LEZEC  OBCHOD  DISKUSE  INZERCE  ANKETY  ODKAZY  PRŮVODCE  MAPY  FOTKY  VIDEO 

 jméno

 heslo 

 Registrace   |   Máš-li sílu vola, zkus to vylézt na sokola.
Hledání cesty

Hledání na Lezci

 Metodika
 Trénink
 Ledy
 Skialpy
Knihy
Pískaři jsou zpět!
Nová kniha Medaile na chvíli o olympijském příběhu Adama Ondry
Nová kniha Lékaři na horách: neviditelní hrdinové

Závody
SP skialpy Cortina d’Ampezzo ITA (06.04)
SP Šanghaj (09.04)
SP Wujiang (12.04)

Žebříček
Cesty:
1.Ondra 13491
2.Trojan 12471
3.Šindel 12306
Bouldry:
1.Volf 11153
2.Stráník 10825
3.Stráník 10803
Hory:
1.Groš 7918
2.Punčochář 6708
3.Černý 6708

Výsledky
AIX ÁDR BOULDER SESSION (09.03)
2. ČP v bouldrech Praha (02.03)
ČP v bouldrech Praha (17.02)

Deníčky
5517 lezců
1086730 cest
Nové přelezy:
El Tractor 7c+
Panel 7C
Maloskalsk 7C
To Pal Nio 7b
Gaia 8b
Smutná Lid 7C
Bandita 7C
Tropicana 5.12d
Neuropatol XIa/XIb
Paranormál Xb

Stěny
Boulder Bar - Praha 7
Lezecké centrum SmíchOFF - Praha 5
SAUNA - Plzeň

Prodejny
Outdoor Centrum Rock Point Poříčí - Praha 1
Outdoor Centrum Rock Point Perštýn - Praha 1
Outdoor Centrum Rock Point Masarykova - Brno

Kontakt
REDAKCE:
standalezec.cz
ŠÉFREDAKTOR:
jirkaslezec.cz
INZERCE:
standalezec.cz
IT:
hoplezec.cz

Mt. Nun, 7 135 m n.m.

smallOblast Zanskaru hluboko v Indických Himalájích, kde se nachází majestátný Nun, jsem poprvé navštívil v roce 1998.

Tehdy to bylo pouze na trek, ale i tak mě tato odlehlá a překrásná oblast, kde se jakoby před několika stoletími zastavil čas, učarovala. Trek končil v městečku Padum, kde jsme marně čekali tři dny na autobus, abychom nakonec oblast opustili s hromadou místních na stojáka na korbě náklaďáku. Cestování to sice nebylo nejpohodlnější, ale měli jsme nádherné výhledy na okolní krajinu. A tehdy mě učaroval výhled na dva majestátné, nad okolní krajinu se vypínající vrcholy – sedmitisícová dvojčata Nun a Kun.




Léta plynula, trekování jsem vyměnil za horolezectví a ve vzpomínkách jsem se často do Zanskaru vracel. Bohužel horolezectví v Indii je byrokraticky a finančně dost náročná záležitost, což mě dost dlouho odrazovalo, než nakonec má touha podívat se nazpátek zvítězila a já se začal vážně zabývat myšlenkou vystoupit na 7 135 m vysoký Nun.

Na horolezecký výstup v Indii člověk potřebuje různá povolení, svého indického styčného důstojníka, registrace na policejních stanicích a případně i u armády. Což v podstatě znamená, že se bez pomoci nějaké místní agentury neobejde. Kromě expedic šitých na míru započalo pár agentur v posledních letech také vypisovat expedice na známější cíle (kam patří i Nun) s pevným datem a programem, kam se v podstatě můžou přihlásit i jednotlivci. A tuto možnost jsme nakonec se svým parťákem Matějem zvolili, neboť expedici zorganizovanou jen pro nás dva bychom finančně neutáhli.

Naše výprava začíná v městečku Leh, kam doletíme letem s úžasnými výhledy na himalájské hřebeny z Dillí. Leh se již nachází na tibetské náhorní plošině v oblasti zvané Ladakh, někdy přezdívané pro svoji polohu a etnické složení Malý Tibet. Městečko je se svoji nadmořskou výškou 3.500m vhodné pro počáteční aklimatizaci. Po dvou příjemných dnech strávených toulkami po křivolakých uličkách starobylé části Lehu a návštěvě okolních budhistických památek odjíždíme s Matějem místním autobusem do nedaleké vesnice Sabu, odkud vyrážíme na dvoudenní aklimatizační trek do pětitisícového sedla Digar La. První místo na přespání vybíráme příliš vysoko a začínající symptomy horské nemoci nás vyhánějí o 300 metrů níže. Je poměrně teplo, tak ani nestavíme stan a spíme pod širou jasnou oblohou plnou hvězd. Druhý den vyrážíme na otočku pod sedlo a vracíme se zpět do Lehu. Další den věnujeme dokoupení zásob a večer se setkáváme se zbytkem naší expedice, který mezitím dorazil z Dillí.



