OS team Lucie Hrozová, Míra Matějec - „100m za 10 sekund“
Krátký článek o tom, jak jsme drtili tenhle krásnej, mixovej prásk v údolí zaslíbeném ledům a ledolezcům a jak se nám to povedlo z prvního „záseku“.
V koutku duše jsme si na to mysleli…na to, že by tam ten OS mohl spadnout. Ani jeden z nás to, ale nechtěl vyslovit nahlas. Před každou novou délkou jsme tak ze sebe vymáčkli něco jako: „Neva když to teď pokazím?" Pak jsme ale buráceli vzhůru a doufali, že ne.
Je sobotní mrazivé ráno, ubytování klasika- hotel tranďák, počet hvězdiček dle počtu chrápajích osob v něm. Nabalit bágl, vše pro jistotu dvakrát zkontrolovat, a můžeme vyrazit.
Jsme pod naším cílem, ale vlastně teprve na startovní čáře. Svorně říkáme, že nám je jedno kdo z nás poleze jakou délku poleze a řešíme to střiháním kámen, nůžky, papír. Míra jde na to…vybíhá první kratší sněhově-ledový úsek a už je řada na mě. Víme, že sranda teprve začíná, anebo spíš končí!? Dvě nejtěžší délky před námi.
Nad prvním skalním úsekem mám kupodivu velkou rezervu. Jenže moc dobře vím, že jen rezerva při OS v těchto cestách nestačí. Stačí totiž jen jeden nečitelný krok, jedno nesprávné odhadnutí kam založit cepín a zburácíme se dolů jak švestky. Jsem ráda, že všechno zatím upaluje, jak bychom si přáli. A jde se dál…
Pak už mi v myšlenkách hlavní roli hraje...
Hypnotizování Míry, a zaříkávání zaklínadel jako pojééď a makej. Naše nadšení, když se to Mírovi povede! Moje téměř strnulé lezení, abych pak za ním neudělala botu. Opětovná chvilka nadšení, když k němu bez odsedu dolézám. Děs a hrůza co mě jímá při pohledu na poslední rozchrastaný a absolutně nečitelný skalní úsek, který mám tahat. Čtyřicetiminutová bitva, abych našla ty správné „chyty“ a pocit, že to nesmím vzdát.
Jestli jsem se v těch předchozích nejtěžších délkách „prošla“ tak tady je to totální nasazení a boj o holej! Nakonec to ale zvládám a už mě čeká „jen“ přelezení do ledové části, kde operativně přemýšlím, jestli zaštandovat na určeném místě, nebo valit dál, kvůli ze shora padajícím kusům ledu. Když kolem mě ale sviští další ledové „šutráky“, hrnu to z nebezpečné části co nejrychleji k dalšímu štandu a jen doufám, že budeme moci s Mírou ještě jakž takž komunikovat. Míra nezaváhá a hrne si to bezchybně za mnou.
Doufáme, že nás poslední ledová část nějak nevypeče, ale Míra stoupá celkem sebejistě nahoru. Prokřehlá k němu dolézám na vrchol. Radujem se, že jsme v cíli! Bomba, je to domáá!!!
Jak pomíjivý je pocit štěstí zjišťujeme velmi záhy. Zbývá poslední slanění na zem. Dávám kyblík do lana a svištím si to dolů. „Volnýý!“ Nasedá Míra a já si to mířím k našim věcem. Jeden, druhý, třetí krok…s ohlušujícím rachotem se na zem řítí stovky tun ledu a sněhu. V té mikro setině mi projede hlavou, jestli to bude jako v těch snech co se mi občas zdály. Potřebovala jsem v nich zběsile utíkat, ale nemohla jsem se pohnout z místa. Ale nohy naštěstí fungují! Tempem Usain Bolta na horách se snažím utéct lavině do bočního svahu a škrábu se co nejdál hlava nehlava. Všude kolem mě víří sněhový prach a já nemůžu dýchat. Modlím se za Míru, aby ho to neutrhlo. Snažím se ho zkontrolovat, ale pořád se to sype a já nic nevidím.
Lavina ustává.
Utírám si zamrzlé slzy. Děkuju tomu, kdo měl dnes službu tam nahoře…za mě, za Míru, který byl naštěstí v tu chvíli chráněn převískem a byl tak v bezpečí. Přehodnocuji výkony nejen tohoto dne. Je sice krásné, že si o sobě můžete přečíst v zahraničních plátcích a že vás někdo poplácá po zádech, ale tohle vím jistě…jediný důležitý OS byl až ten na zemi.
Владимир Высоцкий - Песня о друге из фильма Вертикаль/Vertikal (1967)
Když stane se, že kamarád
zaváhal nebo zklamal snad,
a ty bys prostě věděl rád,
zda ještě na něj můžeš dát –
vezmi ho do hor, uvidíš!
Nechystej mu žádnou lest,
jenom si zkuste zlézt,
ať víš s kým máš tu čest.
Možná, že v horách ztratí vtip,
ohrne nos a zdrhne zpět,
sotva ho spálí první led,
začne ti vyvádět –
pak je to jasné, nech ho být!
Jen ať se vrátí – vždyť to víš:
s takovými se nejde výš,
o těch se mlčí spíš.
Když ale zuby zatíná,
Vzteká se, přitom šlape dál,
Nezřítíš se s ním z žádných skal –
on by tě nenechal.
Až k vrcholům se bude drát,
až tam tě bude podpírat.
Pak vedle něho pevně stůj
a vždy mu důvěřuj!
Vladimír Vysockij...(„má oblíbená“)
Info: Jedi Master M11, 100m, FA Scott Muir 2005 (L1:WI3+, L2:M10-, L3:M11, L4:M9+, L5:WI4+)
Topo ve fotkách. Modré délky Míra, červené délky Lucka:
Registrace
Metodika
lezec.cz
Krátký článek o tom, jak jsme drtili tenhle krásnej, mixovej prásk v údolí zaslíbeném ledům a ledolezcům a jak se nám to povedlo z prvního „záseku“. 
Plně je respektuji