Tento článek jsem se rozhodnul napsat, abychom se spolu pokusili rozebrat a rozumně obdarovat kritikou (konstruktivní) způsob sebejištění, plánování a zabezpečení sólo lezení v horách.

Úvod

Tento článek jsem se rozhodnul napsat, abychom se spolu pokusili rozebrat a rozumně obdarovat kritikou (konstruktivní) způsob sebejištění, plánování a zabezpečení sólo lezení v horách. Je mi jasné, že nastavuji tvář na nejednu facku. Ale prostě doufám, že se mezi nimi najde i nejedna dobrá rada, která pro příště může pomoct nejen mi.

Příběh

Volno a dobrá předpověď počasí mě po ne zrovna ideálně stráveném létě na dvakrát zavedly do Tater. Lezení v horách je moje nejoblíbenější disciplína. Pro druhý výlet se mi nepodařilo sehnat parťáka a s někým cizím přes inzerát se mi moc nechce. Jenže doma jsem byl skoro celé léto a ty Tatry v ideálním počasí se mi prostě těžko odmítají. Pojedu a polezu sólo!

Avšak než jsem se tak rozhodnul, dobře jsem se zastavil a zvážil, jestli už na tohle přišel čas. Předchozích 9 měsíců jsem žil a hlavně teda lezl na Sardinii (povedlo se mi tam třeba 7b na OS, sportovní vícedélky do 7a, nebo tradiční vícedélky v horách do 6c taky na OS) a před 2 týdny dal na OS Hokejku na Lomnický i s technickými úseky čistě, takže co se formy a jistoty týká, je to dobré. (Nechci se vytahovat, ani není extra čím. Jen se vás snažím seznámit se situací.) Sólo už jsem několikrát zkoušel na jednodélkovkách, techniku jsem měl docela připravenou. Říkal jsem si tedy, že by tento nápad se sólo Tatrama neměl být uspěchaný.

Po týdenní brigádě jsem se doma jen mihnul a v noci už natěšeně usínal ve vlaku do Popradu. V ráno 6:20 v Lomnici, v 10 u Chaty pri Zelenom plese a kolem poledne jsem stál pod Čierným štítem. Nástup do vybraného Puškášova pilíře se mi zdál možný ze dvou míst. Nebyl jsem si jistý, ale volba vpravo byla nakonec asi OK.


Čierný štít (hi res)
foto by © autor

První délka mi od pohledu přišla dost lehká a tak jsem do ní trochu moc zhurta naběhl ještě v pohorách a s batohem na zádech. Jenže ouha, štand zatím nevidím a profil se napřimuje. Nechci moc riskovat. Takže na menší polici sundávám batoh, vybaluju, strojím se … tímhle spěchem jsem ztratil čas


Puškášova cesta (hi res)
foto by © autor

Ale co už?! Nebudu to kompenzovat další blbostí. Batoh nechávám sedět na poličce a lezu kousek výš, kde si dělám štand, abych se zajistil, a od něj už jsem za chvilku na prvním (pravém) štandu cesty. Kotvím lano, slaňuju pro bágl a znovu dolézám.

Průvodce! Skála není těžká či nelogická. Právě naopak, je zde mnoho variant a tak raději na každém štandu znovu a znovu čtu popis cesty, protože bych rád využil avízované lepené skoby na stanovištích. Ale ne vždy se mi to podaří a občas musím s díky použít i skobu starší, oděnou v zrzavém kabátku a trochu víc si pomoct svým harampádím.