Zbytek expedice je v podstatě už jen poslední platící člen Francouz Franck, náš tibetský vysokohorský průvodce Nima, styčný důstojník Debashish, zástupce agentury Vikas a kuchař Pasang se svým pomocníkem. Zejména pětapadesátiletý Franck je dost zajímavý týpek, takový profesionální dobrodruh, co tři měsíce v roce přednáší na vysoké škole a zbytek roku jezdí po aktivních sopkách, což je jeho hlavní obor a k tomu sem tam nějaké to potápění a vysokohorské výstupy. Ukazuje nám nějaké svoje video, kde stojí nedaleko kráteru právě dost soptící sopky a kolem něho se valí hustý dým a padají rozžhavené horniny. Prý to bylo celkem bezpečné, sopku sledoval zpovzdálí devět hodin, než si vytipoval bezpečný flek, kam si pak na 20 min odskočil natočit to video.

Další den brzy ráno nakládáme vybavení a zásoby na střechu džípu a vydáváme se na 200 kilometrů dlouhou cestu do městečka Kargil, které je správním střediskem oblasti, kde se nachází náš Nun. Kargil leží přímo na pákistánské hranici a na rozdíl od budhistického Lehu je obydlen téměř výhradně muslimským obyvatelstvem. Před patnácti lety bylo okolí Kargilu a silnice, po které jedeme, svědkem těžkých bojů mezi indickou a pákistánskou armádou v tříměsíčním válečném konfliktu. Nyní sice vládne relativní klid, ale přítomnost armády na každém kroku dosvědčuje, že trvalý mír v oblasti je bohužel ještě daleko. V Kargilu si užijeme posledního luxusu přespání v hotelu a druhý den ráno po nezbytných registracích naší expedice na policejní stanici, turistickém centru a správě města vyrážíme přeplněným džípem údolím Suru směrem k naší hoře. Cesta končí po pěti hodinách jízdy převážně prašnou cestou ve vesničce Tangol, odkud se dál již chodí po svých.




V Tangolu přespíme na místní turistické ubytovně spolu s početnou výpravou zvědavých a přátelsky naladěných Tibeťanek, které jsou na cestě do nějakého kláštera zapadlého někde hluboko v údolí Zanskaru. Brzy ráno k nám z vesnice dorazí nosiči, kteří si po vážení a halasném handrkování mezi sebe dělí náklad pro přesun do základního tábora. Poté náš horský vůdce Nima velí k odchodu a my začínáme prudce stoupat po úbočí údolí Suru. Po vystoupání asi 900 výškových metrů a překročení malého průsmyku se před námi otevírá nádherné boční údolí, na jehož vzdáleném konci nás čeká ledovec a nad ním základní tábor. Tam přicházíme brzy odpoledne. Tábor je prázdný – před námi tuto sezónu byla údajně jen jedna indická expedice, které se pro nedostatek fixních lan nepodařilo vrchol Nunu zdolat. Tábor je ve výšce 4,600 metrů a navzdory předchozí aklimatizaci začínáme s Matějem brzy nadmořskou výšku pociťovat a dostaví se hodně nepříjemné bolení hlavy. Oba zaléháme do stanu. Naštěstí po dvou hodinách lehkého spánku bolest hlavy pomíjí, zrovna když nás náš expediční kuchař Pasang začíná svolávat k večeři. Ta je velmi příjemným překvapením. Miluju indickou kuchyni, ale v podmínkách základního tábora neočekávám od našeho kuchaře žádné zázraky. Ty se ovšem dostaví v podobě večeře o několika velmi chutných chodech včetně oblíbených placek chapati a moučníku na závěr. Takovýto způsob horolezectví se mi docela začíná zamlouvat.

Druhý den v základním táboře je pro nás kvůli aklimatizaci víceméně odpočinkový. Třídíme materiál na první vynášku a domlouváme se na způsobu a technikách postupu. Náš průvodce Nima plánuje natažení více jak kilometru fixních lan. Plánovaná délka fixů nás dost překvapuje, naše předchozí expedice byli podstatně alpinističtějšího rázu a zpočátku ani moc nechápu, jak tam budeme schopni váhu přes kilometr dlouhých fixních lan vytáhnout. Když ovšem poprvé uvidím fixní lana pořízená agenturou, tak to pochopím. Fixní lana jsou kroucené nylonové šnůry, které sice vůbec nebudí moji důvěru, nicméně jsou podstatně lehčí než standartní statická lana. A dle Nimi jednu expedici lana vydrží (a že jen jednu, to jsem si později na vlastní kůži ověřil) a lze prý na nich dokonce i slaňovat. S průvodcem se ještě snažím prodiskutovat způsoby jištění. Moc se mi nezdá, že Nima opovrhuje jištěním prvolezce dynamickým lanem, že na té kroucené statice to je v pohodě, protože nepadá. Nicméně díky chabé Nimovo angličtině, jeho zjevné tvrdošíjnosti a také respektu k tomu, že už Nun úspěšně dvakrát slezl, nakonec další diskuse vzdávám. Jak praví přísloví, když seš v Římě, dělej to, co dělají Římané.

