení Svatého Jana.

Pod úbočím skal, při pohledu z údolí, je vidět impozantní skalní výduť plnou krápníků, hadů a cur. Nadšení z nově objeveného sektoru se násobí zjištěním, že o kus dál stojí výrazný, mírně převislý masiv, který je okamžitě okomentován slovy “tam půjde jedna vedle druhý” a zároveň obdarován pracovním názvem Bohuslav, Bohouš, chcete-li.

Přílet z Londýna na Sardinii v době vánoční ani tentokrát nepostrádá dramatické chvilky a tak zrychlená tepová frekvence je jeho již tradičně jeho věrnou kamarádkou. Před zmeškáním přestupního letu v Duseldorfu mě zachraňuje kapitán letadla, který se velkoryse rozhodne na mě počkat, protože můj kufr na rozdíl ode mně již na palubě dávno je. Peter mě vyzvedává v Nuoru se svou dodávkou s nefunkčním topením a tlumiči, co netlumí. Řeč se hned stáčí na jakostní třídy oceli nýtů a jejich využití v různých povětrnostních podmínkách. Hurá, opět mezi svými.

Ráno se mužstvo dělí na dvě – nýtovací a lezoucí – posádky a každá vyráží jiným směrem. Já s Peterem na Monte Oro, (sektor lehčích cest nad Baunei, jakoby vyčarovaný mávnutím kouzelného proutku z nuly na sto je mistrovským kouskem věhlasného dua Kareš – Dostál).

Dlouho se zde nezdržíme. Peter se rychle rozhoduje zmučit tlumiče a mojí páteř patnácti kilometrovou projížďkou korytem řeky za nýtovací skupinou.
Po příchodu do jeskyně mu padá čelist a i já zapomínám na zpřeházené obratle.

V jeskyni sektoru Bylo Nebylo v Planu e Murta v krátké chvíli vznikly dvě cesty a v průběhu následujících dvou dní přibývá dalších osm. Klasa od 6c+ do 8a+, s potenciálem pro 9-, to kdyby se Adam náhodou coural někdy okolo…
Sláva nám padnul! Ne z lana nebo skály, ale do postele s chřipkou. Obviňuji Honzu, že ho vystavil abnormální zátěži nevydýchatelné pro většinu populace, ještě navíc dovolenkující. Odpověď je krátká a věcná – Sláva si přinesl bacila z Prahy. Po chvíli mu ale dojde vážnost situace a s bezvýchodnou panikou v očích se mě ptá, kdo s ním bude večer klikovat. Paniku sdílím (jsem kámoš) a unikám z dosahu.

Co se dá dělat, lazarovi vaříme čaj a díváme se na projekty.
Díky motivačnímu “jseš tlustej, slabej a línej, když to dáš, těžší lezec to nikdy lézt nebude” se mi daří vylézt Andy v Dinoparku.

Honzovi se nedaří na Rampelníkovi a padá šťastný v horní třetině potvrzujíc svou vlastní tezi “nejlepší je vypadnout v posledním kroku, abys to mohl lézt znova”. Rampelník je nejspíš 8a+, 40m vytrvalostní cesta po krápnících. Stvořitelé jsou na ni náležitě hrdí.

Sláva se nám nudí a tak se vydává na zdravotní vycházku do pět kilometrů vzdálené St. Maria Navarreze. Domů se vrací nezvykle vyčerpán. Teploměr v jeho podpaží ukazuje 39,5 °C. Jeho hrdinský pochod nezůstává bez odezvy a druhý den na Monte Oro vzniká nova cesta s názvem 39.5C.

Zatímco se s Honzou bavíme psaním číslic na skálu, Sláva vedle pročisťuje novou cestu Kata. Dává si záležet a tak mu to trvá svižných deset hodin.

Je tu poslední den roku 2012, náš poslední den před návratem do reality a volba padá na Monte Oro. Sláva dostává šanci dočistit Katu a Honza mezitím vrtá poslední možný směr centrálního sektoru. Prý ideální pro mě jako prvolezce za 7a+. Brzy se však zavařím a přenechávám dřinu starším a zkušenějším. Ze 7a+ se vyklubalo 8a, perfektní dárek na rozloučenou pro Honzu. I Sláva se přes vysokou teplotu stává výkonným tak jak ho všichni známe.

Ranní pakování probíhá nezvykle potichu. Já budu zítra touhle dobou sedět za stolem v kanclu a přemýšlet o nákupu letenek na Sardínii.


Bolting cest Arabela a Rumburak v podání Honzy a Slávy v sektoru Bylo nebylo


Honza a Sláva v Dinoparku po boltingu Armagedonu a Ivana


Tomáš leze cestu Andy v Dinoparku











Mt. Scoine

popisky k dalším fotkám:
Bylo nebylo v plné kráse v oblasti Planu'e murta
Honza v cestě Rampelnik
Skoro konec cesty Ivan
Cesta Ivan v Dinoparku
Honza na Mt. Oro a cesta Happy New Year
Rampelnik
Punta Giaradili