Lezení jde dobře, žádná kritická místa. Pětková obtížnost mě fyzicky přeci jen moc neprověří. Ale i tak si říkám, že je to víc dřina než zábava, tohle sólo. V prvních dvou délkách si dokonce říkám, ať už to mám za sebou (to lezení). Ono pár slov s kámošem na štandu udělá svoje. A taky, ač sólo nelezu poprvé, tohle je první zkušenost se sólem v horách a tak mám zprvu trošku strach stejně jako při každém novém lezeckém kroku. Třeba si to taky pamatujete - poprvé v životě si odsednout do lana, poprvé na prvním, poprvé bigwall, poprvé spadnout a zjistit, že to drží…

Však jsem si taky všímal mega zvýšené pozornosti, na všechno jsem dával 2x větší pozor než normálně. Mysl makala mnohem víc než tělo, které prostě jen tak plandalo mezi štandy. Ale čím výš jsem byl a čím víc jsem za sebou měl lezení a hlavně manévrů na štandech, tím jsem se dostával do větší pohody a lezení si zase začal užívat. Nahoru jsem dolezl (postupně dvakrát) za 3 hodiny a byl rád, že tam zrovna dolézají i tři kluci, které jsem ve stěně viděl už zdola, když jsem šel ke skále.

Tak jsem jim řekl, že jsem rád, že aspoň dolů nepůjdu sám, protože lezení se mi teda líbí víc ve dvou. Tyčinka, foto, sbalit batoh a vyrážíme. Jenže kluci nechtěli jít se mnou po mužících. Prý ten vršek zkusí obejít z druhé strany a pod ním se zas potkáme. Moc jsem nerozmýšlel a volil raději kamenné mužíky. Jak jsem scházel, kluky jsem pořád neviděl a nevěděl, jestli byli rychlejší oni a jsou někde pode mnou, nebo naopak. Tak jsem se průběžně otáčel a rozhlížel. Asi po 20 minutách sestupu jsem se zastavil a očima bloudil po skalnatém hřebínku. Ha, vidím je! Jenže jsou pořád u vršku, asi ve ¼ toho, co jsem sešel. Nebylo sice ještě moc pozdě (kolem 4 odpoledne), ale vidina sestupu s čelovkou se mi nelíbila a tak jsem nečekal a seběhnul  dolů zase sám. (Hrot ke slanění jsem po cestě nenašel, ale jde to v pohodě celé sejít pěšky).


17:10 jsem dole pod řetězy a další 2 hodiny čekám a vyhlížím kluky. Mám strach, jestli se tam náhodou nezasekli kvůli mně. Nijak jsme se nedomluvili! Čekám ale oni nepřichází. Říkám si, že jsou tři a byli dobře vybavení. Ale hlavně neznám jejich plány, možná se nevrací do téhle doliny, ale mají namířeno přes Baranie sedlo k Teryně, nebo někde bivakují, co já vím. Takže jsem nechtěl zbytečně vyvolávat poplach. Každopádně pocity jsem z toho neměl dobré. Při stmívání vidím docházet od řetězů nějaké osoby s čelovkou, ulevuje se mi, za chvíli usínám.

Druhý den naplánované druhé lezení ruším a v pohodě tak můžu přes sedlo pod Svišťovkou a Skalnaté pleso zpátky do Lomnice. Sólo lezní, cestování atp. vždy prožívám intenzivněji a tak mi to tentokrát stačí. Zrušením dnešního lezení jsem si sice nadělal dost volného času, ale je to lepší než naopak. Procházím a zevluju v Popradu, pak v Žilině. Domů musím, volá mě obhajoba diplomky, ale tohle byly parádní dva dny!

Plán a bezpečnostní zajištění

Celý harmonogram akce jsem si připravil už doma a pro případ detailně popsal a nechal aspoň mamce, které jsem pak hlásil dosažení jednotlivých bodu programu. Dolinu i cesty jsem si vybral s delším přístupem  resp. nástupem, abych v cestě byl sám a s nikým nevytvářel komplikace (nedávno v Hokejce nás bylo asi 9). Vybral jsem taky pevnou (nelámavou) skálu, abych snížil riziko padajícího kamení a přeseknutí lana. Předpověď počasí byla supr (jasno a polojasno, kolem 20 stupňů).