Následující den nás čeká vynáška do prvního postupového tábora C1. Ovšem před naším prvním náročnějším výstupem je pro nás upořádaný tradiční budhistický obřad puja, jehož cílem je pro nás a našeho budhistického průvodce dostat požehnání od bohů k výstupu na vrchol a hlavně šťastnému návratu. Nima staví malou kamennou mohylu, ke které poskládá část svého horolezeckého vybavení a nás vyzve k tomu samému. Na mohylu pokládám náramek vyrobený moji dcerou, který hodlám i přes můj odpor k jakékoliv bižuterii nosit pro štěstí až do konce expedice. Matěj vlastenecky přikládá českou vlajku. Pak Nima zapaluje několik vonných tyčinek a veškeré osazenstvo našeho kempu se shromáždí kolem mohyly ke krátké modlitbě. Po obřadu Nima, Franck, náš styčný důstojník Debashish, Matěj a já na sebe nakládáme ne zrovna lehké batohy s fixními lany a sněhovými kotvami a stoupáme po veliké moréně směrem k C1. Po zhruba 400 výškových metrech moréna přechází v ledovec, který se po chvíli zvedá v padesátistupňovém sklonu směrem k náhorní plošině, kde se nacházel C1. Zde začínáme tahat fixní lana a Nima jako prvolezec si razí cestu na dvou cepínech s občasným kličkováním mezi početnými trhlinami. Po několika hodinách náročného výstupu dosáhneme okraje náhorní plošiny, kde ukládáme náš materiál pod velkou plachtu zajištěnou sněhovými kotvami. První část cesty zpět slaňujeme na natažených fixech a pak s výhodou prázdného batohu sbíháme po moréně zpět do základního tábora vstříc další fantastické večeři mistra Pasanga.

Čtvrtého dne nás čeká další vynáška, tentokrát i s aklimatizačním přespáním v C1. Náš styčný důstojník Debashish další výstup vzdává. Indický horolezecký svaz ho vybavil botami s velikostí o dvě čísla větší než má nohu a Debashish na prudkém svahu s mačkami dost trpěl. Dál tedy budeme postupovat jen ve čtyřech. Již po známé a vyfixované cestě vyšplháme na náhorní plošinu, která se táhne v délce pěti kilometrů a výšce 5,400m až k úpatí Nunu. Tábor C1 zakládáme zhruba v první čtvrtině náhorní plošiny. Počasí nám při výstupu a stavění tábora moc nepřeje, je mlha a fouká nepříjemný vítr. K večeru se ale náhle vyjasňuje a náš tábor se ocitá nad mraky, které klesnou pod náhorní plošinu. Užíváme si nádherných výhledů na hory Nun i Kun a s příchodem tmy i fantastické hvězdné oblohy, která je k vidění jen v průzračném vzduchu vysokých hor a daleko od civilizace vrhající světelné znečištění. Následujícího dne sestupujeme zpět do základního tábora.

Šestý den nabalíme poslední zbývající materiál a zásoby a definitivně opouštíme luxus základního tábora k postupu na sedmitisícový vrchol. Do C1 dorážíme díky již slušné aklimatizaci v brzké odpoledne a užíváme si po zbytek dne slunečného počasí a nádherné výhledy na okolní hory. Chvíli po nás dorazí rakouská expedice, která sice do základního tábora přicestovala o dva dny později, ale její dva členové – manželský pár Martin a Hanna již mají za sebou řádný aklimatizační program v jiné oblasti a snadno nás tedy v našem programu dohánějí. Domlouváme se na společném postupu na další den, kdy nás čeká vynáška do tábora C2.


Ráno vstáváme s rozbřeskem a za mrazivého počasí. Nabalíme batohy fixními lany a zásobami a vydáváme se na několikakilometrový pochod po náhorní plošině k úpatí Nunu. Tam dorazíme asi po dvou hodinách cesty. Terén se okamžitě zvedá ve sklonu vyžadujícím fixní lana. Kromě pár krátkých položených úseků taháme fixy až do C2 do výšky 6080 m. Do C2 dorazíme s Nimou a Franckem dost vyčerpaní. Matěj a Rakušani ani nedošli a svůj náklad shodili asi 200 m pod táborem. S Franckem si dáme aklimatizačního hodinového šlofíka a pak po fixech sestoupíme zpět na náhorní plošinu. Cesta po plošině do C1 se díky namáhavě schůdnému rozbředlému sněhu zdá nekonečná. V táboře se jen tak tak zvládnu najíst, než se svalím do stanu.

Další den nás čeká ta samá cesta, tentokrát už ovšem sbalíme kompletní tábor k přesunu do C2. Rakušani si dávají odpočinkový den a zůstávají v C1. Do C2 dorazíme během odpoledne. Tábor se nachází na hřebeni a teprve teď, když máme postavit dva stany, tak mi dochází, jak je hřeben úzký. Z jedné strany zledovatělý svah o sklonu dobrých 70 stupňů, z druhé strany několikasetmetrový kolmý sráz. A uprostřed zhruba tři metry široké suťoviště, kam máme vtěsnat stany. Přes hodinu přehazujeme kameny, abychom vytvořili vodorovné plošiny pro stan. To se nakonec jakžtakž podaří, nicméně okraj našeho stanu je půl metru od srázu, který je navíc dost zvětralý a nevypadá tedy nějak extra stabilně. Jsme s Matějem z toho nervózní a do ledového svahu zavrtáváme šrouby a zřizujeme jištění, ke kterému se na noc připneme. Nicméně výhledy z tohoto orlího hnízda jsou neskutečné, a když se k tomu přidá nádherný západ slunce a hluboká údolí pod námi zahalí mraky, jsme nakonec z tohoto místa nadšeni.

Den devátý vstáváme opět za rozbřesku a ještě do větší zimy. Balíme kotouče fixních lan a sněhové kotvy a vyrážíme na vynášku do tábora C3. Z tábora ještě kousek stoupáme po úzkém hřebínku a poté nás čeká krátký, ale prudký sestup do malého sedla a odtud opět stoupáme a kličkujeme mezi dlouhými trhlinami, než dosáhneme dalšího hřebenu. Prudké úseky fixujeme a pomalu šplháme výš a výš. Je nádherný slunečný den a již jsme ve výšce, kde jsou všechny okolní hřebeny a hory pod námi. Na jedné straně si užívám výhledů, ale na druhé straně se na mě i na Matějovi začínají podepisovat předešlé náročné dny a postupujeme dost pomalu. Franck a Nima jsou daleko před námi. Dvě stě výškových metrů pod C3 to vzdávám, z baťohu vyndávám těžký kotouč fixního lana a sedám si na něj. Pokud se nebudu chtít úplně odrovnat, tak dnes to dál nepůjde. Matěj stoupá výš, ale nakonec se také zastaví. Po hodině čekání se vrací Franck a Nima, materiál necháváme na místě a vracíme se do C2. Tam mezitím došli Rakušani, a ač se mi to zdálo nemožné, tak na úzký hřebínek ještě vtěsnaly dva stany pro sebe a své průvodce. Dalšího místa už na hřebínku nezbývá a tak pokud někdo potřebuje na velkou stranu, tak jediná slušná možnost je slézt asi pětimetrovou stěnku obtížnosti bratru tak za 4- na malou plošinku pod stany. Sice drobet náročné, ale takové výhledy ze záchodu člověk jen tak nenajde. Večer máme válečnou poradu o dalším postupu. Matěj toho má dost a rád by jeden den orazil. Já se mezitím drobet zmátořil a souhlasím s Franckem a Nimou, že pokud máme dobré počasí, tak bychom neměli riskovat ztrátu dne a přesunout se do C3.



Následující den brzy ráno tedy balíme tábor. Nima s Franckem jsou rychlejší a vyrážejí napřed. S půlhodinovým zpožděním s  Matějem na sebe nahodíme těžké batohy a jdeme také. Po vystoupání krátkého hřebínku nad C2 se ale Matěj zastavuje, že to nedá a že to zkusí další den s Rakušany, kteří si dávají v C2 další odpočinkový den. Vůbec z toho nejsem nadšený a také to asi dávám dost najevo, hlavně kvůli tomu, že jsme mohli nějaký plán domluvit s Franckem a Nimou, co jsou již pryč. Nakonec se rozhoduji jít dál. Rozdělíme si materiál a Matěje ještě poprosím, aby na mě z hřebenu dohlédl, než překročím trhlinové pole. Je opět nádherný den, stoupám sice pomalu, ale stabilním tempem a po poledni dojdu do tábora C3, kde již mezitím Franck a Nima postavili stan. Z hrůzou zjišťuji, že kluci sebou mají jen plynový vařič a ne kerosinový, jak jsem očekával, když jsem nechal náš vařič Matějovi a vzal sebou jen lahev kerosinu. Nima projde zásoby plynu a utrousí, že to do dalšího večera, než dorazí Matěj, nějak zvládneme. Po krátkém odpočinku jdeme ještě zafixovat část cesty nad tábor, abychom měli zítřejší pokus o zdolání vrcholu o drobet snazší. Tábor C3 je výšce zhruba 6500 m nicméně slunce má odpoledne neuvěřitelnou sílu a je nám všem velké horko. Se západem slunce ovšem teplota rapidně klesne a krátce po setmění jsme již zalezlí ve spacácích a snažíme se urvat drobet spánku před zítřejším náročným dnem.