Jištění

Teď ta nejdůležitější věc, pro kterou článek vlastně píšu. Jistil jsem se jedním jednoduchým lanem (9,4mm; 70m) tak, že jsem ho ukotvil do štandu, dal na něj Cinch (blokant podobný Gri Gri) a při lezení si povoloval lano. Lano ze štandu nešlo rovnou ke mně, ale byl na něm ještě metrový průvěs a do něj zavěšený batoh, který měl zmírnit případný pád. Cinche jsem měl připnutého ke 2 okům sedáku přes jednu karabinu s pojistkou (tu točenou k tělu). Samozřejmě jsem normálně zakládal postupové jištění. Druhý konec lana jsem nechával volný, pokud možno připravený na polici a přiznávám, že jsem doufal, že se mi někde nezasekne (nezasekl). Každý štand jsem dobře zajistil i na tah nahoru (pád). Na dolezeném štandu jsem ukotvil druhý konec lana, přecvaknul blokant do něj a slanil na dolní štand, který jsem zrušil, nabral batoh a pádil znovu nahoru. Takže každou délku dvakrát, většinou čistě, někdy s pomocí lana. Přilbu jsem měl, prsák ne, v batohu GTX bundu, mobil, čelovku, jídlo a pití). Toť vše, snad jsem to popsal aspoň trochu pochopitelně.

Otázky

      Teď tedy pár otázek, které mě napadají samy:
1. Lano – normálně do hor jezdím z dvěma polovičními, ale jištění sóla si s nimi nějak nedovedu představit. Na prusíkách (jak jsem slyšel) se mi to nelíbí, můj blokant tak tenké nebere. Mi lano sloužilo v podstatě jen ke slaňování a občas při lezení na druhém. Padat jsem v pětce neplánoval, ale i tak mi jeden pramen nepřijde ideální. Jenže sólo se dvěma?
2. Cinch – je takový blokant to nej. co můžu použít?
3. Karabina v Cinchi – spojení mě s jištěním jen jednou duralovou karabinou mi přijde jako asi nejslabší článek řetězce (i když ten někde prostě musí být). Otáčel jsem ji aspoň zámkem k sobě, ale i tak při případném smolném pádu s nárazem o skálu by mohla puknout, což? Napadlo mě připojení Cinche ke mně smyčkou, jenže to bych ji musel převazovat na každém štandu a to taky nezní nejlíp. Co třeba aspoň ocelová karabina, byla by lepší?
4. Prsák – vím, že bych ho v horách měl mít. Ale při sólo si člověk dovoluje míň a pád jsem se snažil co nejvíc vyloučit (malá obtížnost cesty, jisté kroky, pozor na volné lokry…). Měl bych tak jak tak mít i prsák?
5. Volné lano – jsem táhnul za sebou. Na konci nebyl uzel, aby se mi někde nezaseklo. Měl bych ho raději mít v malém batůžku (pak už jistě s prsákem) a uzel na konci?
6. Domácí zajištění a kontrola – sepsal jsem sice podrobný harmonogram a změnu programu jsem domů hned nahlásil, ale mamce jsem vlastně vůbec neřekl, co by měla dělat, kdybych se neozval (jenže co třeba absence signálu?). To pokládám za opravdovou a největší chybu přípravy.
7. Cokoli dalšího vás napadne …


Tímto článkem nechci prezentovat, co jsem podniknul, ani navádět k sólo lezení. Rád bych rozebral metodiku sebejištění a bezpečnosti v horách s lidmi, kteří k tomu mají co říci, a lezec.cz je nejsnazším prostředkem.

Jak už jsem psal, je mi jasné, že pár lidem naběhnu na smeč. Jenže věřím, že se zde najdou i takoví, kteří pochopí, proč tohle píšu, a budou mít čím poradit a přispět (nejen mi). Za každou takovou připomínku již předem děkuji.

Článek zde na Lezci o jistítku Cinch