Stáváme ve 2:00. Hodím do sebe čokoládovou tyčinku a obleču všechny věci, co mám. Venku vládne pěkná zima ještě umocněná občasnými závany větru. S čelovkami vyrážíme po připravených fixech. Na konci fixu vybalujeme další lano a já připravuji jištění. Se zaměstnanýma rukama si chci přidržet kus lana pusou, ale místo toho se zakousnu do svého jumaru. Okamžitě mě k němu přimrznou rty a jazyk. Instinktivně jumar od sebe odtrhnu a cítím, jak s ním trhám i kousek rtu a povrchu jazyku. Bolí to jako čert a plivu plno krve ale nemůžu si nevzpomenout na komickou scénu z filmu Obecná škola, kde nezbedným žákům přimrzly jazyky k zábradlí. Stoupáme dál a mě se přidá další problém. Začínají mě mrznout prsty u nohou a chvílemi je přestávám cítit. Začíná už sice pomalu svítat, ale přihnala se oblačnost a vyhlídka na slunce je tedy značně nejistá. Začínám mít o své prsty značné obavy. Radím se rychle z Franckem, který si již omrzliny jednou prodělal a nyní má kvůli tomu na sobě boty dimenzované na Mount Everest za 1100 EUR. Nakonec si řeknu, že prsty kvůli zdolání vrcholu riskovat nebudu, Franckovi předám poslední kotouč fixního lana, co mám v batohu a obracím se zpět. Po pár krocích ovšem vykoukne poprvé sluníčko, laskavě mě pohladí po tváři, poryvy větru na chvíli přestanou a já se otočím a začnu zase stoupat. Terén je dost náročný, firnový a občas zledovatělý čtyřiceti až padesátistupňový svah a nám dojdou fixní lana. Dosud čistě zasněžený svah však nyní začne být protínán skalními žleby a stupni a na nich se objeví fixní lana z přechozí sezóny. Pokračujeme tedy po nich. Začíná mi ubývat sil a opět zvažuji, že se otočím, když najednou uvidíme závěrečný sněhový hřebínek a za nim už vrchol. Na vrchol dostoupáme v 11:30. Mísí se ve mně obrovská radost, ale zároveň i jakási otupělost a pomalost myšlení, což předpokládám je způsobeno nedostatkem kyslíku. Na vrcholu je jasno, ale bohužel všechno pod námi je v hustých mracích a výhledy tedy spíše připomínají pohled z letadla než z vrcholu hory.

Podaří se nám vysílačkami spojit se základním táborem. Pak posvačíme energetickou tyčinku a obrátíme se k sestupu. Nima sestupuje rychle a za chvíli se mě a Franckovi ztratí z očí. Na starém fixu slaňuji několikametrový skalní stupeň, když se najednou lano utrhne a já letím dolů. Přistanu na prudkém svahu uprostřed fleku měkkého sněhu jinak obklopeného zledovatělým firnem a jako zázrakem zůstanu na místě. Dopadnout o metr dál nebo ztratit rovnováhu tak se už patrně valím po zledovatělém svahu s cepínem zastrčeným v materiálovém poutku batohu. Svah končí někde v jižní stěně Nunu. Již s cepínem v ruce odtraverzuji prudký svah po směru sestupu do bezpečnějšího terénu, kde si konečně vydechnu a nechám volný průběh svým emocím. Line se ze mě proud nepublikovatelných nadávek (každý horolezec si zajisté takový stav dokáže vybavit) prolínaný děkováním všem možným bohům, kteří se v oblasti mohou vyskytovat a kteří projevili k takovému ateistovi jako já tolik laskavosti a nechali mě ten pád ustát.

Když se nakonec oklepu tak nad sebou zahlédnu Francka. Stojí bezradně na místě mého dopadu a v ruce nemá žádný cepín. Voláme na sebe a Franck mi říká, že svůj cepín dal Nimovi, aby mu při sestupu, který měl být téměř kompletně po fixech, nepřekážel. A nyní není traverz, na kterém jsem utrhl fixní lano, schopen překonat. Nima je pryč a mě tedy nezbývá nic jiného, než se vydat zpět nahoru. Dostoupám k Franckovi a pak traverzujeme koordinovaně na povel vedle sebe držíce se jednoho cepínu mezi námi. Po dalších fixech už postupujeme značně opatrně a snažíme se je tolik nezatěžovat. Až poté, co dosáhneme našich vlastních fixů, tak náš postup zrychlíme a kolem 16 hodiny jsme zpět v táboře C3.



Do C3 mezitím dorazili Matěj a Rakušani a nás čekají gratulace k vrcholu. Jsem opojen radostí, ale zároveň i na konci sil, ani nejím, nepiju a jdu si zalehnout do spacáku. K večeru se probouzím, když mě plachta od stanu začne opleskávat po tváři. Venku se rapidně zhoršilo počasí, začal padat sníh a foukat silný vítr. Mám žízeň a dozvídám se nepříjemnou novinu, že díky těžko pochopitelnému nedorozumění během rádiového spojení předešlého večera mezi Nimou a průvodcem Rakušanů v C2, Matěj vzal na jejich pokyn jen láhev kerosinu a vařič nechal dole. Tak teď tu máme dva litry kerosinu a můžeme se s ním maximálně tak vyfotit, vodu ze sněhu nepřipravíme. Nepřikládám tomu příliš důležitosti, Matěj snad dostane nějakou vodu od Rakušanů, až s nimi půjde nad ránem na výstup na vrchol a já budu druhý den přeci scházet, tak to nějak vydržím.

V noci bouře zesiluje. Matěj s Rakušany výstup ruší. Ani ráno není situace o nic lepší. Kromě sněhu a větru je téměř nulová viditelnost. Stejně se oblečeme a obujeme, abychom byly rychle připraveni na sestup, kdyby se počasí umoudřilo. To se ovšem neděje, vítr naopak zesiluje a tak ležíme pořád ve stanu. Při některých silnějších poryvech se celá plachta stanu prohne až na nás a začínáme mít obavy, aby to stan vydržel. Navíc začínám potřebovat jít na velkou. Vydržím to několik hodin, ale pak už to prostě nejde. Vypadnu ze stanu do vichřice a stahuju si kalhoty. Do hýždí se mi okamžitě zakusují zledovatělé vločky sněhu. Rychle vykonám potřebu a vytahuji roličku toaletního papíru z kapsy bundy. Vichr mi ji okamžitě vyrve a mě mezi prsty v rukavicích zůstane útržek velikosti poštovní známky. Riskuju omrzliny, sundávám rukavice a utírám se sněhem. Vlezu do stanu a přemýšlím, proč do těch hor vůbec lezu, jestli mi to vůbec stojí za to. Kdybys na všechny fyzické a psychické strasti této cesty v budoucnu zapomněl, říkám si v duchu, tak si vzpomeň aspoň na toto vykonání potřeby, než zase někam pojedeš.

K večeru bouře polevuje a nás začíná naplňovat optimismus. Zítra určitě sestoupíme, říkáme si a s úlevou usínáme. V noci mě opět probudí familiární pleskání ledové plachty o tvář. Bouře si dala jen krátkou přestávku a dál pokračuje. Ani ráno to není lepší. Z našeho stanu pokřikuji na Francka a Nimu ve vedlejším stanu. Ač jsou naše stany dva metry od sebe tak se ve vichru neslyšíme a nakonec zapínáme vysílačky, abychom se vůbec byli schopni na něčem domluvit. Kluci jsou bez plynu a také bez vody a Rakušani mají zásoby sotva pro sebe. Navíc viditelnost je stále minimální a nedokážeme si tedy přestavit, jak bychom našli cestu dolů. Domlouváme se, že s rozhodnutím, co dál, zatím počkáme a spojíme se opět za hodinu.



Začínám si uvědomovat závažnost situace. Nemáme vodu a jsme už třetí den ve výšce nad 6500 m, kde se už se síly organismu jen těžko obnovují, nemluvě o tom, že k jídlu nám zbývá pár čokoládových tyčinek. Díky nedostatku vody, jídla a nadmořské výšce se naše schopnost odejít bude postupně snižovat. Navíc nikde není zaručeno, že počasí se ještě nezhorší. Matěj vylézá ze stanu a testuje, zda bude možné odejít.  Vítr a teplota prý půjde ustát, ale problémem zůstává orientace. Vzpomenu si, že jsem si do telefonu uložil souřadnice konce fixu, který vede až do tábora C2. Pokud tedy budu schopný dotykový display telefonu v těchto podmínkách ovládat a telefon nás dovede až ke konci fixu a ten nebude zasypaný čerstvým sněhem, tak máme šanci sestoupit. Spojujeme se vysílačkou s vedlejším stanem. Odpoví Franck, se sestupem souhlasí, žádá pouze o chvíli, aby to mohl probrat s Nimou. Ovšem netuším, co se ve vedlejším stanu děje. Nima se zřejmě pod tíhou zodpovědnosti, kterou za nás cítí, zhroutí a vzlyká do spacáku  a Franck se ho snaží z toho dostat. Toto se ovšem dozvídám až několik dní po sestupu při naši rozlučkové večeři s Franckem ve Srinagaru, což jsem rád, neboť by mě v té chvíli určitě nepovzbudilo, kdybych věděl, jak na situaci reaguje náš průvodce, který má za sebou tři úspěšné výstupy na Nun a pár dalších sedmi tisícovek k tomu.

Další drama se odehrává v základním táboře. Se základním táborem jsme udržovali pravidelné rádiové spojení až na vrchol. Bohužel ve vichřici radiový signál k nim nedosáhl a oni o nás od vrcholu neslyšeli. Navíc i v základním táboře, kde za normálního počasí šlo přes den chodit v krátkých kalhotách, padal sníh a náš styčný důstojník Debashish i zástupce agentury Vikas začali mít obavy o podmínky, jaké panují u nás. Vyvstala jim na mysli tragédie před několika lety, kdy náhlé drastické zhoršení počasí údajně zahubilo sedm lidí z desetičlenné expedici v táboře C2  a začali tedy zvažovat vyburcování armádní posádky v údolí k organizaci záchranné operace.

U nás se zatím Matěj jde domluvit s Rakušany a přináší dobrou zprávu, že mají kompletní trasu výstupu zaznamenanou na řádné outdoorové navigaci a sestoupí s námi. Nima se vzchopí, ujme se svojí vůdčí role a velí k odchodu. Během půlhodiny balíme tábor a vyrážíme navázáni i s rakouskou expedicí na jedno lano. Boříme se po kolena v čerstvém sněhu a na mě krutě doléhá nedostatek tekutin a fyzické vypětí posledních dní. Poprvé mi hlavou bleskne myšlenka, že se možná odsud nedostanu. Naštěstí se brzy dostáváme na svah, kde je sníh odvátý a postup se o něco ulehčí. Nima jde v totální mlze neomylně vpřed. Jen dvakrát se zastaví a nechá se nasměrovat od Rakušanů sledujících navigaci. Po hodině chůze stojíme u konce fixu vedoucího do tábora C2. Nevěřím svým očím a nechápu, jak ho Nima mohl najít. Sestup po fixu je únavný, ale sněžení a vítr začíná slábnout, a když dojdeme do tábora C2, tak konečně skončí. Začíná se vyjasňovat. Hory kolem nás změnili podobu – tam, kde při výstupu byly zasněžené jen vrcholky hor, je teď bílo až na dno údolí. V C2 pobereme zanechaný materiál včetně našeho benzínového vařiče. Po fixech ještě sestoupíme z C2 na náhorní plošinu, kde se s Matějem zastavíme a začneme si připravovat vodu. Po další hodinu rozpouštíme sníh a chlemtáme ešus za ešusem. Pak nás čeká únavný pochod po náhorní plošině ztížený čerstvým sněhem, ale postupně cítím, jak se mi začíná vracet síla. Navíc mě začíná vpřed pohánět myšlenka na pohodlí základního tábora a večeři od mistra Pasanga. K večeru míjíme tábor C1 a slaňujeme poslední délky na údolní ledovec. Hned jak opustím ledovec a dotknu se pevné země tak si kleknu a políbím ji. Teď je to konečně za mnou. Poslední úsek cesty po moréně do základního tábora se už jen vznáším.

V táboře nás čeká radostné vítání a gratulace a dělíme se o zážitky z posledních dnů. Očekávaná večeře nás nezklame a mistr Pasang vykouzlí na oslavu i dort. Totálně znavený, ale také velmi šťastný se jdu svalit do spacáku.

Další den dorazí nosiči z vesnice, balíme základní tábor a sestupujeme do údolí zpět do civilizace. Je nádherné slunečné počasí, padá z nás napětí posledních dnů a my si sestup užíváme jak nedělní pohodovou procházku. Každou chvíli stavíme, kocháme se okolní krajinou a vedeme filozofické řeči o politice, náboženství, smyslu života a jak zachránit svět. Noc strávíme ve vesnici v domě jednoho z našich nosičů. Druhý den odjíždíme dvěma džípy do Kargilu, kde naše expedice končí. Dál už nás čeká jen několikadenní cesta autobusem přes Srinagar a Jammu až do Dillí, odkud odlétáme zpět domů.


Martin Pes   [úpravy] 09:37 24.01.2015Tisk 

Reklama:


Související články:

Komentáře

     
...nové příspěvkyNový komentář 

 Díky za krásný článek 11:42:25 24.01.2015
Přečetl jsem jej jednim dechem.
Liborodpovědět 

 hory12:18:37 24.01.2015
Pekný článok a pekný výkon zaujímalo by ma aká agentúra (webová stránka) to zabezpečuje a aké sú ceny.
Peterodpovědět 
 Re: hory09:44:29 26.01.2015
http://www.shikhar.com/
odpovědět 

 Gratulace k výkonu!!!16:47:48 24.01.2015
btw ta agentura by mne také zajímala :)
Kostějodpovědět 

 Pěkně!21:17:52 24.01.2015
Taky jsem to zhltala, krásný počtení!
Danyodpovědět 

 palce15:30:38 25.01.2015
Super článek, děkuji za něj, víc takových:) chybí mu možná jen více fotek, jinak všechny palce co mám zdvihám:)
Aggyodpovědět 

 Gratulace!!!20:00:08 25.01.2015
Krásné čtení, užila jsem si nedělní podvečer.
Janaodpovědět 

 DD06:19:47 26.01.2015
Fakt moc pěkný, jenom pls doplnit info o agenture atd. Dik
kwjetodpovědět 

 Bezva článek,12:55:13 26.01.2015
díky a gratulace.
Hankaodpovědět 
 Re: Bezva článek,23:32:06 27.01.2015
Obsáhlé, informačně hodnotné, přesto čtivé. Super článek
odpovědět 

 agentura a cenz10:11:05 27.01.2015
Agentura, s kterou jsme jeli, byla www.shikhar.com. Cenu jsme po osekání služeb a drobet smlouvání dostali na 2800 USD na osobu. V tom byly veškeré poplatky indické horolezecké federaci a byrokracie, doprava v Indii včetně letenky Delhi-Leh, nosiči do základního tábora a jídlo v základním táboře a průvodce až na vrchol.


Martin Pesodpovědět 

 fotky a video10:13:44 27.01.2015
Fotky:
https://plus.google.com/ photos/118060595645729334747/albums/6071529909358484945

Video:
https://plus.google.com/ 118060595645729334747/posts/CmYH9FUTZko
Martin Pesodpovědět 
 Re: fotky a video10:19:01 27.01.2015
V odkazech je třeba odstranit mezeru za https://plus.google.com/ (komentář mi nedovolil vložit dlouhý odkaz, s mezerou už to prošlo, ale je třeba ji odstranit)
Martin Pesodpovědět 

 moc pekny10:08:54 30.01.2015
...popis klasicke expedice - fajn clanek
Honza Trávaodpovědět 

 Foto dne:
Amalfi
Panorama Positano
 Databáze cest:
Všechny cesty (173435)
Top cesty v ČR
Top bouldery v ČR
Nejnovější cesty:
Paluis 5c Olba
Schwabentraum 7b Bolulla
Ke Sort Ke Senk! 7b Jérica
Manolis 5c Leonidio
Juliett Ext 5c Leonidio
Nově komentované:
Tanta Guasa 6c Jérica
Bella Duracella 6b Leonidio
Super Bibe 6b+ Leonidio
Gaia 8b Kalymnos
Od Hradu Dále 7+ Velká

 Nově v diskusi:
Re: vkládání fotek u cest | vkládání fotek u cest | Re: Ach to lezeni na top rope | Re: Podmínky v Tatrách | Podmínky v Tatrách | Re: posuv opletu lana uprostřed | Re: nehmotné kulturní dědictví unesco | Re: nehmotné kulturní dědictví unesco | Re: nehmotné kulturní dědictví unesco | Re: posuv opletu lana uprostřed |

 Nové komentáře:
Re: není | Re: Údržba skal - správci | Re: Manažer | Re: zprávy z lyžařaského svazu | Re: Manažer | není | Re: Manažer | Re: Manažer | Re: Manažer | Mnohoobchod |

 Kde to vře:
Nadcházející valná hromada ČHS má být 13. dubna 2024 v Praze (122)
Vstříc lepším zítřkům. A nebo ne? (106)
Mauritánie – únor 2024 (19)
Žádost o zařazení na program Valné hromady ČHS 2024 (16)
Video: Adam Ondra dává na flash boulder za 8B(+) ve Švédsku (10)
Refresher: ČHS zveřejnil sexistický inzerát, musel se omluvit (9)
Olympijské sporty se nově rozšíří o skialpinismus (5)
Zemřel Pit Schubert (3)
Saské pískovcové lezení je na seznamu kulturního dědictví UNESCO (2)
Tanap - nový návštěvní řád (2)

 Nově v inzerci:
Prodám nevyužitý matroš. | Bunda Arcteryx Alpha GTX Pro | Skialp set Lusti 177 + Dynafit + Colltex | Prodám nevyužitý matroš. | Švýcarská dálniční známka 2024 | Čelovka PETZL ACTIK CORE 350 lm + Pouzdro NOCTILIGHT | Různé: VÝŠKOVÉ PRÁCE NASTÁLO V PRAZE 320- 480 Kč/hod 59 000 až 7 | Dětský sedák Simond - celotělový | Trip spanelsko | Péřovka North Face |

 Anketa:
Jaký je váš názor na dodržování lezeckých pravidel?
 Plně je respektuji 
 120 
 Většinou respektuji, záleží na konkrétní situaci 
 127 
 Mám s tím problém, ale občas ano 
 133 
 Nezajímá mě to, lezu podle svého. 
 110 

 Návody:
Jak psát na lezce ...
Lezecké mapy

 Partneři:
Treking.cz
Hledáte si pěkné ubytování v ČR na Váš výlet či dovolenou? Vyberte si na webu MegaUbytko.cz v sekci chaty a chalupy pronájem. Pokud plánujete cestovat na Slovensko a potřebujete ubytovanie na Slovensku, ty nejlepší ubytovací zařízení, chaty, chalupy, roubenky naleznete na stránce chaty na prenájom.

 lezec  diskuse  ankety  odkazy  průvodce  fotky  video  *rss*  ochrana osobních údajů       ceník reklamy Energy Cloud   NetPro systems, s.r.o.